Lenny Sendersky: V Izraeli se potkává západní a východní kultura

Z rozhovoru se saxofonistou Lennym Senderským

Do svých 29 let jsem bydlel v Petrohradě, ale studoval jsem také několik let v Dánsku, a tak jsem měl zkušenosti s životem mimo Rusko. Po návratu ze studií jsem se oženil a začal jsem se naplno věnovat hudbě. Založil jsem vlastní kapelu, pořádal jsem malý festival. Moje žena, která je operní pěvkyně, ve stejné době působila na různých scénách v Evropě a mimo jiné žila půl roku ve Španělsku. Snažili jsme se skloubit naše profese s rodinným životem, ale bylo to velmi náročné. Navíc to bylo v době ekonomické krize, a tak jsme přemýšleli, jak dál. Manželka chtěla zůstat v zahraničí, já jsem uvažoval alespoň o přesunu do Moskvy, která je přece jen hlavním kulturním centrem Ruska a jako umělec bych tam měl mnohem víc možností. Také jsem přemýšlel o přestěhování do New Yorku, dokonce jsme to i zkusili, ale nebylo pro nás úplně snadné uživit se tam.    

V době, o které mluvím, jsem byl velkým fanouškem izraelského kontrabasisty Avishaie Cohena a vůbec mě zajímala izraelská hudební scéna. S některými tamními hráči jsem se potkával, když měli koncert v Petrohradě. Když jsem pak byl asi v roce 2005 podruhé nebo potřetí v New Yorku, setkal jsem se s pianistou Shaiem Maestrem,zahráli jsme si spolu… a tehdy mě napadlo, že bych se místo New Yorku nebo Španělska mohl přestěhovat do Izraele. Protože jsem žid, bylo to pro mne snadné, navíc mám v Izraeli příbuzné. Ovšem mí rodiče zůstali v Petrohradě a já vím, že je pro ně těžké, že jsem tak daleko.   

Pro Izrael je typické, že se zde v tom nejlepším slova smyslu potkávají západní a východní kultura. Konkrétně v hudbě se tyto kultury navzájem ovlivňují a obohacují. Izraelští hudebníci často studují ve Spojených státech nebo v evropských zemích, pak se vracejí do Izraele, nabyté vědomosti předávají dál, a vytvářejí něco nového. Izrael je mimochodem země plná slunce. Evropská hudba, například produkce vydavatelství ECM, je šedivá, připomíná oblohu plnou mraků. Oproti tomu izraelská hudba je plná slunečního světla.    

Na albu Blues Mizrahi se podíleli dva basisté. Jednak je to Ehud Ettun, jeden z mých nejoblíbenějších izraelských kontrabasistů. Hraje sólo v titulní skladbě Blues Mizrahi a také ve skladbě Sophie. Druhý je ruský basista Dmitrij Semenišev. Dále na albu účinkuje izraelská zpěvačka Oshy Daban. I když je ruských hráčů, kteří mě doprovázejí, více než izraelských, vnímám toto album jako „multikulturní produkt“. Není to typicky izraelská nahrávka, protože je díky smyčcům výrazně ovlivněna evropskou klasickou hudbou. Ale pak jsou tam skladby jako Blues Mizrahi nebo Sea of Galilee, u kterých od prvních taktů poznáte, že vznikly na Blízkém východě. To je opravdu židovská hudba, která nemá nic společného s ruskou kulturou. Když si tedy poslechnete tyto písně, vůbec vás nenapadne, že je nahrál původem ruský interpret.   

Můj nový singl se jmenuje Centuries Of Lost Souls. Natočil jsem jej s arménskou zpěvačkou Narine Madunts. Nikdy jsme se osobně nepotkali. Ona žije v Jerevanu, ale předtím bydlela několik let v Moskvě a hovoří rusky, stejně jako já. Když byla loni v říjnu a listopadu válka v Arménii, myslel jsem na všechny své arménské přátele a chtěl jsem je nějakým způsobem podpořit. Složil jsem tedy skladbu, ve které se prolínají arménské a židovské prvky, a hledal jsem zpěvačku, která by ji mohla nazpívat. Narazil jsem na internetu Narine a hned jsme se dohodli na spolupráci. Ona svůj zpěv natočila v Arménii, já jsem pak natočil saxofon a nahrávku jsem smíchal. Potom jsme spolu na dálku natočili i video – já v Izraeli, ona v Jerevanu.   

***

Nový videoklip Centuries of Lost Souls: https://www.youtube.com/watch?v=9BRyiCjdqpc