Podcast: „Tradice jsou z nás vytlučené,“ tvrdí formíř olympijské kolekce Bartoš

Umění modrotisku se v rodině Bartoše předává již šest generací. Největší vliv na jeho volbu stát se formířem, jinak řečeno vzorkorytec, formschtecher nebo formřezec - měl děda, který se narodil v Mladé Boleslavi a vyučil se formířem. V rodině řemeslníků se ale nevyskytovali pouze mistři tajů výroby forem pro tisk.

Formířem kvůli dědovi

„Rodina to měla rozdělené - když byl někdo nejšikovnější na kresbu, tak se vyučil formschtecher, pokud mu to moc nešlo, byl barvíř, potom byl tiskař. Ale pozor, tiskaři byli mistři a dědův táta byl tiskař,“ vysvětluje rodinnou historii královédvorský umělec. V roce 1972 po smrti dědy, převzal Milan Bartoš dílnu a dodnes je v jejich ateliéru vystavená dědova fotografie. „Už od páté třídy jsem mu seděl pod stolem a kradl jsem mu nářadí. To byla naše věčná hra a děda si pak všiml, že bych to taky zvládal, tak jsem dostal takové malé kudličky a vyřezával jsem si malá zvířátka a podobně,“  vzpomínal na své začátky muž, který získal prestižní ocenění nositel tradice lidových řemesel.

Podcast: Tetuje štičími zuby a věší lidi na háky. Znojemský indián Šrámek promluvil o porážce epilepsie

Zvířátka vystřídaly formy z hruškového dřeva, do nichž podle nákresu zatloukával drátky a plíšky, aby vznikla forma, která při dobré péči může mít letitou životnost: „Hruškové dřevo je osvědčeno staletími, protože lépe udrží vysokou konturu. Když se pak forma barví, tak nedochází k takovému otěru,“ řekl Bartoš v pořadu Blesk Podcast. Ve své sbírce má tak formy staré i přes sto let a při dobré péči by mohly ještě tisknout.

Olympijský modrotisk

V posledních letech vnímá Milan Bartoš zvýšený zájem módních designerů o modrotisk. Vyrábí tak nové formy, které podle něj dobře kombinují staré motivy a moderní design. Největší „modrotiskový“ rozruch ale vzbudila kolekce pro české sportovce na nástupní ceremoniál Olympijských her v Tokiu od Zuzany Osako. „S prvními návrhy přijela do Olešnice do tradiční tiskárny Danzinger zabývající se modrotiskem. S Jiřím Danzingerem máme kontakty, tak proto se objevila Zuzana Osako i u mně v dílně. Dostali jsme textilní vzor a já si říkal, že to děláme pro olympiádu a je to velká zodpovědnost,“ vybavil si první pocity Bartoš.

Neopomněl ani na další kolegy výtvarníky z okresu a s jejich pomocí připravil všechny šablony a podobně až k výsledné formě, do níž zasadil asi osm set drátků! Když pak sportovci nastupovali, byl Milan Bartoš dojatý: „Samozřejmě jsem zpunktoval celou rodinu, takže jsme se dívali všichni. Byl jsem strašně rád, že to takhle dopadlo. Jinak to vypadá sólo na figuře, a když jdou všichni i s vějíři. Bylo to úžasný,“ popsal své pocity formíř.

Vytlučená tradice

S kritikou, která se zvedla proti módní kolekci, Bartoš nesouhlasí a pochválil Osaku, že se dobře vyrovnala s negativními hlasy. Naopak vyzdvihl, že dokázala spojit japonskou a českou řemeslnou tradici. Právě tradiční řemesla v Česku oproti ostatním středoevropským státům nemají podle Bartoše takovou podporu, jakou měla třeba za minulého režimu.

Podcast: »Ždímačka« vzduchu pro pouště. O český objev z EXPO má zájem americká armáda

„Lépe jsou na tom nyní Slováci, protože si nezničili Ústředí lidové umělecké výroby," komentoval Bartoš zrušení instituce v roce 1995, která za minulého režimu zajišťovala distribuci a prodej lidových výrobků československých umělců. Státy třeba v Maďarsku nebo v Rakousku si svých lidových řemeslníků více váží, myslí si Bartoš. "Připadá mi, že je to z nás vytlučený," dodal zkušený formíř.

Jak vznikají formy, kterých dalších lidových řemesel si váží a kde v Česku přežil modrotisk, se dozvíte od Milana Bartoše v Blesk Podcast: