Zkušenost exilu. Příběhy Boba Krčila, Jana Čepa nebo Egona Hostovského

V období od únorového puče do Sametové revoluce odešlo z Československa přibližně 200 tisíc lidí. Jejich konkrétní důvody byly různé, společné ale měli jedno: nelehké rozhodnutí raději emigrovat než žít v totalitním státě. Naši zemi tak opustila i řada významných vědců, politiků, novinářů a samozřejmě i umělců – herců, malířů, hudebníků, spisovatelů a básníků. Ve volném cyklu Zkušenost exilu si ve vltavské Povídce připomínáme sedm z nich.

Bohumil Bob Krčil: Bazén

Fotograf Bohumil „Bob“ Krčil (1952–1992) opustil Československo v roce 1969. Bylo mu sedmnáct let. Nechtěl jít na vojnu a poté, co se zúčastnil pietní vzpomínky na místě, kde sovětští vojáci během okupace zastřelili jeho kamaráda a čekalo ho soudní stíhání, rozhodl se pro emigraci. S fotoaparátem na krku pak procestoval téměř celý svět. Nakonec se usadil v New Yorku. Jeho byt v Soho byl otevřený všem českým emigrantům, kteří se ocitli v nouzi.

A právě někde v této čtvrti začíná také příběh povídky Bazén, jednoho z mála literárních textů, které Bob Krčil napsal. Obchodník s koberci Mahmud vypráví autorovi o stavbě bazénu na zahradě svého strýčka v Kábulu. Idylické časy v Afghánistánu ale v roce 1973 končí převratem. Z Mahmuda coby stoupence režimu bývalého krále Mohameda Zahira Šáha se náhle stává nežádoucí osoba a musí ze země prchnout. Povídka českého exulata o afghánském exulantovi vyšla v 80. letech v revue Paternoster, kterou ve Vídni vydával další exulant, malíř, spisovatel a básník Zbyněk Benýšek.

Jaroslav Formánek: Tady se dějou věci

Spisovatel Jaroslav Formánek (1960) odchod do exilu zvažoval řadu let. Rozhodující pro něj byla negativní zkušenost z vojenské služby. Jeho jednotka měla být v rámci operace Krkonoše nasazena v Polsku proti „kontrarevolučním“ aktivitám Solidarity. Nakonec emigroval do Francie v dubnu 1989. Žil v Paříži, kde se živil manuálními pracemi a příležitostnými překlady. Později začal působit také jako novinový a rozhlasový publicista. Od roku 2007 žije v Čechách.

Čtěte také

Vltavské Léto v undergroundu nabídne premiéru rukopisu Jáchyma Topola, texty Jirouse, Bondyho i hudbu Plastiků a Načevy

Do české literatury vstoupil Jaroslav Formánek na konci devadesátých let novelou Dlouhá kakaová řasa, která popisuje rok 1968 v Čechách očima malého kluka. V roce 2001 vydal soubor povídek Beze stop o lidech žijících ve Francii na okraji společnosti. Z této knihy je i vybraná povídka Tady se dějou věci, kterou napsal v Paříži v roce 1990.

Zdeněk Němeček: Vášeň

Zdeněk Němeček (1894–1957), spisovatel, diplomat, legionář a za okupace člen odbojové skupiny Parsifal, byl po druhé světové válce československým vyslancem v Dánsku. V roce 1948 ale na svou funkci rezignoval a s celou rodinou emigroval do Kanady, odkud se poté, co na začátku 50. let začal pracovat jako redaktor ve Svobodné Evropě, přestěhovali do New Yorku.

Zdeněk Němeček patří k několika málo českým spisovatelům, kteří již v padesátých letech na Západě publikovali své prózy česky. Jako ukázku z jeho díla jsme vybrali povídku Vášeň z knihy Vějíř z poledníků.

Lubomír Martínek: Strašný horko, ale žádný teplo

Také pro tvorbu českobudějovického rodáka, spisovatele a esejisty Lubomíra Martínka (1954) má zkušenost se životem v exilu zásadní význam. Dilema člověka, který nikam nepatří, se objevuje v řadě jeho textů. Martínek emigroval v roce 1979 do Francie. V Paříži ve druhé polovině 80. let spolupracoval s Jiřím Kolářem, řídil Edici K a vedle toho vystřídal řadu příležitostných zaměstnání. Živil se jako řidič, stěhovák, malíř pokojů, sociální asistent, stavitel lodí nebo námořník. Tato různá prostředí byla bezpochyby živým inspiračním zdrojem pro nejrůznější postavy a postavičky, jejichž příběhy Martínek vypráví ve svých povídkách. Jedním z nich může být i malý velký údržbář Frank Bowlen z povídky Strašný horko, ale žádný teplo z knížky Let želvy. Frank je ochotný, úslužný a šikovný. V továrně, kde pracuje jako údržbář, je nepostradatelný. V kariéře mu brání jediné – jeho malý vzrůst...

Čtěte také

Brabenec, Koch, Bondy, Benýšek a Moník. Poslechněte si povídky pěti osobností českého undergroundu 70. a 80. let

Jan Čep: Před zavřenými dveřmi

Jedním z těch, kdo museli už po roce 1948 z Československa odejít, aby se vyhnuli komunistické perzekuci, byl i spisovatel a překladatel Jan Čep (1902–1974). Ve Francii, která mu byla druhým domovem a kde měl díky své jazykové erudici a kontaktům z dřívějších dob oproti jiným autorům situaci alespoň o trochu jednodušší, už přesto mnoho povídek nenapsal. Próza Za zavřenými dveřmi je jednou z nich. Jejím tématem je sám exil, ztráta jistoty domova a všech blízkých. Příběh se odehrává v Paříži, kde noční procházka městem přivolává profesoru Pavlu Křížovi vzpomínky na domov a poslední chvíle před emigrací.

Egon Hostovský: Modré světlo

Život spisovatele Egona Hostovského (1908–1973) je spojený hned s dvojím exilem. Začátek okupace Československa v roce 1939 ho přiměl k emigraci do USA. Po válce pobyl v Československu jen krátce a už ho v roce 1948 čekala cesta druhá, přes Norsko opět do USA, kde nakonec i zemřel. Pobyt v exilu měl bezpochyby vliv i na jeho literární tvorbu, na jeho psychologické prózy plné existenciálních nálad, pocitů odcizení, nejistoty a strachu, vyplývající ze statutu exulanta bez možnosti návratu do vlasti.

Z Hostovského próz jsme tentokrát vybrali povídku Modré světlo z knihy Cesty k pokladům z roku 1934. Vypráví o dětech, které touží poznat všechna tajemství světa, toho pozemského, ale i záhrobního. S pomocí knihy o pohanských zvycích a zaklínadel volají mrtvé, aby dostali odpovědi na své otázky.

Čtěte také

Rebel Jiří Stránský. Povídky k nedožitým devadesátinám

Jan Beneš: Svoboda nechodí v rudém šatě

Spisovatel Jan Beneš (1936–2007) byl v polovině šedesátých let odsouzen k pětiletému trestu odnětí svobody za podvracení republiky, kterého se měl dopustit svou spoluprací s exilovým časopisem Svědectví. Po propuštění z vězení odešel v roce 1969 do USA a do České republiky se vrátil až po Listopadu.

Autobiograficky koncipovaná povídka Svoboda nechodí v rudém šatě vyšla v exilovém vydání knihy Banánové sny (1984). V ironické zkratce v ní autor zaznamenává prudce se valící události konce šedesátých let, své věznění, sovětskou okupaci a odchod do exilu.