Neuhýbej z cesty!

Za tu dobu co píšu, jsem zjistil, že nejtěžší je, vymyslet nadpis článku. Počítám, že nejlépe placený pracovník v Blesku je Titulkovač. Člověk, jehož jedinou pracovní náplní je, vymyslet jednu větu, která připoutá k článku. Takže když si Ray Koranteng koupí bílou vanilkovou zmrzlinu, dát do titulku šokující oznámení, že je Koranteng rasista. A pak spekulovat o tom, proč si nekoupil hnědou, čokoládovou. Takže původně jsem tento článek chtěl pojmenovat: Následuj svůj sen, nebo tak něco podobného. Byl by to tak neskutečně kýčovitý název, že by jistě přitáhl pozornost mnoha čtenářů. Zároveň bych však čelil podezření z copyrightu cca 500 statusů, které se denně objevují na sociálních sítích. Přesto o snění, oddanosti a nadšení pro věc v tomto článku půjde. Kámen úrazu ovšem je v tom, že z té pětistovky ukončí 499 chasníků svou pouť hnedle na první nebo druhé křižovatce. Proč?  

NIKDO TI NIC NEDÁ!

Někdy nastane situace, že nějaký anonymní hubený mladík se kamarádem domluví, že už nechtějí být anonymní a hubení a že chtějí být svalnatí a nepřehlédnutelní. Seberou odvahu, vkročí do posilovny a s prvními pocity krví nalitých, doposud neobjevených svalů, a společně s tunou vyplaveného endorfinu zjistí, že právě toto je věc, kterou budou chtít provozovat do konce života. Po čase skutečně vystoupí z šedi davu, začnou je oslovovat dívky a ošmatávat jejich bicepsy, které se poněkud liší od paží jejich vrstevníků. Přichází první soutěž v dorostu, první dílčí úspěchy a na fejs přilétne první status typu: CHCI BÝT NEJLEPŠÍM KULTURISTOU. JDU ZA SVÝM SNEM a podobně…   A v ten moment to začne. Tohle je totiž veřejný závazek! Vy jste veřejně něco prohlásili a už to není vaše soukromá věc.

Tudíž každý váš nepřítel, každý, koho jste v životě naštvali, ti, jimž jste přebrali partnera, či partnerku, každý, kdo sám nemá vůli nebo odvahu, zkrátka každý vám tuhle větu a tuhle touhu vpálí do xichtu milisekundu po prvním vašem selhání. A s neodolatelnou chutí. Zapamatujte si, že v momentě, kdy začnete brát kulturistiku vážně, budete mít kolem sebe milion lidí, kteří vám budou denně říkat, jak to děláte špatně. Budou se vás ptát, zda vám stojí za to, abyste se vláčeli do školy s krabičkami plnými rýže. Budou si ťukat na čelo, když okolí zamoříte puchem s tuňáka a nazvou vás sypačem, neboť váš progres bude viditelný a oni se dočetli v Klubu retardů, že to je možné pouze s pomocí anabolických steroidů. Nepochopí vás, když nebudete sdílet jejich nadšení z problitých pátečních nocí a vy se naopak budete často cítit jako návštěvník z jiné planety v momentě, kdy se objevíte na párty uprostřed vašich zhulených spolužáků. Rozhodně budete konfrontováni s pomyslnou ztrátou zážitků mnohem více, než by se vám kdy líbilo.

SERTE NA TO!

Nikdo z těhlech rádoby kámošů vám nic nedá. NIKDO VÁM NIC NEDÁ. Kulturistiku děláte pro sebe, pro ten svůj sen a pro svůj vlastní závazek. Pro vaše pocity a pro svůj vlastní svět. A pokud v něm uspějete, tak ti, kteří vás zprvu odrazovali, budou zpravidla zrovna ti, kteří budou časem svým novým kámošům v putyce ukazovat vaši fotku a chlubit se, že vás nechali opisovat. Nebo opačně. A k lepšímu přidají historku o tom, kterak dali na benč víc jak vy, že by byli taky takoví kdyby…, případně jiné výdobytky alkoholové fantazie.

ACH TY ŽENY... 

Další smrtící injekcí pro vaše odhodlání budou ženy. A to i v momentě, kdy ještě ani žádné nemáte. Velké svaly se totiž ženám hnusí. Prý. Přiznávám, že coby odhodlaného kulturistu s čerstvě vyrašeným pubickým ochlupením, by mě tato věta vyděsila k smrti, přičemž bych rázně zapochyboval o své víře. Ale je to blbost. Normálním holkám je postava kluka vcelku ukradená. Přesto je třeba férově si přiznat, že pouze s mírně osvalenou fitness postavou a fešáckým zjevem se vám otevírá mnohem větší portfólio vagín. Zároveň je třeba si položit otázku, kolik jich vlastně potřebujete osouložit? 100, 1000, 1000000? Proč? Normální počet nestačí? A na normální číslo vám stačí normální postava, natožpak nabušená. A pak to přijde. Láska. Přičemž v náctiletém věku je každá láska „ta pravá“. Najednou budete čelit výtkám, proč zase jdete na trénink, proč furt jíte, proč nemůžete pařit až do rána. A žena, jež ovládá svého věrného pomocníka zvoucí se vaše libido, to už je panečku jiný kalibr na odmítnutí. To chce vůli hodnou šaolinského mnicha. Přesto buďte pevní. Holka, která nerespektuje váš cíl a odhodlání, která vás nepodporuje v tom, co děláte, tak taková nestojí za nic. A vztah, který se rozsype při první předsoutěžní dietě, asi taky nebude mít moc velkou váhu. Jak by asi obstál při skutečných životních krizích, když ho zboří pouhé nervózní výkyvy nálad partnera v dietě?

