Neměli dobré vyhlídky. Vyrostli v ulicích, jež obcházel přízrak chudoby. Domov opustili jako sotva odrostlí kluci. Naučili se umění boje a rvali se ve spršce krve. Útočníci zrození z ohně. Vášniví a neústupní. Vzali ztečí Evropu a teď – na sklonku kariér – se vrací do Brazílie.
Diego Costa uvolnil čelisti a pustil ze zubů evropskou kost, kterou ohlodával 15 let. Agresivnější než ostatní. Rafal a chňapal jako divoký pes po kotletě. „U všech ďasů,“ říkali si zadáci. „On nás nechce obehrát. Chce nás zardousit.“
Nevyrostl v žádné akademii, ale ve slumu. „Vychovali mě, abych přežil,“ prohlásil. „Nejsem běžný fotbalista. Jsem žralok, který ve vodě ucítil krev.“ Protivníci ho vnímali jako postavu z hororu. „Tvrdí o mně hrozné věci,“ vycenil zuby v krvelačné grimase. „A mají pravdu.“
Novináře nejednou zajímalo: „Soupeři o vás mluví se záští. Pro někoho jste až toxický. Nevadí vám to?“ Diego se zatvářil pobaveně, což vyvolalo obraz vlkodlaka za úplňku. „Dokud mě berou jako nepříjemného a neoblíbeného soka, dělám svou práci dobře. Jdu na samou hranu.“
Fanoušci ho hodnotí různě, ale nejčastěji zaznívalo (v necenzurované verzi): „Tohle je pro mě top zmrd hráč, napadá vás někdo zákeřnější ze současné generace?“ Diskutéři zmiňovali Pepeho se Suárezem, ale shodli se, že divouse Costu nepředčí. „Maniak. Na svět hledí skrz červený hadr vzteku. A tím hadrem nic nepronikne.“
Další se přidali a vázali květnatý věnec spílání: „Double kokot! Křivák. Půlmozek. Klenot mezi blby!“ Někdo napsal: „Gentleman fotbalových trávníků. Nejsympatičtější fotbalista v Evropě.“ Reakce? Dlouhý smích. Buďme však spravedliví. Diego Costa není jen hlava plná tornád a hurikánů. To by bylo příliš jednoduché.
Narodil se v brazilském zapadákově, daleko od velkých měst. Otec ho pojmenoval po Maradonovi. Do 15 let hrál výhradně pouliční fotbal. „To bylo moje jediné vzdělání,“ vzpomínal. „Žádný tým, žádné tréninky ani soutěž, nic organizovaného. Jen jizvy a krvavé bitvy.“ Poté odjel do Sao Paula a pracoval v rodinném obchůdku. Strýc měl kontakty na klub ze čtvrté ligy, který vznikl pro místní mládež – jako alternativa k špinavým ulicím, gangům a drogám.
„Byl velmi dobrý,“ vybavil si Robson Vasconcelos, šéf mužstva. „Silnější než ostatní. Rychlejší a dravější. Jenže ta povaha! Bomba, kterou od výbuchu dělí jediná jiskřička. Stále ho vylučovali.“ Přesto zaujal a budoval si pověst šelmy, s níž jsou sice problémy, ale něco na ní je, i když nepotřebuje kouče, ale krotitele.
Měl kliku – na jednom turnaji si ho všimli lidé věhlasného agenta Jorgeho Mendese. „Odehrál jeden zápas,“ líčil Vasconcelos, „potom dostal červenou kartu. To však stačilo. Udělal dojem.“ O něco později slízl půlroční trest (strčil do rozhodčího a napadl protihráče). Bylo mu 17 let a navzdory otcově nevoli Brazílii zamával a odcestoval do Evropy.
