/POLITICKÁ SATIRA/ Světla září, kamery jsou ready a nejslavnější premiér zeměkoule se dme pýchou. Vysvětlí totiž nejsledovanější zpravodajské televizi světa, čím se mu podařilo získat ve volbách v malém státečku uprostřed Evropy 99 % ze všech platných hlasů a povznést vlastní hnutí na piedestal nejúspěšnějších politických projektů všech dob. Takového úspěchu totiž nikdy nedosáhla ani krutovládní strana nejlidnatější země světa, natož strana nikdy nekončícího prezidenta u sousedů za řekou Amur.
Andrej sedí ve zlatém křesle, stojícím uprostřed retro tělocvičny na vyvýšeném stupínku s nebesy. Ta tvoří tisíce čerstvých květů v magické paletě barev a vůní. Ještě před vyhlášením oficiálních výsledků je pro ně nasbíral v obřím tropickém ráji, zbudovaném nedaleko hlavního města, jeho osobní florista. I o něm bude nejslavnější ze slavných premiérů světa také hovořit. Vždyť právě on byl pro něj tou největší inspirací pro vznik nejgeniálnějšího předvolebního hesla "Sdílejte, než to zakážou!", které mu zajistilo neomezenou vládu nad zemí s 10 miliony obyvatel. Kolem hlavy létají předsedovi motýle a brouke, v jeho očích se zrcadlí nenápadné slzičky štěstí.
„Děkuji, děkuji vám všecím, co stě prišli a hodili mi to. Dal som vám návod na spokojný život a vy stě to pochopili. Vy stě mi dali tu důveru a budeme společně sdíleť to všetko, čo nám dá únie, a když nedá, tak si to vezmeme. Budeme sdíleť se sousedy, s kamarádmi, sdíleť všecko, i co nemáme, a nebuděme se trápiť zákoňami. Na sdielení mě dovedl ten můj květinář, ten Ivošek. Sdílíme spolu Monike, on jí pečuje, já mám tím čas najíť všechny ty peníze, já jim to všetko zaplatím a všici sú spokojný. Vy taky sdílejtě - manželke, milenke, když matě peníze, drahá auta nakupujtě a sdílejte to na sítě, ať to všici vidí, že ste úspešný. Ty, co nemají peníze, už dávno neví, co je závisť ani být naštvaní. Buděte mít obdiv, ten jejich - podívejtě se na mě... Kam jsem to dotáhle!“ vysvětluje do kamery svou cestu k úchvatnému úspěchu shrbený starý muž v nepadnoucím obleku, s výrazem trpitele ve tváři, ale s ďábelsky zářivýma očima a rozhodnými gesty.
Všecko je moje
Vládce má v živém přenosu přinést odhalení, co mu zajistilo slávu a moc, ale stále se nemůže nabažit radostného opojení a jen sáhodlouhle nabádá svůj lid k životu. „Kupujtě luxusné vile, a když je už mátě, tak je sdílejtě, pořádejtě orgie, sdílejtě se všeci společně, užívejtě si život a pribertě i chudé. Budú šťastné, cítiť, že sú taky na vysoké nohe a budú pak sloužiť jak potřebujetě. A vy, co nic nemátě a pracujetě pro moje podnike, co teda něsú moje, pro vás mám to slíbené odhalenie z knihe z kampaně. Ten Agrofert, i Čapák, i ta nové benzinke na dálnice u hlavního městu a ta nová obchodní centrum tam kousek, to je všechno moje, na mojí pozemke to stojí.“
Pepa v hospodě U Rysa zpozorní, ztiší kluky ze stavební buňky a na televizi zvýší hlasitost. I Elizabeth, upjatá manažerka z korporátu, odkládá večerní kapučíno zpátky na stůl a s pootevřenou pusou zesiluje zvuk na mobilu. V drahé restauraci uprostřed metropole zdaleka nesedí sama, a zdaleka sama nesleduje přímý povolební přenos. I Mance odvedle řve telka naplno a nesměle kroutí hlavou... „A vy stě odteď taky moje,“ křičí Andrej s kvítkem magnolie na rameni, který již jeho hřmotný projev nevydržel a sklouznul z nebes. „Já, to já vám nastavím živote, a vy budete šťastné podle toho, jak budu já chtít. Ta únie, ta ať sí dá pohov už. Už je to vyřešené. Ta Němka - končí, ten s dredem - končí, ten profesor - už skončil včera, a ta s těmi jmény - tak ta končí úplně. Všeci končí... Zaplacené zkorumpované úředníky, práskači zlodějský - no, kam stě došli? Kdě sú vaše hlase, no? To mě nezajímá, ať si mluví, já jsem teď vládce a oni mě budú poslúchať. A já budu makať pro vás, a vy makať na mě - budeme se sdíleť navzájem. Já vám dám práce, co chcetě dělať? Řekněte, napiště mi nebo zavolejtě - já to zařídím. Vy nakupítě v moje obchodě moje maso, moje sýre, moje toastové chlebe hedvábné, moje strome na stavbe. Naše země bude best. Byli zme best in covid, teď buděme best ve všom. A bez nich...“
Sťastný muž se zalyká opojením, mluví a povídá, chválí se, až zalyká. Televizní technika je dávno sbalena, ani světlo už nesvítí, ale pán - už vestoje s opoceným čelem, sakem pohozeným daleko na zemi - stále chrlí své představy, nápady a myšlenky, jak bude vládnout nakonec celému světu. Přímý přenos z tělocvičny už dávno skončil, muž se tam směje ještě dlouho dál a sám, dokud nepadne vyčerpáním. A jeho národ konečně pochopil, komu vložil do rukou své životy. Anka z Bukové i Jenda z Karviné, Domča z Hlavbrodu i Pavluška z Jičína - ti všichni teprve dnes vidí, co je velký Andrej zač. Nemocný, mocí posedlý muž, který zneužil jejich důvěru a oni mu ve slepé víře v lepší život odevzdali nejen životy své, ale i svých rodičů a dětí. A nic ani nikdo to již nemůže změnit.
Úderem započítání posledního voličského hlasu, potvrzením dosaženého vítězství a následným pověřovacím telefonátem z Hradu se spouští roky připravovaná akce. Armáda Andrejových panošů už obsazuje všechny důležité kanceláře, skartuje dokumenty, zaklekává na vyšetřovatele, státní zástupce posílá na dovolenou. Autobusy směřující na Krym se pomalu plní. Odteď budou vládcovi lidé bezvýhradně prosazovat vše, co si nedotknutelný šéf usmyslí. Otevřou každé úřednické dveře a nastaví vlastní pravidla. Nechali se totiž koupit pro pár zlaťáků a pocit nadřazenosti. Jejich řada už bude navždy nekonečná a podrobený národ konečně okusí, o co si tak dlouho koledoval. Anebo snad po čem tolik toužil?
KAM DÁL: Kříže a řvouni. Babišův úsměv stále drží a s vajíčkem ve tváři míří za volebním vítězstvím.
