EU plánuje uvolnit mnohamiliardové prostředky na restart ekonomiky, velká část z nich půjde na udržitelné projekty. Je Česko připravené je využít?
Budovy spotřebovávají 40 procent energie a zároveň produkují 36 procent emisí skleníkových plynů. Je tedy logické, že velká část prostředků, jejichž cílem je podpořit přechod na bezemisní ekonomiku, musí směřovat právě do budov a jejich renovací.
O tom všem se mluví mnoho let, ale dosud tady chyběl spouštěč. Tím se stal covid a hrozba poklesu ekonomiky v jeho důsledku. Můžeme tak peníze EU využít dvojnásobně: na restart ekonomiky po covidu a zmodernizování ekonomiky směrem k udržitelnosti. Řekl bych, že jsme na prahu zeleného zrychlení. A jestli jsme připraveni? To popravdě nejsme.
Jak to? Co je třeba udělat pro to, abychom takové množství peněz EU nepromarnili, ale využili efektivně?
Nevidím tady zmocněnce pro green deal, který by koordinoval všechna ministerstva. Tlak na udržitelnost a skutečné reálné kroky a cíle nevidím ani v programech politických stran, které se chystají na volby. A když ano, tak jen na úrovni frází. Uniká jim podstata, co udržitelná ekonomika vlastně znamená a jaká je to příležitost pro inovace a modernizaci.
Karel Fronk
|
Mohou být tím, kdo nakonec firmy do udržitelnosti dotlačí, banky?
Už se to děje. Banky budou preferovat udržitelné projekty a čeští podnikatelé se musí připravit na to, že s nimi budou muset umět komunikovat a reportovat jim udržitelnost standardními cestami.
Stavebnictví je docela konzervativní obor, přesto už několik velkých firem vydalo zelené bondy v miliardových objemech, to znamená, že získaly z trhu prostředky právě na projekty, které budou udržitelné. V tomto směru je velkou výhodou, že je Česko spolu s Polskem na špici ve střední Evropě, pokud jde o certifikace budov.
Co musí taková budova splňovat, aby získala environmentální certifikaci?
Těch kritérií je celá řada. Je to velmi komplexní pohled na budovu. Není to tak, jak si představuje většina laiků, že udržitelná budova je obalená zelení. Ano, zelená střecha je jednou z cest, jak dosáhnout kvalitnější tepelné izolace střechy a zároveň jak snížit dopady budovy na ohřívání jejího okolí, ale certifikační systémy hodnotí celou řadu dalších opatření.
Především materiály, ze kterých je budovat postavená, využití recyklace původního i nového materiálu na stavbě, hospodaření s vodou ať již srážkovou nebo tzv. šedou v budově. Covid zvýšil tlak na kvalitu vnitřního prostředí budov. Nejen v nových kancelářských budovách, kde již opatření pro zajištění kvalitního vnitřního prostředí začíná být standardem, ale také ve veřejných budovách a v domácnostech.
Využívají tato opatření také developeři ve svých rezidenčních projektech?
Myslím, že v poslední době lidé, kteří kupují byty, víc vyhledávají šetrná řešení. Pokud si vybírají ze dvou stejných bytů a jeden z nich je v budově se šetrným řešením a druhý nikoli, sáhnou logicky po tom udržitelném.
Udržitelnost je tak dnes v podstatě konkurenční výhodou těch developerů, kteří ji nabízejí. Šetrná řešení mají už dnes totiž reálnou návratnost v řádu pěti až deseti let, a to se logicky promítne na nižších dlouhodobých provozních nákladech bytů především na energie. Lidé si to uvědomují. Vstupní investice s ohledem na už tak velmi vysoké ceny nových bytů není u šetrných bytů rozdílná. Tím hlavním, co tvoří cenu bytu, je samozřejmě lokalita.
Skokový růst cen materiálů v poslední době vyvolal tlak na stavitele. Je to jen výkyv v důsledku covidu, nebo ceny porostou dlouhodobě?
Covid samozřejmě skokový růst cen ovlivnil. Některé materiály dnes prostě nejsou k dostání v důsledku narušení subdodavatelských řetězců. V průběhu následujících dvou až tří let se to ale vyrovná. Nicméně nikdy se už ceny nevrátí na původní úroveň. Materiály ve stavebnictví totiž postupně docházejí. Neotevírají se nové lomy a stále větší poměr materiálu tak bude nezbytné recyklovat. Další významný faktor, který má vliv na cenu staveb, je nedostatek pracovní síly.
A má to dlouhodobé řešení?
Samozřejmě a tím je cirkulární ekonomika ve výrobě i spotřebě. Ve stavebnictví se technologičtí manažeři shodují na tom, že budoucností nejsou ani tak nové lomy na stále další a další materiál, ale deponie pro třídění stavební sutě. Ve zrychleném měřítku to teď vidíme například v obcích poničených tornádem, kde za vesnicemi vyrostly obří skládky sutě. Tu je třeba vytřídit, podrtit a vrátit zpět do výroby stavebního materiálu. Jen během pár minut zde totiž vznikly stovky tisíc tun odpadu.
Proč se ale zatím ve stavebnictví nerecykluje většina odpadu?
Velmi do tohoto procesu zasahují náklady na dopravu. Materiál na stavby je potřeba vozit a je ho poměrně hodně. Velkou výhodu tak obvykle mají dodavatelé v místě, kteří mohou do soutěží započítat nižší náklady na dopravu.
Na druhou stranu tlak na recyklaci je zde velký a ti dodavatelé, kteří budou inovovat a vsadí na recyklaci získají konkurenční výhodu a časem se i přes vyšší náklady na dopravu vyplatí využívat recyklovaný materiál, jako například beton, byť by měl být dopravován z větší dálky.
Technologicky to možné je. Dobrým příkladem tady může být ocel. V Česku nejsou elektrické pece na výrobu oceli, a tak má česká ocel daleko vyšší uhlíkovou stopu než například polská nebo maďarská. Nadnárodní firmy, které mají stanoveny své uhlíkové cíle, tak časem budou preferovat pro své stavby ocel z Maďarska nebo Polska, byť by náklady na její dopravu měly být vyšší než na tu českou.
Řada firem si stanovila své klimatické cíle, dá se říct, kdy tedy bude české stavebnictví bezemisní?
Já myslím, že je to žitá budoucnost. Existuje zde zcela jasná politika celé řady firem, které již mají stanoveny své environmentální cíle. Mezi členy České rady pro šetrné budovy je to již zcela běžné. Pokud developer chce nabízet kancelářské, průmyslové nebo jiné nemovitosti nadnárodním firmám, které dbají na své klimatické cíle, nemůže si dovolit své budovy necertifikovat.
Environmentální certifikace se navíc současně staly jistým měřítkem kvality, což je velmi důležité. Propojily se zde totiž environmentální a ekonomické cíle, a to je jediná cesta, která může vést k úspěchu. Udržitelnost totiž může být pro naši ekonomiku obrovskou příležitostí k inovacím a její modernizaci. Nepromarněme tedy tu šanci!
Česká rada pro šetrné budovy představila koncept záchrany ekonomiky:
