HateFree Talk: Děti, se kterými pracujeme, často neznají nic než chození do školy a zpátky domů, říká Dostálová

„Co se týká prostředí tábora, ve kterém právě jsme, je to tu hezké a čisté, ale rozhodně nic nóbl. Dovedu si představit některé děti říkat: No, ty pokoje jsou nic moc. Ale děti, se kterými pracujeme, jsou naprosto nadšené. Říkají: Ježiš, tady je to krásný!“ vypichuje koordinátorka vzdělávacích služeb Hana Dostálová momenty, nad kterými se při táborech pokaždé pozastaví.

Děti znají jen beton na sídliště, v přírodě mají problém

„Druhá věc, která mě vždy zarazí, je, že děti nejsou zvyklé chodit do přírody. Vzpomínám, jak se mě dvanáctileté dítě zeptalo: Co to je? a ukazovalo přitom na šišku. Děti, které jsou ze sídlišť, kde jsou jen betonové bloky a nic jiného, tak mají problém v přírodě vůbec pobývat. Nejsou zvyklé proběhnout trávou, bojí se hmyzu a tak podobně,“ vypráví Dostálová své zkušenosti s dětmi ze znevýhodněného prostředí. „Třetí věc je strava. Bývají z ní překvapené, ale zároveň nadšené. Často jim vysvětluji co je to třeba ovesná kaše nebo že si snídaňové vločky mohou zalít mlékem. Tady je super, že máme Švédské stoly – výběr jídla je na dětech. Mohou si vybrat, co si dají a mají z toho radost,“ uvedla Hana Dostálová v rozhovoru pro HateFree Culture.

Individuální přístup

Táborový program je dle jejích slov přibližně stejný jako na jiných táborech: ráno rozvička, snídaně, výlet a čas strávený v přírodě. Odpoledne patří hraní her se vzdělávacím přesahem. Pokud se tábory podle Dostálové v něčem liší, pak je to více individuální přístup k dětem a jeho délka. „Naše děti jsou zlaté jako každé jiné dítě, jen je s nimi práce trochu náročnější. Tábory jsou také kratší. Je to z toho důvodu, aby to děti byly schopné zvládnout, ať už fyzicky, či psychicky. Odloučení od rodiny je pro ně náročné,“ vysvětlila Dostálová a dodala: „Sociální vyloučení není jediný jev, který se nám ve službě vyskytuje. Máme děti s poruchou autistického spektra, děti s ADHD nebo různými dys- problémy, které se v chudých rodinách řeší hůře než třeba v rodině z běžných poměrů, která má kapacitu na to handicap dítěte lépe zvládnout."

Tábory jsou pro rodiny krokem do neznáma

Dodala také, že účast dětí na táboře je podmíněna tím, že jsou financovány soukromými sbírkami a projekty. „Jsem přesvědčena, že žádné z našich dětí, pokud by mu rodina musela tábor uhradit, by se na takovouto akci nedostalo,“ vysvětlila. I přesto, že jsou tábory dotované, se ovšem setkává s tím, že rodiče nechtějí své děti na tábory pouštět. Dle Dostálové k tomu rodiče vede více faktorů: 

„Značná část našich dětí pochází z romských rodin, existuje tam tedy nějaká sociokulturní odlišnost. Nejprve je proto třeba vybudovat důvěru ve vedoucí. Pokud se jedná o neromské rodiny, tak ty zase třeba nejsou zvyklé děti nikam vysílat. Často se neúčastní ani školních aktivit, protože by je museli uhradit. Děti, kromě toho, že jdou do školy a domů, prakticky nic jiného neznají. Pro rodiny je velký nekomfort a krok do neznáma své děti někam vyslat, i když třeba jen na kratší dobu, s přespáváním i s jídlem. Mají o ně i velký strach,“ vysvětluje Hana Dostálová a dodává, že z táborů se domů děti těší ale úplně stejně, jako většina všech dětí. „Děti, i když nežijí v úplně vyhovujícím prostředí, milují své rodiny, a je to pro ně standart,“ řekla v rozhovoru koordinátorka vzdělávání.

Jak děti, se kterými na Liberecku pracují, zvládly distanční výuku? Jak se dle Dostálové odrazí na životě rodin nově přijatý zákon „třikrát a dost“ a novela zákona o pomoci v hmotné nouzi? A s jak se sociální pracovnice a pracovníci vypořádávají s tím, když k nim některý z našich klientů přijde s žádostí o radu, koho volit? Toto a mnohé další se dozvíte v rozhovoru Hany Dostálové s Kateřinou Čopjakovou pro HateFree Culture.