Paříž (od naší spolupracovnice) - Do té doby jedna z nejaktivnějších a nejzajímavějších poboček příspěvkové organizace ministerstva zahraničí se ocitla na bodě mrazu, paralyzována rozhodnutím ředitele Jana Závěšického. Ten nerespektoval výsledek výběrového řízení na vedoucí pozici v Paříži a jeho vítěze, Jeana-Gasparda Páleníčka, který v ulici Bonaparte mnoho let pracoval, nejen nejmenoval, ale dokonce mu dal výpověď pro nadbytečnost.

Proti nekompetentnímu zásahu se ohradili nejen Páleníčkovi kolegové, protestní petici sepsalo také přes 200 francouzských intelektuálů.

Nevídaný spor o ředitelství pařížského centra se táhl dlouhé měsíce, aby vyvrcholil před soudem a poté omluvou ministra i finančním odškodněním pro Jeana-Gasparda Páleníčka. Mezitím bylo vyhlášeno nové výběrové řízení. V ostře sledovaném druhém kole nakonec uspěl historik Jiří Hnilica.

"Byl to krok do rozbouřeného moře a úžasně zajímavá příležitost," komentuje tehdejší nelehkou situaci v rozhovoru pro Aktuálně.cz. A jak se dnes zdá, tu příležitost dokázal naplno využít. Rok po jeho nástupu České centrum v pařížské ulici Bonaparte otevřelo artový obchod, letos přidalo novou knihovnu, divadelní scénu a teď ještě výstavu věnovanou Milanu Kunderovi.

Stojíme v nové knihovně Českého centra a po stěnách visí obrázky, které maloval Milan Kundera. Pojmenovali jste knihovnu po něm?

Je pravda, že v okamžiku, kdy jsme se dali do rekonstrukce prostoru, jsme přemýšleli, že bychom jej po někom pojmenovali. Pavel Tigrid, Milan Kundera, Bohumil Hrabal, padala různá jména, ale já se nakonec rozhodl pro označení knihovna. A budeme to psát vždy česky, abychom do francouzského prostředí dostali pojem, který je pro nás typický. Tedy žádná bibliothèque či médiathèque, ale knihovna.

Knihovna ale v Českém centru není nic nového pod sluncem.

To máte pravdu. Historicky, tedy od roku 1997, kdy v ulici Bonaparte vzniklo vedle konzulátu také České centrum, tu vždy bývala knihovna. Ale byla jiná než ta dnešní, byla to spíš studovna, archiv a sklad. To nám přišlo škoda, protože místnost, kde se knihovna nachází, je krásná, s atmosférou francouzského salonu. Dalo by se v ní hrát bytové divadlo, pořádat vernisáže. To byly představy, se kterými jsem pracoval, a nakonec jsme tedy tu krásnou místnost zvíci 80 metrů čtverečních prosvětlili a vybavili ji minimalistickým nábytkem, takže se vešla knihovna i malé jeviště.

Jiří Hnilica. | Foto: Libor Fojtík

Je to tedy spíš místo setkávání?

Přesně tak. To je náš koncept. Vlastní knihovnu má v současné době sedm Českých center ve světě, ale jen několik se vyznačuje komunitním charakterem, o jaký jde nám. Chtěl bych z tohoto prostoru vytvořit srdce české knihy ve Francii, v Paříži. Tady by se měli učit a diskutovat bohemisté ze Sorbonny, měli by se tu scházet překladatelé a autoři s nakladateli. Spisovatelé by tu měli číst ze svých děl a také pobývat na krátkodobých tvůrčích rezidencích. Bude to prostor, vlastně už to je prostor, který rozvíjí dialog mezi francouzským a českým prostředím, mezi dvěma kulturami. Komunitní charakter podtrhuje i Česká škola bez hranic, která interiér také využívá. Kvůli dětem jsme s lidmi z Divadla bratří Formanů a manželi Sodomkovými knihovnu zařídili hravě a jednoduše.

Malé jeviště jste nazvali Bibliotéatr. Máme si to přeložit jako "literární a divadelní scéna"?