Mendes mu dojednal angažmá v Portugalsku. Hrál první ligu v Braze, cesta vzhůru ovšem nebyla snadná. „Chtěli mě zlomit, ale nezlomili,“ vyprávěl Diego. „Byl jsem houževnatější, než si mysleli.“ Měnil adresy. Hostoval v druholigových celcích (Penafiel, Celta Vigo, Albacete). Přes Valladolid se dostal do Atlétika Madrid.
Byl ve stínu Diega Forlána, Sergia Agüera a Radamela Falcaa. Tomu výrazně pomohl pohybem a úsilím. Když El Tigre odešel za 60 milionů eur do Monaka, Costa převzal vůdčí úlohu. „Byl famózní,“ chválil Diego Simeone. Dal 36 gólů a vystřílel Colchoneros triumf v La Lize (LM10 + CR7 nevěřícně zírali) a finále Champions League.
V létě 2014 za něj Chelsea zaplatila 38 milionů eur. Vybral si ho nespokojený José Mourinho. Blues neměli dobrý rok. Nevyhráli jedinou trofej, v Premier League skončili třetí za City a Liverpoolem. Neměli střelce. O góly se staral Eden Hazard nebo Frank Lampard.
Na Stamford Bridge mají s útočníky potíž. Během let za ně utratili vagon peněz a vyzkoušeli velká jména. Crespo, Ševčenko, Torres, Anelka, Eto'o, Falcao nezazářili. Stejně jako Giroud, Higuaín, Batshuayi, Morata či Sturridge s Abrahamem. Timo Werner v minulé sezoně nevypustil jediný sprint, ale z 80 střel vytěžil 6 tref.
V moderní éře se dotkli hvězd jen Didier Drogba a Diego Costa. Tomu stačily tři sezony. Nasázel 60 gólů a dvakrát přispěl zásadní měrou k titulu. Vytvořil báječný tandem s Hazardem, který po jeho boku zasvítil nejjasnějším plamenem. Mourinho Diega velebil, pak se nemohli vystát. To samé Antonio Conte. Napřed láska, poté hněv a vražedné pohledy.
V lednu 2018 se vrátil do Atlétika – za 60 milionů eur, což z dnešního pohledu působí absurdně. Už to nebyl ten kat a zabiják. Měl zdravotní trable a ztratil rychlost. Makal na sobě – zesílil a nabral svaly. Pořád měl vášeň a oheň v krvi. Griezmann se na něj mohl spolehnout. Stejně tak Correa a Félix. Jenže chyběly góly. Kvůli tomu přišel Suárez. A Costa mohl jít. Zadarmo.
Zájem měli v Rusku, Turecku a Portugalsku. Diego (32 let) to však přehnal s požadavky. Besiktas prozradil, že s ním ukončil jednání – žádal čtyři miliony eur ročně, vedle toho i procenta z prodeje dresů. A tak se vrátil domů. Brazilskou ligu nikdy nehrál, teď se upsal Atlétiku Mineiro.
Kohouti se pyšní ostrým týmem. V útoku doplní drtiče Hulka. Podobný příběh. Vyrostl na periferii, bez výuky v prestižních mužstvech a mládežnických reprezentací. Pochází ze sedmi dětí, odmala pomáhal tátovi v řeznickém krámku. V osmnácti se vydal zkusit štěstí do Japonska. Riskantní krok, ale exotika se vyplatila. Překousl i druhou nejvyšší soutěž a během tří let nasázel 65 branek.
Upoutal Porto, obstál v testu a vyspěl v prvotřídní eso, kapitána a nejlepšího hráče ligy. Totéž ocenění převzal v ruském Zenitu a čínském Šanghaj SIPG. Dostal se do reprezentace a za Canarinho odehrál 50 utkání.
V brazilské lize zatíná bicepsy pár měsíců. A pořád je při síle – nastřílel 20 gólů a v 35 letech přijímá hold vyhrazený králům. Lamželezo Hulk a bestie Costa. Bojová plemena. Aby uspěli, museli prolít krev. Teď jsou doma. V ringu, který neznají. Soupeře to bude bolet.
