"Lidi byli úplně u vytržení, protože to nemohli pochopit, a přitom je to jednoduchý jako facka," prohlásil v 90. letech minulého století Svoboda, když vysvětloval princip Laterny magiky. Diváci nejprve viděli na plátně filmový záběr, jak herečka kráčí ke dveřím a bere za kliku. Ve stejném okamžiku se otevřely dveře na jevišti, na které vyšla dívka z plátna.
Filmovo-jevištní vystoupení, určené k propagaci Československa na bruselském Expu 1958, se původně jmenovalo Nonstoprevue o 24 obrazech a režíroval ho Alfréd Radok. Název Laterna magika vymysleli diváci a novináři, kteří pak o něm s nadšením psali.
Jak ale podotýká Helena Albertová, autorka velké monografie o Josefu Svobodovi, první Laterna magika "jednoduchá jako facka" rozhodně nebyla.
"Veškerý pohyb na scéně, herců, projekčních pláten i promítaného obrazu byl přesně rytmicky synchronizován. To, co s odstupem popisuje Svoboda jako ‚krásnej gag‘, byla tehdy náročná a složitá práce pro všechny zúčastněné," uvádí.
Dobré vyhlídky
Jedinečné propojení divadla a filmu nabízel také polyekran, jak Svoboda nazval mozaiku projekčních ploch, jež na jedné stěně v jeden okamžik nabízela souhru vizuálních i zvukových vjemů. Také polyekran, na němž se podílel Emil Radok, bratr režiséra Alfréda Radoka, měl premiéru v Bruselu, kde jej trochu zastínila Laterna magika.
Její velký úspěch přišel v dobrý čas. 60. léta byla na dosah, Svobodovi ještě nebylo čtyřicet a pracovní nabídky po bruselském úspěchu přinesly vyhlídky na svobodnější tvorbu, než jakou byli do té doby ochotni připustit činovníci socialistického režimu.
Čekala ho spolupráce se slavnými divadly, jako je Metropolitní opera v New Yorku, Covent Garden v Londýně, Festspielhaus v Bayreuthu nebo Teatro alla Scala v Miláně. A také doma mohl rozvíjet své technicko-divadelní představy s podobně naladěnými režiséry Otomarem Krejčou, Miroslavem Macháčkem nebo Václavem Kašlíkem.
Josef Svoboda rád experimentoval, do scénografie zapojoval nová technologická řešení, zkoumal světelné možnosti reflektorů, reflexní vlastnosti fólií i textilu, optické klamy nakloněných zrcadel. Pracoval s kinetickými dekoracemi, projekcí filmů a diapozitivů. Roku 1970 v mnichovské inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny jako první scénograf na světě použil laser.
Byl také autorem několika patentů. Tím nejvýznamnějším se stala světelná rampa s nízkovoltovými reflektory, kterou poprvé vyzkoušelo Národní divadlo v inscenaci Racek z roku 1960 režiséra Otomara Krejči. Svoboda zjistil, že když k sobě ve dvou řadách sváže devět reflektorů o nízké intenzitě světla - poprvé prý použil automobilové reflektory -, paprsky nemají téměř žádný rozptyl. Vznikne světelný válec, nikoli kužel, což na jevišti vytváří dojem světelné stěny.
Nový systém se záhy začal sériově vyrábět a stal se součástí světelného parku většiny operních divadel po světě. "Se světlem Josef Svoboda pracoval jako s hmotou," uvádějí kurátoři současné kutnohorské výstavy Jakub Hejna, což je scénografův vnuk, a Martin Ondruš.
Hamlet bez ducha
Jiné technické nápady byly svázány s konkrétním inscenačním řešením. Nakloněné, vyvýšené zrcadlo dovolovalo efekty, které poprvé použil Otomar Krejča při radikálním výkladu Hamleta, uvedeném roku 1965 s velkým úspěchem v Bruselu.
Režisér nahradil postavu ducha zavražděného krále a Hamletova otce Hamletovým odrazem v zrcadle. Kralevic tak nehovoří s mrtvým, vede dialog se svým alter egem, které se díky šikmému sklonu zrcadla zjevuje divákům v horizontální poloze. Levitující Hamletův odraz tak přeneseně odpovídá Shakespearovu požadavku ducha na scéně.
Podobných fíglů, kdy Svobodův technický důvtip pomohl k novému, barvitějšímu vyjádření činohry i opery, nabízí kutnohorská výstava desítky. Dlouhý sál lemuje časová osa s dobovými fotografiemi z inscenací a výstižné popisky prozrazují, v čem byla konkrétní scéna výjimečná.
Souběžně sálem ubíhá řada Svobodových skic a modelů. Jejich srovnání s fotografiemi dává lepší představu o monumentalitě hotových scénografií nebo naopak o realitě, jež z velkoleposti návrhu hodně ubrala.
"Vystavené modely jsou často kinetické, překvapilo mě, že lze jejich části natáčet, posouvat, posunovat," říká Daniel Hanzlík, který měl s Pavlem Mrkusem na starosti architekturu a výtvarnou podobu přehlídky.
Vytvořili také druhou, interaktivní část expozice v několika oddílech, jimž dominuje jeden audiovizuální obraz. Je tu ukázka Laterny magiky, videokresba laserovým paprskem, světelná a kinetická proměna divadelního prostoru, vícekanálová projekce.
"Nechtěli jsme být popisní. Neukazujeme konkrétní inscenace, ale Svobodův přístup," přibližuje velkoformátové obrazy Hanzlík.
Tvůrci použili k vyjádření digitální technologie, i když s těmi Svoboda, jenž zemřel roku 2002, už nepracoval. "Byl ale nesmírně progresivní, co se týká technologií. Jeho práce je pořád aktuální a inspirativní," říká Daniel Hanzlík, který je vizuálním umělcem. Osobně jej ovlivnilo poznání, jak známý scénograf zacházel se světlem. "Ukázal, jak nehmotnými prostředky vytvářet proměnlivou situaci fyzického prostoru," dodává spoluautor výstavy. Ta v kutnohorském GASK potrvá už jen do neděle 29. srpna.
Výstava
Josef Svoboda - scénograf
Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora, výstava potrvá do 29. srpna.
