RECENZE: Zátopek je film, který ví, jak být v cíli první. Míří pro medaile

A zjevně nejen tuzemské provenience. Film o legendárním běžci Emilu Zátopkovi má od první minuty – a správně – mezinárodní ambice. Ty ho tvarují, dodávají šablonu s retrospektivními obrazy zaručujícími sdělnost pro publikum za hranicemi. Odpovídá tomu obalení výjimečného příběhu motivem navštěvy australského běžce Rona Clarka, jenž vyráží do Prahy, okupované sovětskými vojsky, za svým mentorem. Tím je dán způsob, jak přiblížit tehdejší československé reálie, a přijetí v cizině napomáhá i velká část pasáží v angličtině (a v Zátopkově „Czech English“).

Bez onoho rámu by se celkový obraz Zátopkova života a sportovního díla dokázal obejít, ale lze ho zároveň přijmout jako účelný. A co je hlavní: řekněme americký způsob vyprávění je obroušen uměřeným českým přístupem, který patos či doslovnost nahradí věcností, ironií, vypovídajícím náznakem.

Nejlepším symbolem toho přístupu je použití už onoho omílaného Zátopkova hesla Když nemůžeš, tak přidej. Nezazní v této notoricky známé podobě ani obvyklém kontextu. Celkovým výsledkem je zadostiučinění, že do světa se dostane film na hony se vymykající současné domácí produkci. Protože tohle je opravdu FILM.

Kdo uteče, (ne)vyhraje

Jedním z hlavních důvodů je fakt, že se Ondříček vyvaroval největšího rizika. Ač sám poháněn snem natočit nejlepší sportovní snímek, nepostavil Zátopkovi neživotný pomník. Nesoustředil se pro vykreslení jeho postavy, jež rozhodně nebyla černobílá, jednostranně na sportovní úspěchy. Uznávaný režisér se důstojně popasoval se spornými, či rovnou negativními stránkami Zátopkova jednání, či vůbec přístupem k životu a okolí.

Proslulý široký Zátopkův úsměv je bezelstný, ale zároveň jím občas skrývá dilemata, která musel řešit. Nebo také to, že je řešit nechtěl. A když z tváře herce Václava Neužila v mezních momentech přece jen nakrátko zmizí, funguje to spolehlivě.

Problematické stránky Zátopkova charakteru jsou zachyceny tak, že si jich divák musí všimnout, ve dvou rovinách. Tou první je svým způsobem bezohledná touha vítězit. Ono puzení sbírat triumfy udělá z chlapíka s kouty a prapodivným stylem běhu legendu, jenže vede i k úlitbám komunistickému režimu. Pro ten byl, jak také snímek ukazuje, Zátopek nástrojem propagandy směrem dovnitř i ven a důkazem úspěchů socialismu v konfrontaci se Západem.

A tak se krom povinných besed s dělníky a pionýry váhavě vyslovuje pro odsouzení Milady Horákové a dalších obětí zmanipulovaného procesu a totalitní zvůle v roce 1951. Je to krajní situace, v níž je jako zlom prezentován náznak výhrůžky, že Daně Zátopkové neprojde její politicky nespolehlivý původ.

Film jí nevěnuje okamžik, přesto se nabízí otázka, zda to nebyla příliš velká zkratka a Zátopkova motivace nebyla vrstevnatější. Na druhé straně nevyznívá ztvárnění jen jako splněná povinnost (a honem od ní pryč).

Naopak scéna, kdy se Zátopek postaví za běžce Stanislava Jungwirtha, jehož komunističtí bafuňáři z politických důvodů nechtějí pustit na olympiádu do Helsinek, ukazuje na schopnost zaujmout pevný postoj, současně však neuzavírá prostor různě ho interpretovat. Což udělá rovnou Jungwirth sám a Zátopkovi celý jeho modus vivendi vyčte.

Dana a Emil Zátopkovi ve filmu

• 
• 
• 
• 
• 19 zobrazit galerii

Tohle rozkročení mezi hrdinou v pravém slova smyslu a konformistou, ať už z donucení totalitní mašinérií, či vlastním pomýlením, pragmatismem nebo čímkoli jiným, proplouvání mezi dobovými úskalími, provázelo celý Zátopkův život. I ten „po filmu“, který se již na plátně neodehrává. Ondříček tenhle rozpor naznačuje, ale nesoudí.

Druhou rovinou je pak ta soukromá: vztah s manželkou Danou. I v něm se projeví sobectví velkého a inspirujícího běžce, to když jde Zátopkovi o vlastní kariéru. Té, respektive své představě o životě, obětuje Daninu touhu po dětech. Nikoli náhodou, byť v jiné souvislosti, Clarkovi vysvětluje, že Češi mají rádi přísloví Kdo uteče, vyhraje. Po dialogu s Danou Emil utíká, ale nevyhrává...

Vzhůru do… bezčasí

Pro to, aby všechny peripetie soužití slavné sportovní dvojice, veškeré to stýkání a potýkání, působilo věrohodně, bylo klíčové herecké obsazení. A Ondříček (znovu) prokázal skvělé oko. Sám Neužil se divil tomu, jak o něm byl režisér od začátku přesvědčený. A výkon dosud přece jen spíš nenápadného herce dal plně za pravdu Ondříčkovu instinktu. Ať už jde o přesně trefenou vizuální podobu, specifický způsob běhu včetně proslulé grimasy se ztrhanými rysy, výraznou mimiku navenek permanentně šťastného muže, jenž si s ničím nedělá těžkou hlavu, nebo styl mluvy, intonaci, pečlivě naposlouchaný vysoko posazený hlas a dialekt rodáka z Kopřivnice (to vše současně platí o Martě Issové coby Daně Zátopkové, dokonce včetně jejího slovosledu).

Na tom, aby se hrdinové vizuálně podobali svým předobrazům, si čeští filmaři při zpracování historických látek dávají záležet možná až příliš a může to skončit povrchní karikaturou. To se však nestalo a v případě Neužil-Zátopek do sebe vše obdivuhodně zapadlo.

Neužil se maximálně věnoval běžecké přípravě a předvedl tak nejen skvělý herecký, ale i sportovní výkon. Na filmovém plátně se „doopravdy“ stává Zátopkem. Je úleva vědět, že k tomu utáhnout tak velký příběh a mimořádný snímek si nemusel nazout tretry Ivan Trojan...

Dana Zátopková statečně snášela osud ženy slavného muže, nutně musela navzdory skvělým výkonům zůstávat v Emilově stínu. Dokázala se mu ale čas od času vzepřít – a pak to pořádně zajiskřilo. Martha Issová zvládla přesvědčivě obě polohy: neodolatelně sršatou, až hubatou Danu, která se Zátopka snažila ukotvit v realitě a bez servítků mu dokázala otevřít alespoň na chvíli oči, i oddanou Danušku, jež na všechno zapomene, když její Ťopek finišuje.

Stačí jí při tom hrát očima: jako když nejprve Zátopka a jeho pokusy o namlouvání sleduje nevěřícně a s jistým despektem. Stejně tak má dar druhé usadit přesně mířeným slovem, štiplavějším než facka, která mlaskne na tváři vyžraného sportovního činovníka.

Přesně se povedlo obsadit i vedlejší role, snímek není šizený v nejmenším detailu. Souhra všech filmových řemesel je precizní, stejně jako velkorysá výprava s působivou evokací dobových reálií a lokací, kdy si brněnské Lužánky „zahrály“ Londýn i Helsinky.

Závěr filmu naznačuje normalizační bezčasí, do něhož Zátopek vbíhá. Mohl nahlédnout i do něj a dotknout se dalších protichůdných momentů jeho života. Tím by se ovšem jeden z důležitých motivů opakoval a snímek by musel najít jiný rámec, aby udržel sevřenou formu.

V každém případě vzniklo na domácí poměry neobyčejné dílo bez slabých míst. Ondříček se svým štábem vrchovatě naplnili žánr. Nezapomenutelné sportovní momenty jsou nasnímány dynamicky, umožní ponořit se naplno do děje a zapomenout, že přece všichni vědí, „jak to dopadne“. Účast na maratonu v Helsinkách má i na plátně povahu heroického činu, vrcholu při překonávání bolesti a sebe sama. Zároveň je to ale „biják“ s přesahem.

Těžko budou jiní filmaři hledat tak silnou postavu, přesto je to výzva: Chyť mě, jestli to dokážeš...

Plavání

26. srpna 2021 • 14:15

Seemanová s přítelem o filmu Zátopek: Řekli, v čem se liší od slavného páru

Atletika

25. srpna 2021 • 17:08

Pražská premiéra Zátopka: Inspirace a film, co prostě musel vzniknout!