Když jsem byla oslovena, abych napsala text na téma „současná česká literatura a feminismus“, byla jsem na rozpacích. Všechna slova, z nichž se téma zadání skládalo, jsou v něčem problematická, vyžadují vysvětlení. Redakce mi sice usnadnila přemítání o pojmu „současnost“, již definovala jako přibližně posledních 10 let, co si však počít s „literaturou“, s její „českostí“, a především s „feminismem“? (A je mezi oběma částmi tématu poměr slučovací?) Na druhou stranu nepíšu vědecký článek a můžu snad předpokládat, že se čtenářstvo na určité definici české literatury shodne. Nicméně s feminismem to bude pravděpodobně horší. Ale možná i to je vhodné východisko. Přijmout – pro začátek – filozofovu poučku, podle níž je význam slova jeho způsob použití?

Slovo „feminismus“ v propojení s českou literaturou zaznívalo v médiích loni u příležitosti udělení cen Magnesia Litera. Ve všech kategoriích bez výjimky zvítězili muži, což vyvolalo debatu o postavení žen (nejen) v literatuře a také, samozřejmě, o kvótách. Poukazovalo se i na nerovné zastoupení žen a mužů v jednotlivých porotách soutěže. Nicméně, jak jsme se před pár týdny mohli*y přesvědčit, tato diskuse nevedla k žádným systémovým řešením, a lze se tak domnívat, že pořadatelé soutěže nepřikládají onomu problému velkou důležitost.

Rovné zastoupení žen v různých panelech nepřímo zmiňuje jako jeden z požadavků současného feminismu Bianca Bellová ve dva a půl roku starém textu „Proč nejsem feministkou“, který na několik měsíců rozvířil vody českého literárního (a kulturního) rybníčku. Autorka se v něm vyznává ze svého šťastného života, jenž sestává mimo jiné z úspěšné kariéry, vysokých výdělků, lidsky se chovajících mužů, včetně jejího manžela. Tvrdí, že nemůže být feministka, jelikož požadavky soudobého feminismu (mezi nimiž zmiňuje také rovné odměňování či nesouhlas s objektivizací ženského těla) pro ni postrádají relevanci. Bellová odmítá, že jakákoliv diskriminace, včetně násilí na ženách, je systémovým problémem; redukuje ji na osobní rovinu. Předpokládá navíc, že feministkou se může stát pouze žena, která se sama stala obětí násilí či jiného druhu diskriminace, anebo která žije „někde jinde“, kde násilí na ženách již podle Bellové systémovým problémem je, a to sice spojeným s kulturní odlišností.¹Text Bellové se dočkal vícera reakcí. Mirek Vodrážka poukazoval na rozpory v myšlení autorky; Magdaléna Šipka se věnovala nerovnému zacházení s muži a ženami na poli literatury; Tereza Stejskalová pak napsala velmi osobní text, v němž vyjmenovává důvody, proč je feministka – zdůrazňuje, že ústředním problémem „jejího“ feminismu je otázka péče v lidské společnosti a ukazuje, že autorka původního textu nepochopila význam tohoto hnutí: „Feminismus vnímá společnost z perspektivy lidské křehkosti, nikoli z perspektivy výkonu někoho výjimečného,“ zdůrazňuje Stejskalová.

Negativní a do velké míry zkreslené vnímání feminismu v českém prostředí dokládá i próza Stručné dějiny Hnutí (2018) od Petry Hůlové. Jedná se o dystopii, která se odehrává v „novosvětě“, kde feministické Hnutí vybudovalo impérium s Institucemi, které usilují o převýchovu mužů. Jeho cílem je, aby muže nevzrušovala mladá ženská těla, a aby ženy nebyly tím pádem sexualizovány a objektifikovány. Muži procházejí sedmifázovým programem, během něhož mají kupříkladu na pokyn bachařek masturbovat před plakáty žen pokročilého věku. Jeho završením je „kontrolní test penisové stimulace“ a následná veřejná zkouška, kterou sledují davy, včetně celých rodin převychovávaných mužů. Během zkoušky jsou muži po dlouhé době konfrontování s nahými mladými ženami a nesmějí při tom mít erekci. Zdá se sice, že u zrodu knihy byla otázka, jak zacházet se sexualizací mladých zdravých ženských těl (a neviditelností těl starších či zdravotně znevýhodněných), nicméně ta je zpracována způsobem, který tento problém bagatelizuje a jako řešení líčí absurdní frašku. Může tak kompromitovat feministky a feministy, kteří se podobnými otázkami zabývají. Navíc je Hůlovou stvořený fikční svět nepřesvědčivý, jeho líčení nedotažené a v něm vládnoucí logika nedůsledná.

Proti Stručným dějinám Hnutí můžeme postavit mnohem propracovanější Příspěvek k dějinám radosti (2014) od Radky Denemarkové, v němž tři přítelkyně pomáhají přeživším znásilnění, stíhají pachatele těchto zločinů po celé zeměkouli a zasazují se za legislativní změny v různých zemích. Román silně tematizuje násilí na ženách a dětech, a přestože je líčí jako jakousi kulturní konstantu, beznaděj je zde vyvážena spoluprací i solidaritou protagonistek, a především jejich neúnavnou činností. Zároveň se zde však nesetkáme se zjednodušujícím líčením (všech) mužů jakožto násilníků a (všech) žen jakožto soucitných a solidárních. Patriarchát se u Denemarkové jeví jako komplexní systém, jehož hodnoty jsou hluboce internalizovány všemi lidmi, nehledě na jejich gender. Vážné vnímání jednoho z problémů, jimiž se zabývá feministické hnutí, nesklouzne tak v románu ke zkratkovitosti či schematičnosti; próza zůstává vícevrstvým a promyšleným literárním dílem.

Nabízí se otázka, zda je Příspěvek k dějinám radosti feministickou knihou. (Slovo „feminismus“ se v něm neobjeví snad ani jednou, což mimochodem také o něčem vypovídá.) Co je však feministická literatura? Jak ji můžeme definovat? Lze to vůbec udělat? A proč?

Pojem „feministická literatura“ či „feministické psaní“ není něčím, co by šlo jednoduše vymezit. Ani na poli literární vědy o něm neexistuje shoda. Jak poznat feministické psaní? Máme hledat nějaké charakteristické rysy, díky nimž lze s jistotou říct, že daný text je feministický? Jaké by to byly rysy? Vytváří samotná tematizace nerovnosti či útlaku feministický text? Co si pak počít s prózou Dani Horákové O Pavlovi (2020), v níž se autorka vůči feminismu explicitně ohrazuje? A možná by místo nekonečného zdůrazňování útlaku měla feministická literatura poskytnout jakési emancipované vzory pro čtenářky? Musí se ve feministickém textu explicitně „řešit” gender nebo sexualita? Lze feministickou literaturu definovat jinak než na základě témat či motivů? Vyznačují se feministické texty třeba nějakým specifickým způsobem práce s jazykem?²Zmiňované otázky naznačují širší problém, který není příznačný pouze pro kategorii „feministická literatura“. Obdobné problémy by vyvstaly například u pokusu definovat „lesbickou literaturu“, „queer literaturu“ či „environmentální poezii“.

Dále se lze ptát, zda psaní autorek, o nichž víme, že se jako feministky identifikují, je jaksi automaticky feministické. Nemůže „feministickou prózu“ napsat spisovatelka, která jakékoliv ztotožňování s feminismem odmítá (viz kupříkladu Bianca Bellová)? A jaký je vztah mezi literaturou psanou ženami a feministickou literaturou? Ztotožňovat je sice nejde (ženy jsou přece i autorkami masové literatury, v níž se to často hemží také genderovými stereotypy), ale možná je feministická literatura jakousi podskupinou literatury psané ženami. Může feministický text napsat osoba jiného genderu? Přece sbírka Ondřeje Macla K čemu jste na světě (2018), v níž paroduje Jiřího Žáčka a obecněji vnímání role žen v literatuře a společnosti, je přímo feministickou intervencí. Není podstatnější než gender autora*ky třeba gender postav vyskytujících se v textu? Jsou tedy feministické hlavně ty texty, jejichž hlavními postavami či subjekty jsou ženy – a to buď proto, že je čtou feministky, anebo proto, že se točí kolem ženských zkušeností?³Diskuse kolem pojmu „feministická literatura“ či „feministické psaní“ se na poli angloamerické literární vědy konaly již přinejmenším od 70. let. Výstižným úvodem k této problematice je kapitola „Towards Definitions of Feminist Writing“ v antologii Feminist Literary Theory. A Reader (1986), jejíž editorkou je významná badatelka Mary Eagleton a z níž jsem v předchozích odstavcích do velké míry vycházela. A můžeme zájmy feminismu definovat i šířeji a hledat pro něj potenciál v textech, v jejichž centru se nachází jakékoliv postavy kromě finančně zajištěných heterosexuálních bílých cisgender mužů bez zdravotních postižení, tedy osoby, které čelí různým formám systémové diskriminace?

V předchozím odstavci jsem použila pojem (ženské) zkušenosti, jenž je pro feminismus klíčový, ale zároveň i problematický. Pokud přijmeme, že se v centru zájmu feministické literatury nachází ženská zkušenost, musíme se ptát, co to vlastně znamená. Jaké zkušenosti jsou „ženské“ a jaké už ne? Nemáme tendenci je vnímat jen jako úzce vymezený zlomek životních zkušeností, většinou definovaný specifickou cisgender tělesností a rolí pečovatelky? Nemůže být ženskou zkušeností třeba i život na ulici? Úmorná práce v korporátu? Dobrovolnictví? Život v těle, které při narození bylo označeno jako mužské? Utápění smutku v alkoholu? Politická kariéra? Vědecká práce? Lze sice namítat, že většina těchto zkušeností je univerzálně lidská, nicméně argumentovala bych, že gender je natolik silně zakořeněným (a internalizovaným) aspektem našich životů, že jinak budeme vnímat, prožívat či konceptualizovat politickou kariéru jakožto žena, jinak jakožto muž, a ještě jinak jakožto nebinární osoba. Proto se zdá, že největší feministický potenciál má právě literatura, v jejímž centru se nacházejí ženské postavy či postavy reprezentující jiné „menšiny“, a to i v textech, v nichž jejich znevýhodněné postavení ve společnosti není explicitně tematizováno.

Raději než o feministické literatuře bych totiž mluvila o feministickém čtení, jemuž můžeme podrobit většinu literárních textů, nicméně některé z nich jsou mu otevřenější než jiné. Jakýkoliv výčet takových textů musí být nutně velmi omezený, proto si následující odstavce nenárokují žádnou úplnost, ani se jí nepřibližují; jsou pouze pokusem poukázat na několik směrů, kterými se feministické čtení může vydat.

Ženy a jejich peripetie stojí v centru zájmu populárních románů Petry Soukupové. Úrodnou půdu pro feministické čtení poskytuje zvlášť ten nejnovější. Zejména první polovinu Věcí, na které nastal čas (2020) lze číst jako ukázkový příklad kritiky nespravedlivého rozdělení domácích prací a výchovy dětí mezi partnery v heterosexuálním páru. Nicméně ani protagonistka Alice není zde jednoznačnou postavou. Soukupová ji zručně vykresluje svým charakteristickým úsečným stylem i jako ženu, která hluboce internalizovala patriarchální normy a ze začátku se snaží svému partnerovi za každou cenu zalíbit, a tak do určité míry přispívá k postupnému kolapsu vztahu, v němž nakonec převládne hořkost, zklamání a vzájemné výčitky. Nejednoznačný je i příběh postupné emancipace Alice, která se odehrává pomocí vaření, tedy tradičně ženské činností, a lze se tak ptát, nakolik je toto nabývání nezávislosti odmítnutím genderových stereotypů, a nakolik naopak jejich ztělesněním.

Jiný druh zkušenosti s patriarchálně uspořádaným rodinným životem nacházíme kupříkladu v tvorbě Ireny Eliášové; nejnaléhavěji ji autorka vystihla snad v próze Slunce zapadá už ráno (2014), která vyšla ve stejnojmenném sborníku současné ženské romské prózy. Její děj se odehrává v romské osadě na Slovensku, kde se patriarchát, dvojí metr a diskriminace velmi bolestně vepisují do ženských těl. Tělo hlavní hrdinky, která se rozhodne pracovat, čelí navíc několikanásobné diskriminaci a brutalitě – jak ze strany Romů, tak ze strany gadžů. Různé kategorie společenských nerovností se proplétají, nelze je od sebe oddělit. Hlavní postava novely čelí tlakům a požadavkům na to, jak by se měla správně chovat jakožto žena, Romka, romská matka a manželka, a její chování se setkává s neúprosnou kritikou, kdykoliv určitou normu poruší – a chová se třeba příliš gadžovsky. Nicméně ani jednání a uvažování protagonistky není neproblematicky jednoznačné, a pro bílou feministku může být tak překvapivý například popis aktu znásilnění bílým mužem a následný vztah mezi oběma postavami. Téma násilí a porušování norem romské ženskosti se dostávají do popředí také v próze Má inkoustová léta od Jany Hekrlíkové, otištěné ve stejném sborníku.

