Pamatuju si, jak v srpnu 2018 zaplavily internet zprávy o jejím úmrtí. Vybavuju si taky, že jsem netušil, o koho jde. Na rozdíl od Elly Fitzgerald, Billie Holiday, pochopitelně Whitney Houston, ba dokonce i Niny Simone, která se vlastního „biopicu“ dočkala v roce 2016. Taky ho režírovala žena a tuhle známou zpěvačku si zahrála Zoe Saldana. V českých kinech neběžel. Kdežto bezmála stopadesátiminutový Respect o afroameričance Arethě Franklin, o které jsem tedy až později zjitil, o jak velikou hvězdu šlo, bude uveden i u nás, přestože cílová skupina jest vlastně docela malá.

To ovšem neznamená, že by ti, kdož na tento počin do kina zavítají, měli sledovat nějakou špatnou podívanou. Vůbec ne! Zvláště dobou atmosféru se podařilo zachtit skoro na výbornou a co se kamery týče, nebylo by překvapením, kdyby se jednalo o jeden z úplně nejlepších letošních snímků. Při té stopáži a oldschoolovém pojetí se ale nevyhne méně záživným pasážím. Jako třeba těm, které hovoří o jejích „démonech“. Ano, jako hodně mladá byla zneužita a rodiče se hodně hádali, jenže tvůrci nás rozhodně nepřesvědčí o tom, že by to na její duševní rozpoložení mělo mít nějaký velice zásadní vliv. A co se alkoholu týče, proběhnul nějaký ten fuck-up, leč určitě ne až v takové míře, jako tomu bylo v případě Judy Garland (její příběh jsme viděli v minulém roce), za jejíž černošskou verzi jest v jeden moment vlastním otcem označena.

 










 

Jistou podobnost nese Respect také s Get On Up: Příběhem Jamese Browna. Jsou životopisné filmy, které nejsou výhradně o hlavní postavě, nýbrž také o výjimečných situacích, do jakých se dostala. Oba uvedené projekty jsou však z těch, které závisejí v podstatě pouze na hereckém výkonu představitele či představitelky hlavní role. Takže lze s klidnem napsat, že nebýt Chadwicka Bosemana a tady Jennifer Hudson, sotva by se našlo dost těch, kteří by si na zmíněná díla vzpomněli ještě 7 a více roků po jejich uvedení. Jennifer Hudson prý stihla schválit sama Aretha Franklin, jejíž památce dělá velikou čest. Po Oscaru za Dreamgirls by bylo velkým překvapením, kdyby se nedočkala minimálně nominace na dalšího.

Nicméně v úvodní dvacetiminutovce se vracíme do zpěvaččina dětství, což je dobrá příležitost pro mladou Skye Dakotu Turner, neboť Aretha si jako malá zažila více věcí, jaké by si lidé neměli zažívat ani v dospělosti. Když jí dosáhne a dostaví se úspěch, má trochu nosánek nahoru, takže se nedá tvrdit, že by byla jednoznačně kladná. Ačkoli se musí dodat, že na ni neměl nejlepší vliv manžel Ted White, který rád vyprovokovával pod záminkou rasismu šarvátky a neváhal ji praštit, třebaže není pochyb, že ji měl rád. Takových komplikovaných vztahů jsme na plátně viděli už několik. V případě Respectu bylo překvapivé, že tahle dramatická role svěřena jinak sympaťákovi Marlonu Wayansovi, jenž si spoluvymyslel Padesát odstínů černé a maximálně pobavil v G. I. Joe.

Scéna, ve které ji Ted nabídne sblížení, když mu zazpívá, načež ji posadí do auta a dodá, že neřekl, že to bude tuhle noc, patří paradoxně k těm nejpůsobivější. Ještě působivějším, než zpívané pasáže, ve kterých zpěv často přeskakuje v až nemelodický křik, ale to je asi věc vkusu. Výjimku tvoří pouze zpívání v dětském věku, a pak vystoupení ani tak ne při „Amazing Grace“ jako při songu „Ain’t No Way“. Její lehce arogantní chování do jisté míry ovlivnil vztah ani tak ne s příbuznou Dinah Washington, která pro to svoje měla smysluplné vysvětlení, jako s otcem, jehož tradičně skvěle ztvárňuje Forest Whitaker. Jejich poslední rozhovor, který se zvrtne v hádku, jest dalším povedeným momentem.

 










 

Zmínit je nutné i Arethina dalšího partnera Kena Cunninghama, jehož si zahrál Albert Jones a jenž je pravým opakem Teda Whitea. To jí přejeme. Na druhou stranu, co se týče přiblížení vztahů mezi postavami, nepočíná si režisérka Liesl Thommy zrovna nejjistěji. A na první bělochy si musíme chvíli počkat, ale je hezké, že nejsou vykresleni jako zlouni, kteří by se snažili Arethě a členům a členkám její rodiny ledacos znepříjemnit. Za takových okolností by patrně vypadali jako Paul Giamatti, Michael Fassbender nebo Bruce Dern. Naopak jak Tate Donovan, tak Marc Maron jsou velice féroví, trpěliví a v ledasčem vycházejí vstříc.  

Respect je film, který obsáhne úsek od roku 1952 až do 70. let, resp. až do 21. století, protože během závěrečných titulků vidíme skutečnou Arethu Franklin jak na fotkách, tak při koncertu, kterého se zúčastnili Barack a Michele Obamovi. Rodinným kamarádem byl Martin Luther King, takže se dotkneme politiky. Zamrzí, že ne ve větší míře, protože v 60. a 70. letech se z afroamerického úhlu pohledu jednalo o velmi pozoruhodnou sféru, jak dokládají tituly BlackKklansman, Judas and the Black Messiah, Malcolm X nebo třeba Komorník. Sledovat hlavní hrdinku i v jejím občanskoprávním snažení by proto mohlo být ještě poutavější. Respect nás totiž nenaučí zbožňovat soul, ale zase nám potvrdí, že si afroameričané a afroameričanky dokážou pěkně užívat života.

FOTO: Forum Film