Přejít k hlavnímu obsahu
„Hudba je pro mě slyšitelná oblast nekonečna,“ říká Matouš Kobylka. | Foto: archiv MK
„Hudba je pro mě slyšitelná oblast nekonečna,“ říká Matouš Kobylka. | Foto: archiv MK
Jan Podzimek -

Hovory po zkoušce #27: Matouš Kobylka

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých a zajímavých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je skvělý saxofonista Matouš Kobylka. Matoušův hudební záběr je neuvěřitelný – od klasiky přes jazz až po elektroniku. Působí v kapelách Takin'Off, Atomic Gigolo, Stephunk T. a Joybox, spolupracoval mimo jiné s tvůrčí dvojicí Hapka & Horáček, hraje s Ondřejem Gregor Brzobohatým a dalšími.

Ahoj Matouši, vítej ve Frontmanu. První otázka je pro všechny stejná. Jak jsi potkal hudbu? Hrálo se u vás doma?

Jako dítě jsem měl doma k dispozici vinylové desky mojí mamky. Od dětství jsem měl přístup k velmi široké škále kvalitní hudby, gramofon jsem miloval a mohl kdykoliv pouštět cokoliv se mi líbilo. Například „deska s trojúhelníkem“  Pink Floydi, Miles Davis, Herbie Hancock, Iron Butterfly (oblíbená skladba In-A-Gadda-Da-Vida), Deep Purple, Beatles, Jiří Stivín & Dašek, samozřejmě také Jan Werich a pohádky, Vltava od Bedřicha Smetany, a mnoho dalších skvostů jak z klasické hudby, tak z jazzu i udergroundu, jako třeba Vlasatý Ananas od Billyho Cobhama. Mamka měla většinu desek z Anglie, kde léta žila a studovala, takže by se dalo říct, že jsem odkojen tehdy v ČSSR zakázanou hippies hudbou. (smích) Doma se hrálo hlavně na klavír, na kytaru a na flétny.

Chodil jsi někam do ZUŠky? Na co jsi hrál?

Začínal jsem ve čtyřech letech na sopránovou zobcovou flétnu na místní hudební škole v Praze-Zbraslavi. Pak přišel na řadu klavír máma i sestra hrály na klavír a po dědečkovi bylo doma kromě houslí a mandolíny taky staré pianino. V osmi letech jsem pak začal hrát na klarinet u pana učitele Karla Mezery. A později, tuším kolem 17. roku, jsem začal hrát na altsaxofon.

Pak jsi šel studovat na Konzervatoř Jaroslava Ježka?

Po pár měsících amatérského hraní na saxofon jsem drze zaklepal na dveře Konzervatoře J. Ježka a řekl jsem jim, že chci studovat hru na saxofon. Neuměl jsem tehdy ani pořádně nasadit hubičku na eso saxofonu. První přijímací zkoušky na konzervatoř jsem kupodivu neudělal. Rok jsem pak intenzivně cvičil a vyšlo to. V prváku šla altka do kouta a přesedlal jsem na tenora, což je můj hlavní nástroj dodnes. Studoval jsem u Jaroslava Plačka a Štěpána Markoviče. Občas se na KJJ mihnul i Franta Kop, u kterého jsem později studoval pár měsíců na HAMU. Ale toto poslední moje studium jsem bohužel už nezvládnul skloubit s rodinným životem a kombinovaným zaměstnáním hudebníka na volné noze neboli OSVČ a učitele v ZUŠ.

Pokud se nepletu, jsi první dechař, se kterým v rámci tohoto seriálu dělám rozhovor. Stylově máš široký záběr na saxofonistu možná až netypicky. Věnuješ se jak spolupráci a doprovázení známých interpretů, tak autorské tvorbě od klasiky přes jazz až po elektroniku. Zkusíme toho spolu co nejvíc probrat. Někde jsem četl, že jsi spolupracoval třeba s Gypsym nebo Darou Rollins...

Asi je to tím, co všechno jsem od dětství poslouchal. Také byl pro mě velmi důležitý Karel Mezera, můj učitel na ZUŠ Zbraslav, který mě naučil vnímat hudbu a její podstatu. Učil mě nehrát jen kuličky, což je zcela zásadní! Nehraj kuličky, hraj hudbu. Frázuj to, jako kdybys to zpíval! Zajímal se o to, co poslouchám a rozšiřoval mi obzory v celém spektru hudby, ať už jsme spolu řešili, jak zafrázovat na klarinet koncert Bohuslava Martinů, nebo jak frázujou J.A.R. Nebo jak přelomová a významná je deska Bitches Brew od Milese Davise. Takže z mého dnešního pohledu jde o hudbu a ne o styl. Styl potřebují posluchači. Potřebují škatulky, cítí se pak bezpečně. Když přijdeš s něčím novým, co nezapadá do škatulky, je zle. Obzvlášť v Čechách je to takový zatuhlý. Stačí si pustit v autě rádio a propadneš se o deset a víc let zpět. (smích) Pro Daru a Gypsyho jsem nahrál nějaký tracky ve studiu.

Těch slavných jmen je opravdu hodně. Namátkou Jaroslav Uhlíř, KudyKam Michala Horáčka a Petra Hapky a spousta dalších. Posledních pár let registruju tvoji úzkou spolupráci s Ondřejem Gregorem Brzobohatým. Můžeš nám vaši kooperaci představit?

S Ondrou to je hlavně o přátelství, o pohodě, intuici a spontaneitě. Když hrajeme spolu v duu, je to hodně o improvizaci a momentálním vystižení nálady publika. V tomhle směru je Ondra nepřekonatelný. Dokáže změnit náladu během vteřiny a strhnout pozornost na detail, do maximálního ticha, kde je, jak se říká, slyšet i špendlík v kupce sena. (smích) Rád překrucuju pořekadla. Myslím si, že za těch několik let, co spolu hrajeme, se na sebe dokážeme napojit a nemusíme si nic vysvětlovat. Jen na sebe mrkneme a víme. Ondra samozřejmě píše hudbu a aranže i pro větší tělesa, viz například výše zmíněný KudyKam nebo naprosto skvělý Ondrův muzikál Holmes. Organizuje i větší koncerty se svojí kapelou, kde mám tu čest také hrát. Zde se samozřejmě hraje z připravených not a aranží. Za zmínku stojí také aranže od Miroslava Hloucala a Martina Blažka. A jak to celé zrealizovat a dát vždy do kupy, to řeší úžasná Alice Davidová a energií sršící Patrik Jedlička, což je super manažerský team.

Udělal bych teď s dovolením odbočku od mainstreamu a zabrousíme maličko do alternativnějších vod. Vím že hraješ se Stephunkem T., kterého si naše generace pamatuje z Liquid Harmony nebo Colorfactory. To je hodně elektronická hudba. Čtenáře určitě bude zajímat, jak vaše spolupráce vypadá.

Štěpán Tůma rovná se energie, životabudič, nakopávač, top kamarád, bratr ve zbrani, producent, multitalentovaný člověk. Spolupráce vypadá tak, že si zavoláme, kdy a kde a jedeme. Vezmeme akuvrtačky, hoblíky, pily, kompy s projektem, metr a další nářadí  a baví nás to! Štěpán momentálně staví vlastní dřevostavbu, takže se bavíme tímhle. Vlastně cokoliv děláme, ať už je to muzika, nebo práce se dřevem, nás oba velmi těší. Co se hudby týká, má Štěpán velmi vytříbený vkus a velmi citlivé ucho. Jako producent a zvukař ve studiu patří dle mého názoru mezi špičku v oboru. Naposled jsme spolu hráli živě v zimě na chalupě pro pět lidí a byl to užasný komorní koncert, postavený převážně z volné improvizace a hlavně ze super lidí a kamarádů: Hynek Obst  klávesy, Jakub Duša  kytara, Tonya Graves  vokál, Štěpán  cajon a elektronika.

Stephunk T. žil v Británii, pokud se nepletu. Z Velké Británie pochází též zpěvák Garry Hobson, se kterým také hraješ. Přiblížíš nám, o co jde?

Štěpán je už, myslím, tři roky zpět v ČR. Garry je rodilý Brit žijící již několik let v ČR. Garry je řízek, osobnost, frontman, jak má být. Seznámil nás kytarista Tomáš Vychytil, můj velmi dobrý kamarád a kolega. Hrají spolu již řadu let v kapele Replay. Myslím si, že nám sedla nějaká společná vlna i druh energie. Taková ta rocková syrovost, naléhavost, ale zároveň i něha. Je to velmi srdečný a bodrý chlapík.

No, a jsme u tvých projektů. Tam jsou hodně důležitá dvě jména – Takin'Off a Atomic Gigolo. Představíš nám obě kapely?

Nic jako „můj projekt“ neexistuje, to je trochu zavádějící tvrzení. Hudba není ničí a přece je všech. Jsem rád, že mohu být součástí těchto dvou uskupení lidí. Takin'Off je stará parta, rodina. Hrajeme spolu od roku 2000, takže jednadvacet let. Vyrůstali jsme spolu, hráli první převzaté písně, milovali jsme Tower of Power, Prince, Michaela Jacksona, Stevieho Wondera a další groovery. Studovali jsme společně na KJJ, zažili první koncerty. Dnes je pro nás každý koncert vzácností – poskládat dohromady jedenáct diářů a najít společný termín není lehký úkol. Kapelu vede klávesák Jan Plíšek – za ta léta jí věnoval hodně energie, za což mu patří velké díky. Vznikla také jedna deska s názvem Eleven (2011).

Atomic Gigolo je experimentální projekt, kde hudba vzniká především a výhradně volnou improvizací. Tahle parta vznikla z takových jam sessions, které jsme organizovali spolu s Dj Bicou. Myslím, že jeden z prvních takových počinů byl na Zbraslavi zhruba někdy v roce 2008. První datovaný byl v Praze v klubu KEF 31. března 2011. K tomuto datu vážeme naší historii, takže nám letos je deset let. Během těch deseti let vznikla i deska (Ekological, Supraphonline, 21. 9. 2017) a pár skladeb za ta léta dostalo i pevnější kontury a formu. Nicméně podstata zůstává stejná – volná improvizace postavená na groovu od bubnů a od basy.

Jedno hudební téma, které jsem tady ještě s nikým neprobíral, je takzvaná hudba na klíč, na večírek, nebo-li party bandy. Před mnoha lety, když se řeklo kapela na svatbu, člověk si představil pána za samohrajkou, případně k tomu nějaké zpívající děvče. Naštěstí ty doby už jsou pryč a v ČR existuje několik opravdu špičkových party bandů, kde člověk nezřídka potká i vynikající a známé hudebníky. Ty vedeš skvělou kapelu Joybox. Pověz nám prosím něco o kapele a řekni nám, jaký je vlastně tvůj názor na večírkové hraní.

Když jsem byl mladší, tak jsem to „večírkové hraní“ v sobě trochu řešil, ale moje povaha je vlastně taková, že mi je téměř jedno, kde hraju. Malé či velké podium, klub, VIP koncert, svatba, ples… Nechci to jen takzvaně „odehrát“. Já do toho jdu vždy celej, jinak to neumím. Naučil jsem se to přijmout, to je asi důležitý. Přijmout to, kdo jsi, co děláš – a uvědomit si, že je to řemeslo jako každé jiné. Podstata zůstává: „nehrát kuličky“. Nepodceňuj posluchače, nikdy nevíš, kdo poslouchá! Buď tam jseš, tady a teď, a nebo jsi „dělník hudby“ a jen tak to odehraješ – v hudbě je vše slyšet a poznat! Jinak kapela Joybox je samozřejmě o muzikantech, o lidech, o práci s lidmi, o komunikaci s klienty. Za zmínku stojí pár jmen z našeho týmu. Pánové prominou, když zmíním naše dámy za mikrofonem: Zuzana Miková, Tereza Rajnincová, Elén Burešová, Tereza Mašková, Petra Barešová.

Jsme magazín především pro muzikanty a ty bude jistě zajímat tvůj gear. Na co hraje saxofonista Matouš Kobylka?

Hraju na saxofony značky Yamaha. Byl jsem osloven, zda bych nechtěl vyzkoušet některé jejich nástroje. Po nějaké době testování jsem si vybral a domluvili jsme se na bližší spolupráci. Na firmě Yamaha mě baví, že své hráče podpořila v době covidu – dostali jsme placenou práci, když nebylo kde hrát. Ve studiu DEMA Tomáše Kozelky tak vzniklo několik autorských záznamů za účelem prezentace na YouTube a sociálních sítích.

Jedno zásadní téma ještě probrat musíme, a to je tvoje výuka. Jak učíš, proč učíš a co tě na tom baví?

Učím tak, aby mě to bavilo, neumím to zase jen odučit. Žákům opakuji, že nejsem učitel, ale ukazatel. Mohu vám ukázat, jak jsem se to naučil já, jaké postupy zvolit a použít. Žákům sestavuji individuální cvičební plán. Za pětačtyřicet minut týdně se nikdo ještě na nástroj nenaučil. Jak říkal můj učitel Karel Mezera: Dobrý učitel je jako magnetofon, opakuje neustále dokola to samé, až se to tam dostane. Takže opakuji: Nehraj kuličky, hraj hudbu!“ (smích) Baví mě na tom, když funguje jednoduchá filozofie: Můj čas je stejně drahej jako tvůj. Takže ano, vyhazuju lidi, kteří nemakaj, necvičí a nebo nemají talent a dostali se ke mě omylem. Nejdražší komoditou tady na tom světě je čas. Takže se nebudeme vzájemně trápit a plejtvat časem a energií. Hudbu neolžeš, neokecáš. Buď to zahraješ a nebo ne. Nic mezi tím není. Karel Mezera. Osobně mě baví, že hudba se s každým z nás neustále vyvíjí, je neustále v pohybu. Pro mě je hudba slyšitelná oblast nekonečna.

Obvykle končím rozhovory zmínkou o neveselé době covidové a výhledech do budoucna. U tebe musím ještě udělat odbočku. Tys vyřešil situaci, kdy muzikanti přišli o téměř všechny příjmy, docela radikálně, a to tak, že jste se s tvým bráchou a vaší činností dostali i do médií. Za mě teda klobouk dolů. Povyprávíš čtenářům, o co šlo?

Bustle Brothers  můj bratr Marek Kobylka (toho času kuchař bez práce) a já. Zavolali jsme si, položili jsme si otázku, co budeme dělat. Kamarádka chtěla vymalovat dům, tak jsme to domluvili. Dali jsme pak fotek na Facebook, napsali jsme k tomu, že budeme moc rádi, pokud se nám ozvou další lidi, kteří potřebují s něčím pomoct. Dali jsme k tomu heslo: We do anything.“ Připojil se k nám Štěpán Tůma, který přes noc vytvořil web, a už to jelo! Malování, stěhování, kopání, práce všeho druhu, až k projektování a ke stavbám ze dřeva. Využili jsem to, co umíme a co jsme se naučili doma i ve škole. Studoval jsem ještě před KJJ stavební školu Josefa Gočára v Praze, a také pocházíme s bratrem z rodiny zahradníka ze Zbraslavi. Náš děda Václav Kobylka a náš otec nás oba vedli k domácím pracem a ke zručnosti s různými nástroji. Oprášil jsem rýsovací prkno a Štěpán přidal své schopnosti s elektřinou a počítačovou grafikou, takže bylo a je z čeho čerpat.

Matouši, vím, že jsme nestihli probrat úplně všechno, nicméně náš prostor je omezený a zbývá poslední otázka. Když se vrátíme zase k hudbě – na čem teď pracuješ, na jakou muziku se můžeme těšit?

Nerad o tom mluvím a nerad prozrazuji, ale pokud by se to podařilo, tak by mohlo vzniknout ve studiu něco málo hudby mimo škatulky. Bavili jsme se o tom s Jakubem Dušou, Hynkem Obstem a se Stephunkem. Tak třeba to vyjde. A na říjen připravujeme s partou sousedů ples v Kolovratech  Kolovratská Tančírna s kapelou Joybox. Jinak díky za rozhovor a srdečně zvu na koncerty:

1. 9. duo s Ondřejem G. Brzobohatým  Klánovice

3. 9. Atomic Gigolo  Maňána vol. 3, KD Barikádníků

4. 9. Joybox  Mochov, městské slavnosti

23. 10. Joybox  Tančírna Kolovraty

28. 10. Takin'Off  Malostranská Beseda

Tagy Matouš Kobylka saxofon Takin'Off Atomic Gigolo Karel Mezera Ondřej Gregor Brzobohatý KudyKam

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Honza Podzimek
Narodil jsem se v Praze. Bicí jsem vždy miloval. Vystudoval jsem ZUŠ obor bicí nástroje a posléze konzervatoř v Praze, ve třídě legendárního prof. Miloše Veselého. Věnuji se výuce bicích na ZUŠ Vadima Petrova Spořilov a ZUŠ Šimáčkova. Též učím soukromě. Pro Kytary.cz jsem nato…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY