Co s Kozelkou?

Výstava Milan Kozelka – Na cestě poprvé v celku a v galerijním kontextu představuje tvorbu básníka, performera, umělce, organizátora a editora Milana Kozelky. Hana Buddeus se v recenzi zamýšlí, jak přistupovat k takto vyčnívající osobnosti.

Co s Kozelkou?

Z českých umělců zabývajících se performancí zatím měli – jestli se nepletu – retrospektivní sólo výstavu snad jen Jiří Kovanda (GHMP – Dům fotografie, 2014), a před třemi lety Vladimír Ambroz (tamtéž, 2018). Milan Knížák, Jiří Valoch, Petr Štembera, Jan Mlčoch ani Karel Miler se zatím takové pozornosti nedočkali. V případě Kozelky (1948‒2014) se impulzem k uspořádání výstavy, kterou pro Galerii výtvarného umění v Chebu připravili Jana Písaříková, Vladimír Havlík a Pavlína Morganová, stala možnost zpracovat soukromý archiv s dokumenty souvisejícími s Kozelkou a jeho tvorbou, které schraňoval a rok po Kozelkově smrti zpřístupnil jeho přítel Vladimír Meistr. Alespoň určité povědomí o jeho aktivitách na poli performance tu už bylo zejména díky publikacím Pavlíny Morganové, která Kozelku zahrnula do svých přehledových knih věnovaných českému umění performance, publikovaných nejprve v češtině (Akční umění, 2009) a později i v angličtině (Czech Action Art: Happenings, Actions, Events, Land Art, Body Art and Performance Art Behind the Iron Curtain, 2014). Poprvé je mu ale věnována soustředěná pozornost: výstavu totiž doplňuje obsáhlá publikace Svázáno do Kozelky (2021).

Jak tedy recenzovaná výstava a kniha odpovídají na otázku, co s Kozelkou? Kniha s názvem Svázáno do Kozelky naznačuje snahu o utřídění materiálu do nějakého tvaru. Název výstavy Milan Kozelka. Na cestě pak odkazuje nejen k oblibě Kerouaca, ale taky k nomádské povaze, a přeneseně možná i k tomu, že interpretaci Kozelkova díla nelze tímto počinem jednoduše uzavřít. Tato ambivalentnost je pro revizi Kozelky příznačná. Velká sólo výstava doprovozená reprezentativní publikací nemůže nemít ambici včlenit Kozelku do kánonu českých dějin umění, zároveň to činí možná opatrněji, než by musela. Nabízí se tak otázka, jak vůbec ve formátu výstavy pracovat s postavou typu Kozelky, rozkročenou mezi různá prostředí a média, s odmítavým postojem vůči institucím (a to nezávisle na aktuálním režimu), s osobností vyvolávající rozporuplné reakce napříč časem a regiony. Kniha věnuje velký prostor vzpomínkám pamětníků, které doplňují umělecko- a literárně-historický výklad. Z nich jakoby mimochodem vyplývá, že na Kozelkovi byla nejpřitažlivější právě jeho nezařaditelnost, atraktivita hraničící s nesnesitelností, soustředěnost s těkavostí. V odborném výkladu označujícím jeho aktivity pojmy jako kolektivní happening, performance, body art, land art, akce, skica, instalace, environment, poezie, kresba atd. je však tato dynamika téměř nepostižitelná. Je asi těžké v tomto ohledu obstát ve srovnání s Kozelkou – „říct to na plný pecky a bez estetických kondomů“ (s. 112) –, přesto se nemůžu ubránit dojmu, že přístup autorů a autorek výstavy a knihy je vlastně málo odvážný.

Kozelkova síla přitom, až na pár výjimek, není v originalitě a kvalitě, ale především v intenzitě a kvantitě. Přiznaně se inspiruje: Kerouacem, Medkem, Knížákem, Foxem, Štemberou, Milerem…, beatnickou poezií, minimálním uměním, performancemi, sound artem, konceptuálním uměním atd. A současně není – ani v dobrém, ani v pejorativním smyslu toho slova – trendař. V mnoha jeho činnostech umění splývá se životem: je souzen ne za svoje umělecké aktivity, ale za příživnictví a neplacení alimentů, z opětovné hrozby uvěznění ho ale vykupují právě přátelé z uměleckých kruhů v čele s Adrienou Šimotovou; do svých uměleckých performancí angažuje své přítelkyně; později aktivně působí v Pirátské straně (na výstavě je např. prezentováno video z rozhovoru s opilým Miroslavem Kalouskem natočené před poslaneckou sněmovnou), atd. atp.

Martin Machovec ve svém textu publikovaném v knize a věnovaném literární činnosti hovoří o „nevyváženosti kvantitativní i kvalitativní“ (s. 97), když hodnotí Kozelkovo dosud publikované literární dílo. Obtížně uchopitelná je i Kozelkova umělecká tvorba. „Ostatní akce, nedat.“ či další nedatované strojopisy popisující jeho aktivity se svou povahou vzpírají historizaci stejně jako některé fotografie, které v archivu Vladimíra Meistra objevila Pavlína Morganová: „Vyhublý Kozelka něco vášnivě vysvětluje Ladislavu Janíčkovi, poté si lehne na zem a ponoří hlavu do velké kaluže. S mokrými vlasy pak dál něco příteli vysvětluje a znovu se ponoří do kaluže.“ Snímky publikovala v knize jako „Bez názvu, nedat.“ s komentářem, že „takovýchto mikroperformancí muselo být v Kozelkově životě nepočítaně“ (s. 95). Jana Písaříková pak konstatuje, že „vrstvu jeho umělecké činnosti, kterou bylo možné zdokumentovat, překrývá mýty opředený život“, nebo: „Milan Kozelka se vždy úspěšně vzpíral jakékoliv předurčenosti“ (s. 84–85). Tento obraz příznačně doplňuje Pavlína Morganová, když připomíná Kozelkův záznam dojmu setkání s Petrem Štemberou, Janem Mlčochem a Karlem Milerem, k němuž došlo po propuštění z vězení: „Byl jsem šokován tím, že něco z toho, co jsem osm měsíců praktikoval na samovazbách (abych se nezbláznil a abych se ponořil až na dno sama sebe), je chápáno jako umění.“

Nehledě na vlastní údiv Kozelka snadno pronikl do prostředí ateliérů, bytových přednášek a výstav, zapojil se do distribuce textů a na začátku osmdesátých let se aktivně zúčastnil zásadních výstav, jako bylo Setkání na tenisových dvorcích TJ Sparta Praha (které policie uzavřela záhy po otevření) či Sympozium na chmelnici v Mutějovicích (1983). Současně se dostal do hledáčku StB, opakovaně chodil na výslechy, byla mu zabavena literatura, a jak dokládá Pavlína Morganová na základě studia v Archivu bezpečnostních složek, byl pod krycím jménem Amatér vyhodnocen jako „perspektivní typ do oblasti nelegální kultury“. Tento moment nám hodnocení Kozelky dále znesnadňuje, otevírá totiž další otázky, jak s často kusými informacemi z archivu StB dnes nakládat a jakým způsobem je kontextualizovat.

Otázka, co s Kozelkou, tak prozatím zůstala nezodpovězená. Autorky a autoři knihy a výstavy si totiž nevytkli za cíl vyřešit, jak nakládat s galerijní prezentací podobně těžko uchopitelných osobností, jejichž produkce je sice početná, ale ne vždy zajímavá, případně jak deklarovanou antisystémovost problematizovat. Chtěli Kozelkovo dílo především shromáždit a publikovat. Kozelkův odkaz přitom může být pro současnost podnětný nikoliv jako příklad originálního, kvalitního a soudržného díla, ale právě jako příklad pozice, která vzdoruje kategorizaci a tradičním uměleckohistorickým metodám.

Milan Kozelka. Na cestě / kurátoři: Vladimír Havlík, Pavlína Morganová, Jana Písaříková / GAVU / Cheb / 1. 7. – 19. 9. 2021

Pavlína Morganová, Jana Písaříková, Vladimír Havlík (eds.), Svázáno do Kozelky, Větrné mlýny 2021, 196 stran

Foto: GAVU Cheb