Hlavní obsah

S Blankou Říhovou (nejen) o tom, jak se dělá imunita

Foto: Profimedia.cz

Foto: Profimedia.cz

Reklama

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

O imunitě se hodně mluví i píše, často se ale jedná o mýty, které ve skutečnosti neplatí. A v době, kdy celý svět sužuje pandemie způsobená zákeřným virem, jsou nepřesné informace v éteru ještě častější. Nejen o imunitě jsme si povídali s Blankou Říhovou.

Článek

Knihu Jak se dělá imunita jsem si původně objednala čistě ze zvědavosti. Zajímalo mě, jestli se dočtu nějaké mně dosud utajené fígle, jak sebe a rodinu ubránit podzimním virózám.

A dostala jsem zajímavě podané psaní o imunitě z pera uznávané vědkyně Blanky Říhové a jejího kolegy Marka Šťastného, které rozhodně nebylo na prolistování do autobusu. Plné informací, různých pohledů a pro mě nových faktů.

Spoustu otázek jsem nakonec nepoložila, protože by se do rozhovoru nevešly. Ale to zásadní padlo. Přiznám se ale, že bych mohla tuhle fascinující dámu poslouchat celé odpoledne. A ano, mluvily jsme o vědě a imunologii.

Na úvod se nemůžu nezeptat, jak se vaše knížka pár měsíců po vydání prodává? 

Dělá mi radost, děkuji za optání. Na konec září je naplánován dotisk.

Jste uznávanou imunoložkou, ale imunologie nebyl obor, který jste vystudovala. Jak jste se tedy k výzkumu v této oblasti dostala?

Celý život za mě někdo něco rozhoduje. Studovala jsem přírodovědeckou fakultu, obor mikrobiologie a genetika. A v devátém semestru nám imunologii přednášel jakýsi pan doktor Ivan Říha. Já byla v té době šťastně vdaná, i když bezdětná. Ivan byl strašně chytrý člověk a velmi poutavě nás tu imunologii půl roku učil. Prý si mě hned všimnul, protože jsem nosila tehdy módní buřinku a při jeho přednáškách jsem vyrušovala. Pak upoutal mou pozornost on, protože zkouška u něj byla jiná, než jsme dosud byli zvyklí. Dostali jsme odborný článek v angličtině a měli říct, o čem pojednává. To bylo dost těžké a nezvyklé. A já si říkala, že je ten Říha nějakej drzej.

Ale zkoušku jste evidentně udělala. Jak váš příběh pokračoval?

Po pár týdnech si mě u vedoucího katedry vyžádal, abych šla dělat konkurz na Akademii věd. Mně se vůbec nechtělo, ale šla jsem.

Z Ivana Říhy se posléze stal můj druhý manžel a imunologie mým celoživotním koníčkem.

Bylo těžké uspět v oboru, který původně nebyl váš hlavní?

V Mikrobiologickém ústavu jsem dostala skvělou školu, vždyť to tu vedl profesor Šterzl, jeden z nejuznávanějších světových imunologů. Tady se netrhly dveře, jezdili k nám vědci z celého světa a naši vědečtí pracovníci bývali zase na stážích v zahraničí. Šterzl byl mimořádně přísný a náročný. Já už dva měsíce od nástupu měla seminář, na který pozval k mému zděšení tehdejšího ředitele ústavu, akademika Ivana Málka. Studovala jsem hodiny a hodiny v knihovně.

Foto: MICHAL RŮŽIČKA / MAFRA / Profimedia

Kupte si kilo pomerančů a jděte do divadla, to je zkrácený recept na fungující imunitu podle Blanky Říhové. Kdo chce vědět víc, má možnost přečíst si to v knizeFoto: MICHAL RŮŽIČKA / MAFRA / Profimedia

Měla jste sen, co v této oblasti dokázat?

Já jsem se věnovala genetické regulaci tvorby protilátek, což je dneska všeobecně známá věc, ale tehdy se mě samotný Jerne (Niels Kaj Jerne, dánský nositel Nobelovy ceny – pozn. red.) v roce 1965 ptal, co dělám, a pak odvětil, že „nic takového přece neexistuje…“. Až později se ukázalo, že existuje.

Jak si to mají představit laici?

Asi tak, že těch nezbytných asi deset na čtrnáctou genů pro různé imunologické specifity vzniká až v průběhu života složitou genetickou rekombinací.

Pak jsem začala spolupracovat s profesorem Kopečkem na vývoji směrovaných léčiv určených pro léčbu nádorů. Princip vymyslel geniální německý vědec Helmut Ringsdorf.

V praxi to znamenalo, že léčivo mělo hubit jen nádorové buňky, a zdravé, včetně imunitního systému, nepoškozovat.

Zní to skvěle, ale taky jako hodně práce. Jak jste to zvládla?

Pár let jsem dělala jak genetickou regulaci, tak směrovaná léčiva. Pak jsem se obohatila dvěma dětmi a ano, jednu chvíli toho na mě bylo hodně.

Foto: Profimedia.cz

Pokud se člověk do práce nevrací po dovolené s radostí, neměl by ji podle vědkyně dělatFoto: Profimedia.cz

Byla jste na mateřské? Lze si ve vašem oboru dát pauzu a vrátit se? 

Pět let. A nikdy jsem nelitovala, protože děti jsem chtěla. Tehdy už šlo být na mateřské dva roky, takže jsem s dcerami byla skoro pět let doma.

Měla jsem za manžela imunologa, tak jsem z toho samozřejmě úplně nevypadla. Ale když jsem se pak vrátila, tak jsem ničemu nerozuměla, ta imunologie byla za tu dobu úplně jinde. Půl roku mi trvalo se do toho zase dostat.

Jak jste fungovala jako vědecká pracovnice na plný úvazek s dětmi?

Hodně mi pomáhala maminka, vodila děti do školky a já pak přicházela ve čtyři a byla s nimi.  A pracovala jsem večer, měla jsem například jeden z prvních počítačů.

Když jsem si ale jednou postěžovala mému muži, že mám krizi a asi budu muset odejít, tak on, jak bylo jeho zvykem, řekl „to asi budeš muset“. To mě naštval a řekla jsem si, že odejdu, až budu horší než chlapi kolem. A to se nestalo.

Co považujete za svůj největší úspěch? 

Mé dvě dcery. Obě jsou výtečné, skvěle vystudovaly, mají báječné a chytré děti a dělají mi radost.

Mám práci, která mě celoživotně baví. A pořád mám čím přispět, pořád pracujeme na směrovaných léčivech.

Foto: Tomáš Krist / MAFRA / Profimedia

Kniha je podle autorů pro všechny „poučené zvídavce“Foto: Tomáš Krist / MAFRA / Profimedia

Kdo je cílový čtenář vaší knihy?

Poučení zvídavci. Já bývám překvapená, jak vzdělanou populaci máme. I když jsem to v poslední době trochu přehodnotila, když slyším, co lidé říkají o očkování. Psala jsem to pro ty, kdo se chtějí poučit, jak zlepšit imunitu.

Není to ale úplně čtení k vodě...

Imunologie není beletrie, není to, jako když čtete Nepila. První kapitola je jako slovník a můžete se sem vracet, když v průběhu čtení něčemu nerozumíte. My jsme si nemohli dovolit napsat úplnou beletrii, ale zároveň ne ryze vědeckou knížku.

A co obecně podle vás na imunitu platí?

Hýbejte se, jezte zdravě, udržujte si dobrou náladu. Léta říkávám: Běžte do divadla a kupte si kilo pomerančů.

Vnímala jsem imunitu jako stav. A vy říkáte, že váží několik kilo…

Máte pravdu, imunita je chování, ale musí být, jak říkával Werich, materiálně vyfutrovaná.

Imunitní systém je slezina, v mládí brzlík, lymfatické uzliny a bílé krvinky, které neustále běhají po těle a tomu všemu velí mozek. To je materiální základ a dá se to zvážit. 

Foto: Profimedia.cz

Imunitě škodí stres. A to například i takový, který plyne ze závistiFoto: Profimedia.cz

Co dělat se slabou imunitou? 

Vitaminy, dobrá výživa, dobrá nálada a kvalitní spánek. A pohyb. Denně v našem těle zemře několik miliard buněk a vy je musíte nahradit z kostní dřeně. Když se přiměřeně pohybujete, zlepšujete krevní oběh, a tím i zajišťujete dostatečný přísun nových buněk.

Těch 10 tisíc kroků denně je fajn. Moje maminka denně chodila z Dejvic do Spálenky do práce a dožila se v úžasné kondici 95 let.

Co se málo ví, že imunitě škodí?  

Stres! Velký stres, kdy si toho na sebe berete víc, než na co máte. Petr Kellner měl třeba krásnou přednášku, kde říkal, že svou práci máte mít rádi. A když se ani po dovolené k ní nevracíte s láskou, dejte výpověď.

Nevyspání a nezdravé jídlo. Ale pozor! Jednou za měsíc pečený bůček klidně ano, nedávno to připustil i vynikající fyzioterapeut profesor Pavel Kolář, ale ne často. A abych nezapomněla, tak závist je fantasticky stresová záležitost.

Jak jako odborník nahlížíte na rok a půl s covidem? 

Je to velmi složité… Zpohodlněli jsme, i já jsem přibrala, začali nás děsit věci, co dříve neděsily. Samozřejmě, přiměřená opatrnost je na místě.

A co se týče opatření, tak nejsem tak kritická. Vláda udělala řadu chyb, ale kdo ne? Podívejte se na státy kolem nás. Já mám část rodiny v Německu a ti teď třeba chválí, jak máme skvěle vymyšlené očkování…

V knize se věnujete i pandemiím v historii. Jaká je tato v porovnání s nimi?

Od španělské chřipky jsme takovou situaci neřešili, ten virus je pro nás pořád velká neznámá. Někteří tomu pořád říkají chřipečka. Ale pravda je, že přes 90 % populace to opravdu zvládne s teplotou a bolestí kloubů. Bohužel ostatní se mohou ocitnout rychle na hranici smrti.

Je podle vás řešením očkování? 

Samozřejmě, jediným. A je kolem toho bohužel spousta nepochopení. Zaměňuje se DNA a RNA s tím, že vakcinace může způsobit změnu v našem genomu. To je, promiňte mi, opravdu absolutní nesmysl. Vakcína se považuje za nebezpečnou, protože její vývoj trval jen rok. Ale ono to tak není. Před nějakou dobou nás ohrožovaly jiné koronaviry vyvolávající život ohrožující onemocnění SARS a MERS. A farmaceutické firmy rychle začaly vyvíjet vakcíny. Pak vývoj stoply, když epidemie odezněly, a navázaly na něj teď, když nás ohrožuje SARS-CoV-2.

Reklama

Související témata:
Blanka Říhová

Načítám