Lze řídit stát jako firmu, ve které máme jen menšinový podíl?
Komentář Jiřího Šimka: Češi na etiku téměř zcela rezignovali. Jak se to ukazuje v politice? A jak mravnost souvisí se základy lidské spolupráce?
Morálka je u nás již dlouho mimo jakýkoliv zájem. Není tématem ve veřejném prostoru, nemá ani katedru na žádné české filozofické fakultě. Moralista je víc nadávkou než oceněním. Neptáme se, proč je nemravné, když grantové finanční prostředky určené pro malé a střední podniky skončí nakonec v podniku velkém. Jen vzácně u nás zazní otázka, jak vysoký mravní standard – a zda vůbec nějaký – by měli mít politici. A to ani tehdy, když s někým z vysoké politiky nejsme spokojeni. Pravda a láska jsou mnohými vysmívané symboly. Znovu jsme si zvolili prezidenta navzdory platnému soudnímu rozsudku, že veřejně řekl nepravdu (a navíc se odmítl omluvit).
Ještě v polovině dvacátého století nebyly ani lednice, ani pračky, ani televize, širší využití IT je otázkou posledních třiceti let. Dítě narozené mimo manželství již není vůbec žádným problémem, ale pozor, teprve asi šedesát let. Je logické, že mravní pravidla, vznikající předtím mnoho staletí, se musí dnes formulovat jinak. My Češi jsme na nové promýšlení mravnosti téměř úplně rezignovali. Proto nemáme slovník, ve kterém bychom sobě i ostatním vysvětlili, co je na oligarchii vlastně špatné, proč bychom měli věnovat pozornost drobným podnikatelům a jak organizovat politický svět, aby fungoval ke spokojenosti co nejvíce lidí.
Když si budete chtít postavit dům nepoučeni studiem na stavební fakultě, bude vás především zajímat, jak to udělat, aby zase brzy nespadl. Rychle zjistíte, že přitom potřebujete dodržet pár pravidel, která jsou tak samozřejmá, že je v učebnicích stavitelství nenajdete. Musíte stavět na vodorovné ploše, stěny stavět svisle a všimnout si, že půdorys se odvozuje od pravého úhlu. Jestliže nám chybí znalost teorie morálky, zkusme vyhledat podobné zásady, také tak samozřejmé, že je v učebnicích etiky nenajdeme.
Dům stavíme tak, aby nespadl. Pravidla morálky lidé vymýšlejí z různých důvodů, například aby jimi ovládali ostatní. Když se nad důvody pro pěstování etiky zamýšlel velký německý filozof Ernst Tugendhat, objevil jeden obecný důležitý základ mravnosti: spolupráci. Edisonův vynález žárovky by nebyl k ničemu, kdyby ji pak jiní nezačali vyrábět, další rozvážet a prodávat a my ostatní používat. A nemohli bychom žárovky používat, kdyby zas jiné skupiny lidí nevymyslely jak vyrábět a distribuovat elektrický proud. Spolupráce je tedy základem existence jak jednotlivců, tak celé lidské společnosti.
Lidská spolupráce závisí v první řadě na dohodě. Abychom mohli spolupracovat, musíme se dohodnout, co a jak uděláme. Základem dohody je úcta k pravdě. To není hledání někoho, kdo tu pravdu zná. A už vůbec ne přesvědčení, že pravdu mám já. Je to respekt k tomu, že se věci nějak staly. Že já si něco myslím a něčeho se bojím. Něco umím a něco ne. Práce mne baví, nebo nebaví. Když si to všechno popravdě sdělíme, spolupráce je pak snadná. Když lžu, že se stalo něco jiného, než se stalo; že jsem pracovitý, a přitom jsem líný; že umím něco, co neumím, spolupráce je velmi těžká. Když nevím, je nutné přiznat, že nevím. Lidé, kteří věci zamlžují, protože buď nevědí, nebo nechtějí, aby ostatní věděli, a není jasné, co kdy udělali a proč; co si skutečně myslí; co dovedou a co ne, také spolupracovat nedokážou. Úcta k pravdě nás také vede k poznání, že nikdo nevíme všechno a že nejvíce se přiblížíme k pravdě, když do debaty připustíme všechny, koho se věc nějak týká.
Když už se dohodneme, je potřeba učiněné dohody dodržet. Když někdo slíbí, že něco určitým způsobem udělá, pak to musí udělat. Manželství nemůže fungovat, když manžel zdravotní sestry slíbí, že bude v době její služby hlídat děti, a v tu dobu prostě odejde. Nelze opravit silnici, když firmy, které se opravy účastní, nedodrží harmonogram stavby. Zkušeností o nefunkční politice, když jsou dohody jen cáry papíru, máme také dost.
Třetí podmínkou lidské spolupráce je respekt ke spravedlnosti. Podobně jako u respektu k pravdě sice víme, že spravedlivé je, když každý dostane to, co mu náleží, jenomže neexistuje žádný vzorec, jak se spravedlivě rozdělit. Pak úcta ke spravedlnosti není to, že vím, jak vše rozdělit (nebo se aspoň tak tvářím), ale že jsem ochotný se o tom rozdělení dohodnout. To znamená respektovat, jak věci skutečně jsou, a když se nějaká dohoda podaří, plnit ji, dokud se nedohodneme jinak.
Zkusme se podívat, jak tyto prosté, jednoduché zásady fungují v české politice. Nebudeme se přít, zda je možné řídit stát jako firmu. Ale jak mohu řídit firmu, ve které mám jen 31 procent? Jedině tak, že se