Je to asi nejmenší divadelní scéna v Paříži. To říkám rád, i když tady určitě budou i menší. Každopádně ta naše je sice kapesních rozměrů, ale do hlediště se vejde až 60 lidí. Konat se tu budou nejrůznější představení, avšak důraz by měl být kladen na českou loutku. Vždyť je na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO, ale dosud neměla žádnou mezinárodní scénu. Neskromně doufám, že se jí stane náš Bibliotéatr. A budeme tady pořádat mezinárodní festival ve spolupráci s dalšími zahraničními centry v Paříži. Na tom se už domlouváme. Věřím, že tak jako Noc literatury už funguje jako značka, také loutkový festival se brzy stane značkou a České centrum místem, kde se kultura nejen prezentuje, ale i vytváří.

Počítáte také s divadelními workshopy, rezidenčními pobyty, spoluprací se školami?

První linie poslání Českých center je jasně daná: prezentujeme českou kulturu v zahraničí. Ale ta druhá je také důležitá: naše centrum by mělo být i místem, kde panuje tvůrčí atmosféra a vznikají umělecká díla. Až když se tohle povede, instituce se stává zajímavou lokalitou nejen pro diváky či posluchače, ale také pro umělce. Stojí za to tam jít, nějaké zajímavé akce se zúčastnit. A přitom, vlastně v druhém plánu, objevit i české umění. Ti, co se o českou kulturu zajímají, si nás vždycky najdou, ale přitáhnout pozornost ostatních je mnohem těžší. A tohle by mohla být jedna z cest.

Budete spolupracovat s pražskou DAMU?

Ano, a také s pařížskou konzervatoří, se sekcí loutky, i s nejvýznamnější institucí tohoto druhu ve Francii: s École Nationale Supérieure des Arts de la Marionnette v Charleville-Mérières. Budou se u nás setkávat mladí čeští a francouzští divadelníci a já věřím, že vzniknou představení přímo pro tento prostor.

Zatím mluvíte v budoucím čase. Kdy to všechno vypukne?

Už vypuklo. Ve druhé polovině června tady studenti pařížské konzervatoře předvedli své klauzury, což byl vlastně už první malý, hojně navštívený loutkářský festival. První rezidence by se pak měly uskutečnit v září, mezinárodní festival na jaře příštího roku.

Kde na tyto projekty sháníte peníze?

Na všechny dobré projekty se dají sehnat peníze. O tom nepochybuji. Co se týká festivalu, peníze poskládáme společně. Participující zahraniční kulturní instituty finančně podpoří své divadelní soubory, přispějí třeba i vysoké školy, které mají možnost financovat krátkodobé studijní pobyty, my to zastřešíme, postaráme se o organizaci, komunikaci a poskytneme ubytování. To je naše velká výhoda. Věřím také, že když vznikne skutečně mezinárodní scéna, která bude propojena s dalšími pařížskými divadly, budeme moci žádat o podporu i francouzské ministerstvo kultury a další instituce.

Knihovna Českého centra Paříž. | Foto: Tereza Nováková/České centrum Paříž

Knihovnu jste otevřeli s vernisáží výstavy věnované Milanu Kunderovi. Je trochu atypická. Začíná v přízemí, v art shopu. Stoupá po schodech, které jsou lemovány časovou přímkou znázorňující nejdůležitější okamžiky Kunderovy tvorby a titulními stránkami jeho knih a vrcholí v knihovně, kde jsou vystaveny obrázky, které sám maloval. Jak jste se k nim dostali?

Současná česká kultura už ve Francii nemá příliš osobností, jež tak propojují oba tyto světy. V tom je Milan Kundera výjimečný. Od počátku svého působení v Paříži jsem přemýšlel, co bychom s ním mohli podniknout, respektive jsem věděl, že je nutné něco podniknout. Konkrétnější podobu dostaly moje nápady v momentě, kdy se začalo jednat o převozu Kunderovy soukromé knihovny do Brna.

Přesun se sice zpozdil kvůli covidu, ale při diskusích s ředitelem Moravské zemské knihovny Tomášem Kubíčkem nakonec padl nápad na tuto výstavu a vyplynulo i její téma - Milan Kundera: Nostalgie po Evropě. Myslím, že je velmi aktuální. A obrázky? Kunderovy kresby jsou naprosto specifické. Některé vznikly pro titulní stránky jeho knížek vydaných ve Francii, jiné jsou naprosto soukromé. Kreslil je pro svou ženu, nikdy je nikde nevystavoval, znají je jen jeho nejbližší přátelé. Troufám si říct, že tady máme unikát.

Jak se vám to povedlo? Kunderovi jsou známí odmítáním jakékoliv publicity, zvlášť z české strany.