VĚŘTE SI!

Pochybnosti jsou největším morem vaší mysli. Pochybovat o vaší výkonnosti je dobré, pochybovat o konání, které vás k vaší výkonnosti má dovézt je však zlé. V kulturistice existuje snad bžilion teorií, kterak přibrat svaly. Základ všech je ovšem pořád stejný. Dřina, jídlo spánek. A toho všeho hodně moc. Musíte věřit, že to co děláte, vám přináší prospěch. Mohl bych tady vygooglit nějaký fantastický příběh někoho hodně slavného a hodně vzdáleného. Ale popíšu příběh, který je mi blízký a jehož obsazení všichni na těchto stránkách dobře znáte. A i když jste ho už asi četli v článku „Kdo vlastně táhne tuhle káru?“, zopakuju ho znova. Pro tuhle chvíli totiž sedí jak prdel na hrnec. Je to příběh značky Extrifit. Když zakladatel a majitel Extrifitu, František Nádvorník, přišel s myšlenkou své vlastní výživy pro kulturisty, všichni ho od tohoto záměru odrazovali. Bylo to v době totálně přesyceného trhu se suplementy, ve státě s nesmírnou byrokratickou zátěží a omezenou kupní sílou obyvatel. První výrobky byly prodejní katastrofou.  Obsah neměl chybu, ale obstarožní balení bylo k pousmání. Přesto, z cesty se neuhlo ani o píď. Opět se vsadilo na kulturistiku, na to, čemu smrtelně věříte. Na kulturistiku, která už je podle mnohých 25 let out, mimo, nezajímavá, lidem se hnusí a kdesi cosi. Vsadilo se na vizuální ztvárnění světa činek, železa a rzi z posiloven, v době lesklých a voňavoučkých fitcenter. Složení výrobku se zaměřilo ještě více na hardcore bodybuilding a na všechny ty, kteří to se svou transformací postavy myslí vážně. Žádný serepetičky okolo, žádný hopsání, kalanetiky a podobný věci. Kulturistika. Výsledek se dostavil. Extrifit se během krátké doby vyšvihl mezi nejprodávanější značky v ČR, v některých kategoriích jsou jeho výrobky vůbec ty nejprodávanější a jeho design a marketingové strategie jsou kopírovány věhlasnějšími značkami s mnohem delší působností na trhu. To vše díky víře ve vlastní počínání. Díky tomu, že nedáte na ostatní a věříte v to pravé pro vás.

NEPOPÍREJTE SAMI SEBE!

Přesto všechno co jsme si zde napsali, na samý vrchol to dotáhne jenom úplné promile z nás. Důvodů, proč nedokážeme splnit to, co jsme si předsevzali, může být milion a ještě několik tisíc k tomu. Všechny mohou být výmluvami a všechny důvody mohou být objektivní. Můžete mít úraz, můžete zjistit, že lásku ke sportu plnohodnotně zastoupí láska k rodině, anebo vás to jednoduše přestane naplňovat. Ale o to tu zase tak nejde. Důležité je, jak se s tímhle stavem vyrovnáte. I já chtěl být Mr. Olympia. Nejsem. A pokud nenastane nějaký sci-fi úkaz, tak ani nebudu. Přesto zůstanu fanouškem těch největších svalů až do smrti. Říkáte, že je to normální? Ale jděte!! Normální je omlouvat svůj „neúspěch.“ Já bych kdyby….  Známe to všichni.

Ještě teď mám před očima žádost o sponzoring, kdy dotyčný plánuje start na MČR, ME, MS s cílem všude uspět, včetně těch kydů o snech. A pozor! To vše v kulturistice. Nevzali jsme ho, nebyl důvod, přesto jsem si dotyčného zapamatoval. Proto jsem si taky povšiml, že na soutěži to nedopadlo nejlépe a dotyčný skončil mimo medaile. O to víc jsem byl překvapen jeho pozdějšími výroky o nasypaných monstrech bez estetiky a bezvýchodnosti soutěžní kulturistiky, a že tedy bude dělat Physique. To vše se seběhlo během půl roku! Sakra, kam se podělo to „chci na všech závodech uspět“? Blee, tomu já říkám ukázkové popření sama sebe. A tohle není žádná výjimka, tyhle laciné omluvenky pro vlastní neschopnost jsou bohužel naprosto normální! Je hromada lidí, kteří jako mladíci sní o tom, že si jednou koupí Ferrari. Pak začnou pracovat, makají, dřou, ale na Ferrari to nedá. A tak, místo aby začali podnikat, nebo odjet do světa pracovat za lepší podmínky, raději prohlásí, že to Ferrari je stejně na hovno, protože se s ním nedá v zimě jezdit, neodvezu v něm almaru od babičky, moc to žere a ještě bych se bál, že mi ho ukradnou, blablabla…  Tak si koupí Octávku RS ftédéíčku, protože je čiplá, jede jako prase za pět litrů a Ferrari maj beztak jenom zloději s malým pérem, co si musí něco dokazovat. Raději popřou sami sebe a svůj původní sen.

 Neplivejte proto, prosím, na ty, kterým se povedlo zajít dál než nám ostatním. Obětovali pro svůj úspěch příliš mnoho. A pokud by nebylo těch nejlepších, o čem bychom snili?