Setkávají se tady dvě generace staveb, které od sebe dělí zhruba sto let. Prolínání starého s novým, klasického s moderním je podle autorů rekonstrukce tím pravým „ořechovým“ jádrem objektu, jemuž noví majitelé vrátili život.
Nová okna kopírují tradiční tvar venkovských stavení. Pastelový odstín plastových rámů barevně ladí také k neomítnutému smíšenému zdivu z cihel a kamene.
Gabriela s manželem Janem zvládli přestavbu, ale předtím i cestu z města. Věděli, že se jednou z Prahy přestěhují. Nejvíc přemýšleli o jihu Čech, byl jim nejbližší, seznámili se kdysi při studiu vysoké školy v Českých Budějovicích, Jan pochází z Blatné.
„Nechtěla jsem vychovávat děti v Praze, dělat jim ,taxikáře‘. Představovali jsme si domov v menším bezpečném, zároveň však kulturním městě,“ vypráví Gabriela a pokračuje: „Jednou jsme projížděli přes Písek a všimli si reklamy na prodej bytů. Obě děti se tu už narodily a aspoň nám nevyčítají, že jsme se odněkud přestěhovali.“
Impulzem k pořízení vlastního rekreačního objektu pro ně byly každoroční dovolené s několika kamarády a jejich rodinami. Hledali velký dům, do něhož by se vešlo sedm rodin. Náhoda jim přihrála ruinu, jež je přesto okouzlila.
Při první návštěvě cítili, že je to „ono“. Stavení koupili a rok přemýšleli, co s ním udělají. „Bylo těžké udržet počáteční nadšení. Všichni nám to rozmlouvali, kamarádi, rodina i řemeslníci. To nás namotivovalo, víc jsme se zakousli,“ vzpomínají majitelé Ořechového dvora.
Odborně rozlousknuté
„Čtyřicítka je pro ženu zlomem, kdy se zamyslí, co dál. Měla jsem krizi, musela jsem v té době udělat něco zásadního. Pracovala jsem v pojišťovnictví a bála se, aby po mně jednou nezbyly jen cáry papíru. Že jsem s takovým nasazením dokončila přestavbu, mi pomohlo zůstat spokojená i ve své profesi,“ vzpomíná Gabriela.
 |
„Lidé ve vesnici nám byli naklonění, půjčili nám například traktor s valníkem. Když jsem pátrala po historii statku, zjistila jsem, že za bývalého režimu v něm hospodařilo JZD, v klubovně se scházeli zdejší myslivci. Prosperitu selského dvora z roku 1912 dávno nic nepřipomínalo,“ konstatuje Gabriela.
Manželé přizvali ke spolupráci architekty a Jaroslav Smola z píseckého ateliéru Racek vysvětluje: „Obytná část byla podmáčená a poškozená, sklepy plné vody. Po zvážení pro a proti jsme se rozhodli pro demolici a její nahrazení novostavbou v původních rozměrech. V nových základech jsme vyřešili kvalitní odizolování cihelného zdiva od podloží a zajistili podmínky pro další užívání domu bez plísní a opadávající omítky.“
Povedlo se zrekonstruovat hospodářské objekty. Celkové proporce, štítovou fasádu, tvar střechy, klasické podlouhlé uspořádání budov okolo dvora, všechno „sedělo“ a nebylo nutné měnit. Obě části propojila nová střecha.
Tři ořechy pro
Kamenné zdivo, půdovky a nový dřevěný krov tvoří kulisu zastřešenému prostoru s posezením umístěnému mezi obytnou částí a bývalými hospodářskými objekty.
Desítky let staré sošné ořešáky daly místu i jméno. Samotný dvůr nechali majitelé zarůst trávou. Na jejich přání zahradnice oživila zelenou plochu tradičními květinami českého venkova, pivoňkami, zvonky…
Rodina tady našla druhý domov a manželům se povedlo v rozsáhlém objektu otevřít moderní penzion.
„Nevyhovující část jsme nechali strhnout v lednu 2018 a za rok a půl se zde mohlo bydlet. Pro nás to ovšem znamenalo žádné volné víkendy, žádné dovolené. S manželem jsme byli pořád pryč, děti na nás čekaly buď tady na stavbě, nebo doma hladové. Tehdy to tu nesnášely a komentovaly slovy: zase statek?!“ popisuje (dnes už pobaveně) Gabriela akci náročnou pro rodinu.
Přiznává, že ji maximálně podporoval její manžel, který řešil technickou stránku, a prozrazuje: „Vyjednávání s řemeslníky nicméně nechával na mně. Říkal, že je pokaždé líp umluvím. Bylo to složité, při dokončování se tu v jeden moment potkalo třináct profesí!“
Autentickou cihlovou dlažbu a kamenné koryto doplňuje moderní designová černá baterie a osvětlení ze skla a černého kovu.
Záměrem bylo vybudovat ekologický soběstačný dům s čističkou odpadních vod, vlastním vrtem na vodu, nádrží na dešťovou vodu. Objekty vytápí tepelné čerpadlo systému voda vzduch, uvnitř je nainstalované podlahové topení.
K tradiční atmosféře nechybějí kachlová kamna postavená Romanem Hanušem z Českých Budějovic.
Poctivý návrat k originálu
Selský nemusí znamenat jen prvoplánově rustikální. Jako v tomto případě je možné navázat na venkovskou tradici lehce a moderně. Do nového stavu se povedlo začlenit i materiály z bouračky. Staré trámy se hodily na zakázkově vyrobené interiérové dveře (jsou na nich vidět dírky po červotočích), ukázalo se, že jako umyvadlo se osvědčí třeba kamenné koryto. Manželé se snažili podporovat řemesla zdejšího regionu.
Interiérovou designérku Zlatuši Voborskou z ateliéru Designvoborska.cz objevili na doporučení kamarádky hned v sousední vesnici. „Už jsme měli projekt stavby, ale bez zařízení. Mysleli jsme, že potom bude stačit někdo, kdo by takzvaně doladil dečky. O designu jsem moc nepřemýšlela. Jsme rádi, že jsme svěřili interiér designérce. Navrhla kuchyň, vybrala nábytek, osvětlení, textilie či kování dveří, doporučila spolehlivé truhláře a kováře,“ chválí Gabriela.
Podlaha z kartáčovaného dubu a starý skleník jsou ošetřené olejem. Kovové prvky vyrobil místní zámečník.
Designérka ji doplňuje: „Měla jsem volné ruce a mohla vybírat z kvalitních materiálů. Odštípne-li se dřevo, je to jednodušší, než když se odštípne lamino. Investoři si přáli stylový funkční interiér. Kombinovala jsem autentické materiály a současný design s industriálním nádechem.“
Do konceptu zapadly cementové stěrky, černé kovové doplňky či závěsy a povlečení z přírodního lnu. Zářivým akcentem je modrozelená barva, která pocitově ochladila dřevo a zjemnila „industriál“. Odpíchly se od ní další doplňky i velká kachlová kamna, ladily se k ní okenní rámy či parapety.
