Markéta Vondroušová o medaili i tetování
Kde máte olympijskou medaili?
První dny po příletu jsem ji nosila pořád s sebou, ale teď už je opřená na poličce v obýváku. Štěpán si dělá novou pracovnu, tak skončí nejspíš tam. Ale ještě pořád na ni nemám obal. Dostal ho totiž kapitán Petr Pála, se kterým jsem se od té doby neviděla.
Co vám Štěpán řekl?
Že prý dobrý! On je takový můj hromosvod, který jako první odnese všechny mé špatné nálady a naštvání po porážkách. Tak jsem ráda, že jsem i jemu mohla udělat radost. Finále dost prožíval, ale nejvíc se jemu i nám ostatním ulevilo po semifinále. Když už byla jistá medaile.
Co váš výškový rozdíl?
Já měřím 172, Štěpán 194, takže je mezi námi přes dvacet centimetrů. Nevadí mi to – až na to, že mě bolí za krkem, když mu chci dát pusu. Nebo když mu něco vyprávím a musím koukat nahoru.
Kolik máte tetování?
Nemám je spočítaná, ale už jich bude nejmíň patnáct. Jsou malinká, různě rozházená po těle a některá jsou společná se sestrou. Mám tam třeba třináctku, což je moje šťastné číslo, dál motivační slogan a teď jsem si nechala udělat olympijské kruhy.
Markéta Vondroušová |
Jak vám píšou sázkaři?
Chodí mi asi stejné zprávy jako všem. Přejí nám rakovinu, smrt… Občas je to opravdu ošklivé. Když jsem byla mladší, dost jsem si to brala. Teď už ne. I když před olympiádou jsem rozhozená byla – pár lidí mi napsalo, že tam nemám co dělat. V jednu chvíli jsem dokonce byla rozhodnutá, že nepojedu. Díky bohu jsem si to rozmyslela.
Co zvládnete pravou rukou?
Skoro nic, opravdu jen driblovat tenisákem před podáním a pak si ho nadhodit. Jinak od narození všechno dělám levou. Píšu, jím, hraju tenis. Leváků je v tenise málo, což je výhoda, protože ostatní na ně nejsou zvyklí.
Čím vám Štěpán udělá radost?
Teď třeba převlékl postel!
(Štěpán: Ta má nízké nároky, co?)
Zatím mi nikdy neuvařil, ale to třeba přijde. Jak spolu bydlíme, napadají mě hlavně takové věci. Ale vážně. Co potřebuju, si koupím sama. Pro mě je nejdůležitější, že je doma, když se vracím z turnajů. A že můžeme být spolu.
Nakolik jste soutěživí?
Dost, tedy hlavně já, což jsem zdědila po tátovi. Cokoliv jdu dělat, musím v tom vyhrát. Minule jsem se tak naštvala u Člověče, nezlob se, že jsem šla spát. Štěpán je klidnější, ale taky nerad prohrává. Dost se i sázíme, nejen u her, ale i u toho, kdo má v čem pravdu. Kdo prohraje, kupuje lízátko.
Štěpán Šimek o tenisu i zásnubách
Proč už nehrajete tenis?
Závodně jsem hrál ještě v juniorech, ale nebyl jsem tak dobrý a navíc jsem se docela vážně zranil. Byl jsem na operaci s ramenem, ostatní kluci mi mezitím zase o kus utekli, a tak jsem uznal, že to dál nemá cenu. V osmnácti jsem skončil.
Štěpán ŠimekJako kluk hrál tenis za I. ČLTK Praha, ale v další kariéře ho zastavilo zranění. Vystudoval střední školu sportovně-ekonomickou a dnes pracuje v IT firmě vyvíjející software do platebních terminálů. S Markétou Vondroušovou začal chodit, když jí bylo šestnáct a jemu osmnáct. Před pár dny se zasnoubili. |
Jak to vypadá, když jdete hrát spolu?
Nikdy jsem neprohrál.
(Markéta: To je bohužel pravda.)
Na body jsme spolu naposledy hráli asi před pěti lety a to vůbec neměla šanci. Jsem o dva roky starší, navíc kluk a ten rozdíl je velký.
Jak prožíváte její zápasy?
Je jich tolik, že už jsem si zvykl. Vím, že je neovlivním, a tak už se mi daří být v klidu. To ale neplatilo teď při olympiádě, u které mi bylo místy dost špatně. Dívat se musím vždycky sám. Když je se mnou u televize někdo, kdo zápas navíc komentuje, jsem nervózní ještě víc.
Kdy jste se poznali?
Už jako děti jsme se potkávali na turnajích. Ve čtrnácti jsem přestoupil na Štvanici a začali jsme se víc kamarádit. Markéta vždycky říká, že do mě byla zamilovaná už od třinácti, ale já si jí prý všiml, až když jí bylo patnáct. Byli jsme na soustředění, běhali jsme spolu a utrpení na atletickém oválu nás sblížilo.
(Markéta: V tom běhání mě samozřejmě taky porazil.)
Jaká byla vaše nejhezčí dovolená?
Vysoké Tatry, i když si to asi nemyslíme oba. Markéta byla poprvé na horách, vůbec ji to nebavilo a navíc měla špatné boty. Šli jsme na túru a po třech hodinách jsme došli k ceduli, která ukazovala další čtyři hodiny. Sedla si na kámen, celá naštvaná, já jí řekl, že když se takhle tváří, jdeme radši dolů. Jenže ona měla hrdost a s puchýři pokračovala dál. Pohádali jsme se cestou nahoru i dolů a do auta už docházela jen v ponožkách. Ale když jsme přestáli tohle, zvládneme už asi všechno.
Jak si dělíte domácí práce?
Jednoduše, dělám je já. Proti argumentům jako „jsem unavená“ nebo „za chvíli zase odjíždím“ se těžko bojuje. Na úklid k nám chodí paní, takže hlavní je starost o kočku. Dlouho jsem ji nechtěl, ale pak jsem začal pracovat z domova a byl jsem tam často sám. Pořídili jsme si plemeno Sphynx, bez srsti, takže je doma i dál pořádek.
Jak jste žádal o ruku?
Nakonec doma. Dlouho jsem to připravoval, chtěl jsem Markétu vytáhnout někam do restaurace nebo aspoň na procházku, ale po olympiádě na to vůbec nebyl čas. Každopádně jsem u toho byl nervózní, jako bych ji zval na první rande.