Když vstřelil parádní gól domácí ústecké Armě, kde loni působil, pelášil fotbalista Vasil Kušej k tribuně a provokativně si zacpal uši. „Chtěl jsem vzkázat, že neposlouchám ty hejty tady,“ vysvětlil ofenzivní talent.
Pěkně jste vymetl šibenici.
Už jsem toho měl dost po cestě, při které jsme měli poruchy na autobuse, dvakrát jsme byli kvůli nefunkční klimatizaci v servisu. Stejně nechodila a my se pařili ve velkém vedru. Ale pak přišel náběh, dal jsem si míč na pravačku do protipohybu, že zkusím, jak to dělají v televizi. A ta rána sedla, trefil jsem se na zadní tyč. Jednou jsem se blbě ustřelil a takhle to dopadlo.
Bod berete?
Asi nezasloužená remíza, Ústí podalo velmi dobrý výkon, my byli od začátku mrtví. Gól nás trošku nakopnul, pauza nás sundala zase dolů. Arma je výborně připravená, asi mají naběháno. Tlaku jsme nakonec nedokázali odolat a dostali jsme blbý gól ze standardky.
Byl pro vás zápas speciální?
Jsem tady doma, Ústí mám rád. Jsem vděčný, co pro mě udělalo a dělá. Strávil jsem tu minulou sezonu, nějak dopadla nedopadla, na konci jsme se dohodli nedohodli. Nechci říct, že nade mnou zlomili hůl, ale prostě jsem se přestěhoval do Prostějova za Jiřím Jarošíkem. Mám možnost poznávat nové prostředí a staronový fotbal.
Chtěl jste se doma ukázat?
Nebýt gólu, odjížděl bych s hodně sklopenou hlavou a byl bych dost naštvaný. Trošku jsem byl nervózní, bál jsem se, znám kluky, oni mě. Některé souboje byly vyhrocené, ale nakonec šlo o pěkný zápas na domácí půdě před diváky, z nichž někteří mě mají rádi a někteří ne. Nějaký potlesk jsem sklidil.
Ano, i při střídání.
Někteří zatleskali, někteří ne, někteří řvali, jiní ne. Je to jejich věc, jestli chtějí být takoví na hráče, který tady v Ústí vyrůstal, já to beru. Svým způsobem mi to je jedno.
A co pošťuchování s ústeckým Michalem Bílkem během zápasu?
Fakt jen pošťuchování. Bílčus je svůj, já jsem svůj, je to vyhrocené. Nedá se vnímat, jestli jsem kamarád nekamarád. Hrajeme za body, za peníze, za klub. To je důležitější než kamarádství v zápase.
Jste ještě s někým v kontaktu?
Jen s Davidem Němcem. Je zklamaný, že pořád dělá dvojku. S Číčou (Čičovským) jsme kamarádi, i když ne extra hodně. Po sezoně kamarádství přestalo, ale v kontaktu jsme.
Kdo vás na zápase podpořil?
Měl jsem tu všechny, je hezké vstřelit branku před celou rodinou. Mám na talíři, že nedávám góly a že je dávat musím, tak jsem jim nějak zavřel pusu (smích).
Jak jste přivítal, když vás trenér Jarošík lákal do Prostějova?
Jsem mu vděčný, že mi zavolal, že mě chtěl do týmu. Mělo to pro mě velký význam, jinak bych zůstal doma. Že je Prostějov přes celou republiku, to mi nevadí. Byl jsem už rok sám v Rakousku.
S Jarošíkem jste si sedli? Už loni na podzim vás v Ústí vytěžoval.
Asi jo. Jsem rád, že mám jeho důvěru. Je pro mě důležité, aby mě trenér nevyndaval ze sestavy hned, když se mi nedaří. U Jiřího Jarošíka tu důvěru cítím. Samozřejmě když mi to nejde, potřebuju dostat vynadáno, ale jinak mě podrží, to je pro sebevědomí hráče zásadní.
Jak jste kousal, když jste pod Jarošíkovým nástupcem Davidem Jarolímem hrál na jaře méně?
Každého hráče štve, když nehraje. Já jsem mladý, potřebuju být vytížený. Jestli mi trenér Jarolím nevěřil... Věřil mi. Bavili jsme se o tom pořád. Ale nebyla forma, jsou takové momenty, ne pokaždé to jde. Jestli trenér Jarolím zrovna vycítil, že mi to nejde, nemám mu to za zlé. Jsem mu vděčný za to, co mi předal, bylo toho dost. Děkuju mu! Ale já potřebuju hrát. Možná bych i v Ústí hrál, ale pro mě ta důvěra zničehonic přišla jako pomoc, viděl jsem v tom velké plus a byl jsem strašně nadšený.
Stále si chcete říct o 1. ligu?
Každý by si chtěl zahrát ligu, to je můj sen. Já jsem takový, že nechci být spokojený. A tady doma v Ústí jsem měl veškerý servis, de facto jsem pořád mohl tady hrát. Já ale potřebuji prostředí, kde se budu o místo rvát, kde mě někdo bude peskovat. Jiří Jarošík to dělá. Ví, že to na mě platí. Každý trénink jedu na 120 procent, bez dřiny to nepůjde. Bavíme se, jaké mám plusy, ty se snažím prodávat každý zápas, na minusech pracuji. Říká se, že jsem línej. Tedy ne loni na podzim, když jsem v Ústí hrál celé zápasy a lítal jsem nahoru dolů. Najednou jsem střídal v 60. minutě a začalo se povídat, že jsem líný. Někdy si hráči musí odpočinout, nejde hrát 90 minut nahoru dolů; to dokážou v Premier League, to je jiný level. Já myslím, že pracovat dokážu.
A kondičně jste na tom jak?
Loni jsem v 90. minutě měl proti Jihlavě sprint z vápna až před bránu. I Jiří Jarošík říká, že když jsem vyždímaný po dvou sprintech, mám si pět minut odpočinout, posouvat se za balonem, dělat svoji práci. A najednou, v 60. nebo 70. minutě, síla naběhne, zničehonic udělám sprint a dám gól. Musím šetřit síly a vyčkat na správnou chvíli. Někdo běhá pořád, každý má jiné dispozice. Já kondici mám, dokážu pracovat hlavně na pěti deseti metrech, ty jsou rozdílové.