K textům, jež reflektují nerovné postavení ženy v heterosexuálních svazcích, patří i ty, které lze s notnou dávkou nadsázky nazvat texty tematizujícími život po boku slavného muže. Sem by patřilo již zmíněné O Pavlovi, kde novinářka a spisovatelka Daňa Horáková líčí nejen život s režisérem a scénáristou Pavlem Juráčkem, ale také někdy až toxicky maskulinní prostředí českého exilu v Mnichově. Koriguje tak deníky svého manžela a uplatňuje právo na vlastní výklad světa. Podobně činí i Jitka Vodňanská v knize Voda, která hoří (2018) mimo jiné ve vztahu k Václavu Havlovi. Ze starších titulů je zde třeba připomenout Smolnou knihu (1992) Lenky Procházkové, v níž se odrážejí peripetie života s Ludvíkem Vaculíkem, či básně Naděždy Plíškové, které často reflektují její manželství s grafikem a sochařem Karlem Neprašem.

U všech zmíněných děl se lze ptát, nakolik jsou partikulární zkušenosti jednotlivkyň odrazem všeobecnějších předsudků, stereotypů a zvyků, z nichž vyvěrá nerovné postavení žen a mužů, o to víc v situaci, kdy samotné autorky by takový výklad odmítly. Zastavme se třeba na chvíli u těchto veršů poslední zmíněné autorky: „Když tobě ve tvých šedesáti je třicet a mně v padesáti padesát“ nebo „Ty jsi balil děvenky / a já se balila / do sádla, / ujídajíc / ve svém čekání / tu z vodky, / tu z piva…“

V mnohem menší míře pronikají do mainstreamu díla, která tematizují neheteronormativní touhu. Zdá se, že jinak tomu bylo v první dekádě 21. století – vzpomeňme jen na prózy Svatavy Antošové, Báry Basikové, Zuzany Brabcové či Jany Němcové. V pozdějších letech homo- a bisexuální tématiku najdeme v prózách Jana Folného, ale také i v populárních Bábovkách (2016) od Radky Třeštíkové či v young adult románu Blbnutí s Oscarem (2011) od Ivony Březinové. V poezii se ke queer literatuře hlásí mimo jiné Adam Borzič, Emma Kausc, Magdaléna Šipka, Marek Torčík či Andrea Vatulíková – u některých z nich jsou queer motivy v textech explicitní, u některých jemnější; občas jsou autorky a autoři „řazeni“ do této kategorie spíše na základě autoidentifikace.⁴Básně většiny zmíněných autorek a autorů byly otištěny v publikaci Stýkání s podtitulem Výběr současné slovinské, české a slovenské LGBT literatury (2018). Existuje i platforma pro LGBT literaturu Odnaproti, kterou vedou Kamil Marcel Hodáček a František Baďura. Je třeba však zdůraznit, že texty tematizující neheteronormativní touhu mohou zaujímat rozmanité, i nejednoznačné pozice vůči feministické agendě.

V předchozích odstavcích jsem načrtla sotva pár možností uplatnění feministického čtení. Napadají mě samozřejmě další a další příklady. Ráda bych si kupříkladu přečetla feministický rozbor sbírky Pravý úhel (2020) Alžběty Luňáčkové, jejíž název lze číst i jako určitý protiklad k měkké, ženské tělesnosti, kterou lyrická mluvčí jen stěží přijímá. Zkušenost psychické nemoci je v těchto básních úzce sepjata s genderovanou tělesností a společenskými požadavky kladenými na ženy. Z různých feministických pozic (např. z pozice socialistického feminismu, ekofeminismu, feministické etiky péče ad.) můžeme nahlížet i prózy Jakuby Katalpy, Anny Bolavé, zmíněné již Radky Denemarkové, ale také například Ondřeje Macla Miluji svou babičku víc než mladé dívky (2017) či skladbu Olgy Stehlíkové O čem mluví Matka, když mlčí (2019). Svébytným druhem feministického čtení je i důraz na absenci aktivních a propracovaných ženských postav – z nejnovější české literární produkce zmiňme alespoň Přípravy na všechno (2020) od Elsy Aids – či jejich redukování na přitažlivé sexuální objekty – připomeňme si třeba nedávné Možnosti milostného románu (2019) Jana Němce. Tato linie kritiky by v české literatuře mohla být velmi plodná. Současná česká literatura feminismus totiž jen občas náhodně potkává a nelze zde zdaleka mluvit o žádném symbiotickém soužití.