Prázdniny skončily. Jaké bylo vaše léto?
Pro mě tohle léto bylo zvláštní, první v nové profesi. Posledních devět let jsem nikdy neměl delší volno než dva týdny. Takže musím říct, že ty dva měsíce pro mě byl nezvyk, ale nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Každopádně prázdniny jsem strávil výlety s kamarády. Pokud se ptáte na školní věci, tak ty se mi, ačkoliv jsem to nečekal, podařilo docela hodit za hlavu.
Byly to vaše první “učitelské prázdniny”. Už jste slyšel narážky ze svého okolí na to, kolik máte volna?
Tohle si člověk často přečte na internetových diskuzích, ale musím říct, že mezi známými jsem nic takového nezaregistroval. Má bublina zkrátka ví, že má práce není jen o tom odsedět si ty čtyři pět hodin výuky denně.
Těšíte se na nový školní rok?
Těším se moc.
Na co konkrétně?
Na kolegy i na žáky. Poslední rok jsme se většinou viděli pouze přes Google Meet, nicméně si myslím, že i tak se nám povedlo navázat docela pěkné vztahy. Nyní budeme mít konečně příležitost se vidět častěji a osobně.
Loňský rok byl prvním rokem, kdy jste začal pracovat jako učitel. Předpokládám, že takhle jste si svůj první učitelský rok nepředstavoval.
To rozhodně ne. Na druhou stranu, když jsem do toho šel, byl jsem si už vědom, že tohle může nastat. Podepisoval jsem pracovní smlouvu v době, kdy škola byla zavřená. Byli jsme tu já, pan ředitel a paní sekretářka. Byť člověk doufal a věřil, že ho čeká potkávání s žáky, tedy to, kvůli čemu jsem do školství šel, nešlo s tím nepočítat. Nemůžu říct, že bych byl v šoku, že nás zavřeli.
Návod pro rodiče: Co čeká děti na začátku školy a jak na očkování |
Jak obecně hodnotíte zpětně svůj první učitelský rok? Neodradilo vás to?
Jsem nadšený. Není to o českém školním systému, vrátil jsem se na školu, kde jsem sám vyrůstal a kde jsem si odžil svoje telecí roky. Je to škola, které jsem za leccos vděčný, mám jí co vracet.
Když jsem dospěl k závěru, že bych chtěl být učitel, bylo to proto, že mě baví práce s mladými lidmi, konkrétně na táborech, kam jsem jezdil jako vedoucí. Potom to byla vazba k instituci, která mě svým způsobem odchovala. Když už tímhle směrem, tak sem. Teď jsem tady, víceméně jsem se vrátil domů.
S krátkodobými výpadky už učitelé počítají
Nechci být negativní, ale i letošní školní rok nějakým způsobem ovlivní koronavirus. Už jen tím, že na začátku se některé děti budou muset nechat otestovat. Máte strach, že se školy zase zavřou?
V té hlavě to někde je, ale říkám si, že snad už proboha v této společnosti a v jejích rozhodujících patrech zkrátka musí lidé vědět a vidět, že to, co bylo minulý školní rok, si nyní nemůžeme dovolit. To prostě nejde.
Určitě tu a tam nějaká skupina lidí, nějaká třída či škola, do karantény spadne, ale pevně věřím, že to budou epizody, které překleneme a půjdeme dál. Ta darda v podobě několikaměsíčního uzavření je s tím nesrovnatelná a to je velký problém. S krátkodobými výpadky už dnes učitelé počítají a ty se překonat dají.
Jaké problémy přináší dlouhodobé výpadky osobní výuky pro děti?
Špatně se mluví o emocích ve chvílích, kdy ty emoce nevidíte - to je třeba otázka jednoho mého předmětu, což jsou společenské vědy. Naopak v mém druhém předmětu, což je informatika, si myslím, že vyučování na dálku bylo velmi efektivní.
Jak to?
Odpadly nám starosti s tím, že školní stroje třeba často neunesou to, co by od nich člověk očekával v rámci výuky informatiky. Když jsme s našimi gymnazisty měli informatiku doma, tak se mnohem snáze dostávali do fáze, kde je nic nerušilo a mohli se na práci soustředit, kdy a jak dlouho chtěli.
Co mi hodně vadilo a mrzelo, byla situace prváků, kteří se nám potkali ve škole a během měsíce na většinu roku šli domů. Když se poté vrátili do reálných lavic, tak mě velmi mrzelo, že někteří žáci odmítali dělat skupinové práce, protože spolužáci pro ně byli cizí a necítili se s nimi dobře - po roce, kdy měli být stmelení a měli fungovat jako parta.
Když se tohle objevilo, bylo mi jasné, že rána, kterou nám koronavirus zasadil, je zkrátka hluboká a je potřeba s ní dál něco dělat. A nedopustit, aby se tohle opakovalo.
Neměli jste problémy s výbavou? Při distančním vyučování totiž velké množství dětí zcela vypadlo ze vzdělávacího systému. Část kvůli tomu, že doma neměli počítač a internetové připojení.
Byli jsme na to připraveni, nakonec jsme to ale řešit nemuseli. Vytvořili jsme nějakou možnost pro žáky, aby si od školy půjčili techniku ve chvíli, kdy ji potřebovali, ať už měli doma nějaký krátkodobý výpadek, nebo pokud neměli možnost být připojeni online. Nicméně tohle jsme neřešili prakticky vůbec, což je ale dáno tím, že jsme gymnázium v poměrně bohatém městě. Situace na jiných školách musela být určitě odlišná.
Discord lepší jak šeptání v hodině
Zaznamenal jste u svých žáků v hodinách, že by dávali menší pozor, méně vnímali váš výklad?
Žáci měli docela promakané metody, jak spolu komunikovat, aniž bych to slyšel já. Mají své různé servery a sociální sítě, přes které si povídali během hodin. Občas se stalo, že to nevychytali a že mi zahlásili do hodiny nějakou méně očekávanou, možná i méně slušnou věc, protože zmáčkli špatné tlačítko.
Takže ano, i tyto zkušenosti mám, ale nemyslím si, že by to zásadně narušilo celou výuku. To, že někdo nedává pozor, že někdo ruší, to zkrátka máte i v normálních vyučovacích hodinách ve škole. Možná vlastně tím fyzickým šeptáním ruší víc, než když si to vyřeší na Discordu.
Už nezavírejte školy, demonstrovali studenti. Vojtěch s nimi souhlasil |
Máte nyní pocit, že jste jako učitelé na případnou další distanční výuku dostatečně připraveni?
Po uplynulém školním roce už nemáme jinou možnost, než být dostatečně připraveni.
Jak osobně se vy stavíte k myšlence většího zapojení distanční výuky na základní či střední školy?
Představit si to dokážu. Jsou ale věci, které se nedají učit na dálku. Třeba u společenských věd chcete diskutovat, chcete s dětmi být, chcete bezprostřední reakce. Chcete je i vidět, je to o neverbální komunikaci.
U informatiky jsme skutečně dospěli k závěru, když jsme na konci roku dělali hodnotící kolečko, že dětem práce na dlouhodobém projektu hrozně vyhovovala. Naprogramovaly hry, což je něco, co bychom v běžné výuce asi nezvládli. Je to skutečně předmět od předmětu.
Pokud by se hodiny, které na střední škole mnohdy žáci považují za zbytečně prosezené, daly vyměnit za nějakou aktivitu venku, kde by si dělali vlastním tempem nebo pracovali na nějakém projektu, tak za mě by to školství obohatilo.
Bylo by to mnohem přizpůsobivější a dalo by se to lépe napasovat na nějaké osobní programy, osobní zájmy dětí. Ale je potřeba vymýšlet to s citem k tomu, v čem chcete děti rozvíjet. Není proto vhodná situace, že škrtneme celou prezenční výuku plošně od stolů.
Michal Bělka společně se studenty, kteří během distanční výuky programovali hry.
Kdybyste měl zkusit vyjmenovat předměty, které by podle vás byly vhodné dělat distanční formou, jaké by to ještě byly?
Přírodopis, biologie, zeměpis, zejména ten regionální, který se týká okolí místa, kde děti žijí. To je přece něco, co se strašně špatně dá napasovat do 45 minut obklopených jinými předměty, když chcete děti nadchnout pro nějaké téma. Dovedu si představit školství, které je mnohem víc vytaženo ven. S tím souvisí i to, že by mohlo být mnohem více časově rozvolněné.
V loňském roce byly školy většinou zavřené, byla distanční výuka. Když se otevřely, pro děti bylo povinné nošení respirátorů. Setkal jste se s odporem s jejich nošením, ať už ze strany žáků, případně pak ze strany jejich rodičů?
Nejsem třídní učitel, tuhle záležitost jsem nemusel řešit s rodiči. Ale samozřejmě ochota dodržovat opatření je mezi žáky různá a velmi klesá i v souvislosti s tím, že potom vidí ministry zdravotnictví bez roušek, jak na ta svá vlastní nařízení dlabou. Proto se pak hrozně špatně vysvětluje ten smysl, když lidé, kteří mají jít, dávají najevo, že to smysl nemá.
Předpokládám, že letošní školní rok počítáte s tím, že někteří žáci nebo jejich rodiče nebudou chtít, aby nosili roušky, pokud nejsou očkovaní nebo otestovaní.
Tenhle odhad si netroufnu dělat. Musím říct, že v naše žáky mám poměrně velkou důvěru a že drastické problémy tady řešit nebudeme. Myslím si, že jsme prostředí, kde se dá domluvit a kde neočekávám, že by někdo systémově protestoval a bral si nás jako rukojmí, kteří to musí řešit.
Tohle pravidlo jsme si nevymysleli, jsme povinni ho aplikovat do svého fungování, tak jako žáci jsou povinni ho dodržovat. Jsme v tom na jedné lodi, na stejné úrovni. Naši žáci docela dobře vědí, že my nejsme to místo, kde mají protestovat.
Vnitřní evoluce k práci učitele
Dřív jste pracoval jako novinář. Proč jste se rozhodl změnit obor?
To bylo dlouhodobější. Kromě toho, že jsem pracoval v médiích, tak jsem jezdil jako vedoucí na tábory, organizoval jsem také vzdělávací projekt pro studenty. Postupně jsem zjistil, že v tom cítím větší smysl. Že mi to přijde pro mě více obohacující než psát zprávy. To byla vyloženě moje vnitřní evoluce.
Vystudoval jsem žurnalistiku a myslel jsem, že budu poměrně dlouho novinář. Ale člověk pak zjistí, že k něčemu má blíž. Přirozeně to došlo k tomu rozhodnutí. Jeden konkrétní moment si vybavuju, ale byl to dlouhodobý proces.
Děti, které se odmítnou testovat, nebudou moci ve škole zpívat ani cvičit |
Prozradíte ten konkrétní moment?
Můžu. Bylo to už v době, kdy jsem byl ve škole na praxi. Dělal jsem si učitelskou kvalifikaci a měl jsem plán, že až jednou profesně vyhořím a seknu s tím, tak budu mít tahle zadní vrátka a budu moct učit.
Strávil jsem ve škole dva týdny, pak byly jarní prázdniny a plný dojmů jsem se uprostřed rozjeté výuky vrátil na týden do televize. Vyfasoval jsem téma reportáže o tom, že v italské vládní koalici se rozhořel nějaký spor, jestli dodělávat nebo nedodělávat železniční tunel pod Alpami, který zkrátí cestu z Turína do Lyonu ze čtyř hodin na dvě hodiny.
Tímhle tématem, které mě absolutně nezajímalo, jsem měl strávit osm hodin - stát se expertem na tunely, na italskou politiku a udělat z toho reportáž na tři minuty. V tu chvíli jsem si řekl: já chci zpátky do školy a chci tam hned.
Tenhle pocit se po týdnu naplnil, z praxe jsem odcházel s vědomím, že tohle je to místo, kde chci být a kde chci trávit blízké roky života. Nechci čekat do padesáti, abych pak přišel do školy a řekl si: do háje, proč tu nejsem už dvacet let.
Zmiňoval jste, že vyučujete dva předměty - společenské vědy a informatiku. Proč kombinace těchto dvou oborů?
Společenské vědy jsem jako student neměl úplně rád, našel jsem si k nim cestu až na vysoké škole. Když si člověk po jiné škole než po peďáku chce udělat kvalifikaci na učitele, na fakultě se dívají, co jste vystudovali. Pak vám vyrobí aprobaci na předmět, který je nejblíž. Společenské vědy vyšly jako nejbližší.
Informatiku, kdybych měl být zcela upřímný, mám proto, že mi bylo řečeno, že jako učitel občanky se neuživím, protože nemá tolik hodin, aby se na ní dal postavit úvazek. Informatika je naopak v tuhle chvíli na vzestupu. Navíc mě vždycky bavila, dělal jsem webovky, zkoušel jsem si programovat už během svých studií na střední škole. Domluvili jsme se s ředitelem, že když mě to baví, tak do toho můžu jít.
Aprobaci, byť ze zákona není povinná, si budu dodělávat od října v rámci doplňkového vzdělávání. Vracím se na chvilku do univerzitních lavic a budu studovat didaktiku informatiky.
Převzal jste si do současného povolání něco z původní profese, ze žurnalistiky?
Mediální gramotnost a mediální výchovu na škole učíme. Protože jsem si nechtěl nechat tohle řemeslo úplně utéct a chtěl jsem s ním být dál v kontaktu, vymyslel jsem si předmět Multimediální tvorba, ve kterém děti píšou, točí, stříhají videa a snaží se vytvořit nějaké zajímavé výstupy. Tenhle seminář začal experimentálně v minulém školním roce pro pět žáků.
V prvním roce nám do hodin hodil vidle koronavirus. Ale chopili jsme se příležitosti, vymysleli jsme školní Instagram a myslím, že ten docela hezky přispěl k tomu, že školní komunita, která se nemohla scházet během školního roku, tak přece jen držela pohromadě.
Tvořili jsme videa, infografiky, kde jsme se snažili udržovat aktuální informace o tom, jaká jsou pravidla, jak to se školou bude a nebude. Vznikly projekty, do kterých se zapojili žáci i učitelé. Myslím, že to stálo za to.
Zkostnatělé školství a učitelé
Na českých školách je převaha žen učitelek. Je výhodou, i směrem k žákům, být mužem u tabule?
Nemyslím si, že by mezi žáky bylo výhodou, když učitel je muž. Ale pro žáky je rozhodně velký benefit, když se potkávají jak s ženami, tak s muži. To prostředí, ve kterém se učí, je v tomhle smyslu pak pestré a živější.
Vzorek společnosti, se kterými se žáci setkávají ve škole, by měl svým způsobem odrážet to, s čím se budou setkávat v dospělosti. Budou tam muži, budou tam ženy, každý má jiné nároky, každý je vůči nim jinak vstřícný. I tohle patří ke vzdělávání, naučit se vyjít s pestrou škálou osobností.
Je něco, co byste poradil nově začínajícím učitelům nebo studentům na praxích, kteří přemýšlejí, že zůstanou ve školství a budou vyučovat žáky ať už na základních nebo středních školách? Na co by si měli dávat pozor?
Poradil bych, aby se pokusili dobře navázat vztahy se svými studenty. Poznat je nejen jako žáky v lavicích, kteří píšou nějaké testy z toho, co jste jim navykládali. Potom je výuka nesmírně pestrá a člověk se na ni těší.
Jste mladý začínající učitel. Je české školství zkostnatělé, jak se mu občas vyčítá?
České školství je tak zkostnatělé, nakolik jsou zkostnatělí ředitelé a učitelé na jednotlivých školách. A mění se to, třeba i tady ve škole, kde učím. Je jiná než před deseti lety, kdy jsem ji opouštěl jako student. A docela jsem po návratu zíral.
Věřím, že se prostředí škol mění, ale nemění se to plošně na všech školách, ale v jednotlivých institucích. Hrozně záleží na tom, jaký se tam sejde pedagogický sbor a vedení.
Co české školství trápí v současné době nejvíce?
V posledních měsících se ukázalo, že se o českém školství mluví jako o důležité součásti společnosti a o prioritě. Ale tím to končí - tedy o školství se jen mluví a skutek, jak se říká, jakoby utekl. Doufám, že tohle se v budoucnosti změní, více zájmu by vývoji školství mohlo určitě prospět.
