Každé manželství prochází změnami

Velmi nebezpečným ideálem pro manželství je jakýsi „ideál nehybnosti“. Představa, že oba dva a jejich vztah zůstanou navždy beze změny. Vzhledem k tomu, jak se mění vnější okolnosti života manželů a rodiny i vnitřní situace v rodině, je ideál „neměnnosti“ nereálný, až nebezpečný.

Bohužel může být také podpořen špatným chápáním nerozlučnosti manželství, ke které se snoubenci rozhodují při vstupu do manželství. Nerozlučnost manželství nemůže znamenat jakési „zkamenění“ vztahu, kdy se jeden nebo druhý či oba nemusí o nic snažit, nic měnit a v ničem růst, protože „se přeci vzali natrvalo“. Je to vlastně naopak – naplnění rozhodnutí žít nerozlučné manželství vyžaduje stálou „práci“ na překonávání toho, co by manžele rozdělovalo nebo co jednoho či druhého, a tedy i celý manželský vztah neúnosně zatěžuje, a podporování toho dobrého.

Každé manželství prochází krizí

Každý manželský pár se musí na své životní cestě vyrovnávat s obtížemi, případně i s větší krizí. Přesvědčení, že „nám se to nemůže stát“, patří spíš do období prvního zamilování než do seriózních úvah manželů. Proto je třeba opakovat, že ani krize ani obtíže neznehodnocují lidský život beze zbytku. Jsou sice nežádoucí, ale je také pravdou, že stabilita manželství a jeho hodnota nespočívá v prvé řadě v nepřítomnosti obtíží a krizí, ale v jejich úspěšném překonání. Do manželství vstupují a v manželství žijí živí lidé, nikoli sfingy, které se nijak nehýbou a nemění.

„Zaručené recepty“ pro zvládnutí těžkostí

Každé manželství je originální, muž i žena jsou neopakovatelní jedinci, a proto „zaručené recepty“ na řešení obtíží a krizí bývají málo účinné, ne-li škodlivé. Přesto se zde odvážíme formulovat několik požadavků, jejichž naplňování by mělo usnadnit nebo umožnit bez velkých škod překonat problémy, které různé životní etapy a přechody z jedné etapy do druhé přinášejí.

Je tedy třeba:

  • dovolovat životnímu partnerovi měnit se;
  • připustit, že na stejné podněty nereagují oba stejně;
  • snažit se pochopit důvody změn v chování a postojích životního partnera s tím, že pochopit není totéž, co souhlasit;
  • připustit, že jeden z partnerů může prožívat krize osobní identity, vzájemného vztahu nebo víry, ačkoli je druhý neprožil či neprožívá a mohou se mu zdát třeba i nicotné;
  • počítat s dalšími změnami v životě jednotlivce, páru i rodiny, a to k lepšímu i k horšímu, a chtít je zvládnout, ne odstranit;
  • vidět lidský život v perspektivě vzkříšení, tedy ne jen ohraničený narozením a smrtí;
  • hledat u Boha spíš sílu k zvládnutí toho, co je obtížné, než ho modlitbou přesvědčovat, aby změnil toho druhého.