Věc se by se nepodařila bez autora výstavy Tomáše Kubíčka a především důvěry paní Věry Kunderové. Ta je z výstavy nadšena, ocenila, že jsme nevědomky skloubili dva projekty: 20. května se konala vernisáž výstavy v Paříži, 22. května byla premiéra Majitelů klíčů v Mahenově divadle v Brně. Paní Kunderovou to potěšilo, a proto nám nakonec zapůjčila i obrázky.

Obrázek Milana Kundery z výstavy Nostalgie po Evropě v Českém centru Paříž. | Foto: České centrum Paříž

Konala už se někdy v Českém centru výstava věnovaná Milanu Kunderovi?

Pokud vím, tak ne. A pokud vím, samotní Kunderovi byli za posledních více než 20 let v Českém centru jen jednou. Takže si opravdu vážím toho, že paní Kunderová přišla, a teď dokonce zápůjčku obrázků prodloužila až do září.

Knihy Milana Kundery se dnes prodávají ve vašem artovém obchůdku, starší vydání jsou k dispozici v knihovně. Máte v ní také úctyhodnou přehlídku české samizdatové a exilové literatury. To jsou dary krajanů?

Ano, v drtivé většině. Tuhle zajímavou přehlídku české literatury stále rozšiřujeme. Mimochodem zápisné do knihovny činí 10 eur anebo kniha, kterou ještě nemáme a konvenuje se zaměřením knihovny. Ta má samozřejmě několik základních fondů. První je fond českých knih přeložených do francouzštiny. Náš cíl? Chtěli bychom tady mít výhledově všechny přeložené tituly, i ty, na kterých pracovali různí překladatelé. Takový fond se určitě bude hodit studentům bohemistiky a francouzštiny.

Kolik přeložených titulů jste zatím nashromáždili?

Okolo 300, 350, což je přibližně čtvrtina z celkového počtu českých knih vydaných ve francouzštině. Máme tedy ještě co dělat, musíme hledat po antikvariátech. Ve spolupráci s agenturami Dilia a Aura-Pont shromažďujeme také sbírku překladů divadelních her. Druhý základní fond je takzvaný paměťový, což představuje třeba kolekci titulů z exilových vydavatelství jako Sixty-Eight Publishers, Index, Rozmluvy nebo Svědectví. Máme mnoho unikátních titulů z pozůstalosti Pavla Tigrida a Antonína Liehma, signované věci.

Nemohu vám neukázat Sedmiramenný svícen, který Josef Škvorecký osobně věnoval Pavlu Tigridovi. To jsou prostě knížky s příběhem. A nedávno se třeba ozvali z česko-francouzského spolku v Rennes, kde na univerzitě rušili českou knihovnu. Mimochodem na té univerzitě učil kdysi Milan Kundera. Tu knihovnu celou převezmeme, co se bude hodit, začleníme do našich fondů, zbytek nabídneme v Čechách nebo rozprodáme na knižní burze. Za utržené peníze pak nakoupíme další knížky po antikvariátech.

Související

Přímo z bytu Kunderových. České centrum v Paříži otevřelo knihovnu s výstavou

Jak si ve vaší knihovně vede současná česká literatura?

To je třetí nejdůležitější fond. Máme hodně knih z 90. let, méně už z poslední doby. Doufám však, že se mi podaří domluvit s předními českými nakladatelstvími a postupně od nich budu moci získávat vždy po jednom exempláři z toho nejzajímavějšího, co v Čechách vychází. Taková spolupráce funguje už s Atlantisem. Domluvil jsem se s paní Uhdeovou, že do naší knihovny zařadíme Kunderovy kompletní spisy a posléze celou jednu ediční řadu české literatury. Tyto knížky už se u nás také prodávají v obchodě.

A máte čas sledovat, jak si stojí současná česká literatura ve Francii?

Propagujeme ji ze všech sil. V poslední době jsme třeba vydali katalog nových českých knih, jež jsou k dispozici na francouzském trhu, a rozeslali jsme jej na více než 300 adres zdejších knihkupců, knihoven, nakladatelství, literárních časopisů. Desítky z nich se ozvaly a teď společně s nimi, s regionálními knižními centry a s významným serverem L’ActuaLitté vytváříme kampaň ve prospěch české literatury. Považuji to za jeden z nejdůležitějších počinů, které se nám za ty tři roky, co tu působím, povedly.

Autorka je publicistka, pracuje pro Nadaci Charty 77 - Konto Bariéry.