V 11 letech se Ivetě a její kamarádce zjevila na slovenské hoře Zvir Panna Maria. Zjevení se opakovalo každý měsíc pět let – do roku 1995. Od té doby už život Ivety Hudákové nikdy nebyl stejný. O tom, co tato zkušenost a hlavně tlak veřejnosti v jejím životě změnil, ale hlavně o tom, co ji setkání s Marií naučilo, si s Ivetou Hudákovou povídá Alžběta Havlová.
„Někdy se stane, že nečekaným způsobem pocítíme v duši něco, co pochází z jiného světa. A nepřijde nám to cizí. A něco takového se nám stalo na té hoře,“ popisuje teď už s 30letým odstupem neobvyklý zážitek Iveta Hudáková. Setkání s Marií vykresluje jako něco neuvěřitelně přirozeného, mluví taky o velké blízkosti, které k mladé ženě ihned pocítila. „Měla jsem hned touhu jí říkat mami,“ říká Iveta a dodává: „Tu největší blízkost jsem pocítila při prvním setkání, které bylo beze slov.“ Na dalších každoměsíčních setkáních si už povídaly. „Při tom posledním jsem jí položila otázku, která mě už déle trápila – co mám v životě dělat?“ vypráví Iveta. Co jí Marie odpověděla? I to se dozvíte v rozhovoru.
Iveta ale především mluvila o věcech, které si ze setkání s Pannou Marií odnesla – co je vlastně smyslem našeho bytí tady a proč máme hlavně být sami sebou. Zazní taky, proč se Bohu líbí právě ty nedokonalosti na nás. „Samotné mi zpětně přijde hrozně překvapivé, že Maria svou důvěru svěřovala ve mně,“ říká Iveta: „Mohla si vybrat kohokoliv jiného – kdo si třeba byl jistější, kdo uměl dobře slovensky a kdo to všechno mohl líp odprezentovat. A přitom si vybrala takovou křehkou a nedokonalou nádobu,“ vypráví a dodává: „Myslím, že Maria nehledá tu dokonalost v nás – ale líbí se jí právě ty trhliny, to, co postrádáme.“
Povídaly jsme si i o tom, jak zvládala temné chvíle, které v dospívání prožívala, a proč těžké chvíle podle ní k životu patří.
Rozhovor naladíte ve čtvrtek 9. září v 16 hodin na Proglasu, poté kdykoli v audioarchivu a podcastech.
Čekání na Godota – tak se jmenuje blog, který píše mladá psycholožka Jana. Podobně nekonečné je totiž její čekání na to, až otěhotní. S manželem se o dítě snaží téměř čtyři roky, zatím neúspěšně. Co prožívá žena, která si od dětství nepřála nic jiného, než se stát maminkou? A jak neplodnost ovlivní partnerství a sexualitu? I o tom bude druhý díl seriálu Rodina bez filtru, který má tentokrát i bonusový díl.
Má za sebou bohaté životní zkušenosti jako pedagog, publicista a skaut. Za úspěchy ale mnohdy stojí i prohry. Za tu největší považuje Jiří Zajíc nepovedené manželství, které skončilo po pětadvaceti letech. V tu dobu již měli spolu s manželkou tři děti.
Pět příběhů, pět lidí, kteří “nezapadají”. Nový listopadový seriál přináší témata, která se týkají rodiny a lidských vztahů, ale vymykají se pojmu tradiční křesťanská rodina. Rozvod, neplodnost, nevěra, ale také pěstounství a život člověka, který je (nedobrovolně) single.
Rosângela De Oliviera Salazar pochází z Brazílie a žije zasvěceným životem v celosvětovém ekumenicky otevřeném hnutí Fokoláre. Momentálně působí v Praze, kde se také mimo jiné stará o mládež.
Jakub Malý a Karel Müller. Dva evangeličtí faráři, kteří začali natáčet videa pro mládež ve farnosti. Teď jsou z nich faráři-youtubeři, kteří jsou se svým kanálem Pastoral Brothers skloňováni v médiích a ocitají se v různých žebříčcích významných osobností Česka. Ve videích a na sociálních sítích působí kvůli evangelizaci, ale i kvůli tomu, aby vyvraceli předsudky o církvi a přibližovali Bibli běžnému životu. Kromě těchto témat jsme v rozhovoru probírali také rozdíly mezi evangelíky a katolíky, o vztazích a o tom, jestli by se církev měla přizpůsobovat stylu života současné doby.
Může si člověk připadat krásný a přitažlivý, i když jeho tělo vypadá od narození jinak než těla ostatních? A jak být v pohodě s tím, když člověk po třicítce ještě nemá životního partnera - a protože je na vozíku, znamená to, že zatím musí být závislý na pomoci rodičů nebo asistentů? Ladislava Blažková, mluvčí Ligy vozíčkářů, je na vozíku kvůli dětské mozkové obrně. Osobní rozhovor o životě ženy na vozíku s ní vede Alžběta Havlová.
Vedoucí pozice mu dělají dobře, i když přiznává, že jsou občas svůdné. Důraz ve výchově studentů i mladých skautských vedoucích klade hlavně na laskavost a důslednost, snaží se u nich hledat nadšení a nadání, zároveň ale dodává, že za rozvoj svých hřiven je zodpovědný každý sám. O vedoucích pozicích, výchově i výzvách pro dnešní mladé lidi mluvíme v novém dílu pořadu Na dřeň se Stanislavem Balíkem.
Herečku a zpěvačku Barboru Hrzánovou jsem poprvé viděla už jako malá na představení Hrdý Budžes, které se mi nikdy neomrzí. Po několika letech jsem se s ní setkala na demonstracích, kde mě zaujal její zápal pro spravedlnost a morálku. Ale taky mě překvapilo, že se jako herečka, zvyklá vystupovat před tisíci lidí, zdráhala na závěr protestu zazpívat českou státní hymnu. Nejsou to totiž jen noty a slova, jak sama říká. S vnitřní svobodou také úzce souvisí její cesta víry, která byla pestrá a nakonec ji dovedla zpět ke křesťanství.
Mít se rád, žít bez lží o sobě samém a zbavit se trápení i traumat, která v sobě nosíme. I toto může být výsledek přímluvné modlitby. Michaela se této modlitbě věnuje několik let, pomohla už desítkám lidí. O modlitbě, která může mít větší sílu, než si myslíme, o zázracích, které se během ní dějí, ale i o zlu, které občas může vylézt na povrch.
Elišku Podzimkovou jde jen těžko zařadit do nějaké pracovní škatulky. Obzvlášť, když se tomu sama vyhýbá. Já bych ji nejspíš označila jedním slovem: umělkyně. Je ilustrátorkou, grafičkou a fotografkou na volné noze. Ve svých devětadvaceti letech má za sebou už mnoho úspěchů a zážitků, ale také rakovinu, která jí byla diagnostikována v šestnácti letech.