BOHUMILA SARNOVÁ

Tak těmito slovy mne často vítávala majitelka zelinářství jednoho obchůdku u nás na Vysočině. Žel, už není ani ona, ani její krámek. Obojí vzalo, jak se lidově říká, „za své“. Paní zelinářka před časem zemřela a z jejího zelinářství se stala obytná jednotka pro rodinu.

Jak vlastně vzniklo to její přání, kterým jsem pojmenovala tento letní článek? Při nákupu zeleniny jsem ji zastihla v zadumané poloze, s poprsím rozloženým na pultě, s tužkou v zubech, nad čistým listem papíru. Vstoupila jsem s otázkou, cože to sepisuje. Ale, odtušila, můj příbuzný bude slavit kulaté životní jubileum a já si nevím rady, jak nejlépe mu pogratulovat. Dárek mám, šaty na oslavu mám, jen ten zatracený text ne a ne dát dohromady. Vyzpovídala jsem ji, o koho se jedná, co dělá, jak vypadá, co má rád. Stoupla jsem si s jejím nedotčeným listem papíru stranou, abych nepřekážela přicházejícím zákazníkům. Za chvilku byla sepsaná gratulace v několika verších, obsahující jak charakteristiku jubilanta, tak i srdečnou gratulaci od jeho příbuzné – paní zelinářky. Nevěřícně zírala střídavě na text a na mne. A já odcházela s taškou poděkování – s banány, pomeranči a navrch s krásnou palicí bělostného květáku.

A tak vznikla ta pověstná věta, která mi často vytane na mysli. Však jsem pro ni také sepsala a věnovala na to konto knížku veršů se stejným názvem: Napište mi něco, až se budete nudit, paní Sarnová… Tady je ochutnávka z ní.

Místní zelinářství

Dlaň je větší

než náměstí

na kterém má krámek.

Hned na rohu

proti němu trůní

místní zámek.

Autobusy přivážejí

neznámé i známé.

Jen vystoupí, zamyslí se:

mrkev, zelí, máme?

Pro česnek a pro cibuli

banány a třešně

navzájem si při tom sdělí

co nového v městě.

Že má Lucka už holčičku

že se Franta žení…

Jo a celer dneska není

přijďte po neděli!

Paní zelinářka

Naše paní zelinářka

to je žena festovní.

Dveře krámku otevřené

v zimě v létě

co v roce dní.

Pomeranče vyskládané

svorně vedle grepů.

Nabízí ten svůj sortiment

už po mnoho roků.

Když položí své melouny

k těm skutečným na pultě

kolem jdoucí, hlavně muži

jenom hlesnou:

Namoutě!

Život plyne a čas letí. Když míjím ten její bývalý krámek, vybaví se mi i ona, která už jaksi odjakživa patřila ke koloritu náměstíčka. Jen tak z nudy ale nevznikne zhola nic. Jen přemítání, snad i nějaký nápad, který je ale potřeba rozvinout a zhmotnit. A na nudu, a to mi můžete věřit, není čas. Obzvlášť v období kdy „Zelená se louka a rozkvétá háj“. Jenomže délka takového období v sobě započítává víc než půl roku, prostě od jara do zimy.

Život na Vysočině, takřka v lůně přírody, na samotě, na chalupě, okolo které se nachází téměř vše, co k ní odjakživa patřilo: zahrádka okrasná, zahrada užitková, sad, louky a v neposlední řadě práce v malířském ateliéru a u psacího stolu. A z živočišných druhů: slepice, králíci, kozy, kočky a pes.

Zdá se vám to málo? Možná sepsané na papíře. Ale realita je víc než poetické rozjímání nad venkovskou selankou. O nudě v tomto případě nemůže být ani zmínka. Práce jako na kostele od rána do večera.

Zvláštní, že? Zvolili jsme si takový způsob životního bytí s manželem zcela dobrovolně. Nešlo o navazování na rodinné tradice. Oba jsme původně městské děti. Nešlo o existenční nutnost. Byla to a je láska trvalá. Žít život na jeho drsnější platformě, v přírodě. Hodně nás to naučilo a věřte, neměnili bychom.

Život na venkově je v mnoha bodech jiný nežli život ve městě. Není zde taková možnost kulturního vyžití, není tu divadelní scéna, kino, bary na každém rohu, v našem případě ani hospoda a obchod. Ale není problém se za tím vším do větších aglomerací vypravit. A ty návraty do klidu jsou o to sladší.

Otázce jedné mé známé z města „a nenudíš se tam, co tam vlastně celý den děláš“ jsem se s chutí zasmála. A pokračovala „já kdybych denně neprošla tři nebo čtyři obchody, tak jsem nemocná“. Co na to říct. Snad jen tolik, že kdo nepoznal nikdy zblízka život na vesnici, nepochopí.

Zcela nedávno jsem zaslechla, byť zprostředkovaně přes média, jak je vesnický člověk hloupý, nevzdělaný, tím pádem nezodpovědný, neschopný rozhodovat o volbě patřičných „pravých inteligentů“ do politiky, potažmo do zasahování do ní. Takoví lidé by prý neměli mít právo volit, aby nepokazili vznosné představy o životě v naší zemi. Je mi z takových názorů až fyzicky špatně. Co vědí takoví lidé o životě na venkově! Uvědomují si, že ani tam nežijí nevzdělanci? Že i tam má většina dobré vzdělání, středoškoláka i vysokoškoláka? A kdo se vyučil řemeslu, že ví o životě a potřebách lidí mnohdy víc než ten, kdo normální prací pohrdá? A že si dobře rozmyslí, komu dávat ve volbách své hlasy. Nepotřebují vodit za ručičku. Protože největší univerzity života se ve valné míře prezentují právě tam, na tom venkově, kterým někteří chytrolíni pohrdají.

Venkovský člověk nezná, co je nuda, nemá čas meditovat „o nesmrtelnosti chrousta“. Odjakživa, připomínám, že se říkává: Zdravý selský rozum. Tak na tom přece musí být něco pravdy, ne! Proto takové hloupé výroky uráží i mne, třebaže jsem „náplavka“. I když už dvacet let. Za tu dobu jsem se sžila, já i manžel, s vesnickým životem a poznali jsme tu řadu báječných lidí. Tady ještě člověk vnímá život v samé své podstatě. Nevyumělkovaný, pravý – živočišný. Lidé na vesnici mají k sobě blíž. Přesto, že po roce 1989 vztahy vcelku ochladly. Změnil se způsob vlastnictví. Co bylo dříve státní a družstevní, to bylo jako mávnutím proutku rozdrobeno, rozprodáno, zlikvidováno, ano i rozkradeno rádoby podnikateli, kteří často splakali nad výdělkem.

Neznalost prostředí, rázu a typu krajiny, půdy a v neposlední řadě i lidí na venkově časem udělaly své. Kde byla léty obdělávaná pole, zpustly jejich plochy v zarostlé a neudržované louky plné bodláčí a plevele. V jiném případě posloužila tráva jako hmota pro bioplynky. Lesy navrácené soukromníkům přestaly být udržované, bez proklesťování, bez odklízení polomů, bez lapačů hmyzu. Valnou měrou tak byla zapříčiněná kůrovcová kalamita. Za svého života nepamatuji takovou situaci, takovou lesní pohromu v tak obrovském, celostátním měřítku.

Městský člověk situaci sleduje ve sdělovacích prostředcích. Venkovský člověk tím žije a poznává problémy hodně zblízka, takřka na vlastní kůži. I tohle je potřeba si uvědomit, než začne někdo venkovany soudit. Tohle totiž ze svých sídel, tuzemských i zámořských, z všelijakých párty a sešlostí elity a celebrit nemohou poznat. A žel, právě taková skupina lidí často vypouští ta svá moudra a soudy. Jak rychle z úst těchto lidí mizí význam slova demokracie! Možná ani pořádně nevědí, co vlastně znamená. Někdo si na inteligenta hraje, někdo má přirozenou inteligenci a zdravý úsudek.

A tak většinou, když se nechám nejapnými názory rozčílit, použiju osvědčenou metodu. Vezmu do rukou motyčku, ponořím ruce do záhonků, ohnu záda a raduju se z právě rašících rostlinek – tu mrkve, tam salátu, ředkviček, fazolí. Do vázy natrhám právě kvetoucí kvítí. A hned se mi jeví život veselejší a normálnější.

Ale člověk není neživý balvan, aby se nezajímal o dění okolo sebe. Sleduje zpravodajství večerních novin, procvaká na televizi všelijaké kanály a často se nestačí divit výživným komentářům reportérů a hlasatelů. Předloží nám sousto, naservírují zprávu tak, aby odpovídala tendenci té politické strany, ke které se přiklání. Pomluví vše, co jim nevoní, aby diváka nasměrovali správným směrem. V takovém případě je potřeba vzít rozum do hrsti, zvážit všechna pro a proti, vyjít z vlastních zkušeností a poté teprve zprávu přijmout za bernou minci.

Dav je prevít, přátelé! Globalizace je realitou. Vyberte si ten správný postoj, tu správnou ideu, abychom také jednou nesplakali nad výdělkem. Jeden můj známý mi nedávno vytkl, že píšu málo o politice. Já si naopak myslím, že v řádcích, které píšu, je politiky ažaž. Je to životní postoj, je to láska ke všemu, co přináší radost, touhu po spravedlivém řešení věcí, vztahů mezi námi lidmi a v neposlední řadě vztahu k přírodě, které jsme a zůstaneme součástí, dokud bude náš svět světem. A pokud se mnou čtenáři alespoň z části souhlasí, tak budu spokojená.

Přeji vám všem krásně prožitý zbytek léta, hodně zdraví a velkou naději, že svět bude a zůstane tím nádherným místem k žití.

PS: Ale musíme pro to také něco dělat, jinak to nepůjde!

Z Vysočiny zdraví srdečně BOHUMILA SARNOVÁ