Kněz, který nemá starost o duše, se stává neužitečným

06.09.2021, Il Timone / RC Monitor 17/2021

Rozhovor s kardinálem Robertem Sarahem, bývalým prefektem kongregace pro bohoslužbu a svátosti: „Dnešní pastorace se zabývá především tělem, tělesným životem, hmotnými záležitostmi“. Krize povolání a liturgická otázka.


Eminence, kde podle Vašeho názoru leží důvod dnešní krize kněžství?
V naší společnosti je v krizi vše, co v sobě nese jasná znamení stability, neměnnosti a věčnosti, například manželství a kněžství. Člověk současnosti žije z věcí, které jsou bezprostřední a hmotné, ze smyslových vjemů a emotivních popudů. Je pro něj obtížné pozvednout se, byť třeba jen v myšlení, k abstraktním hodnotám a ideálům. Připustit, že lze nasazovat svůj život pro duchovní a nadpřirozené hodnoty, které nepřinášejí okamžitý materiální a psychologický užitek, se zdá nemožné či nesmyslné. I kněžský život se stal obětí této krize modernity, kterou lze označit za „metafyzickou“ a nadpřirozenou krizi lidské existence.

Dalo by se také říct, že se jedná o krizi víry?
Kněžské povolání se vždy rodí v kontextu víry života osoby a společenství, ať jde o rodinu či farnost. Bez víry v Boha by nešlo pochopit, proč natrvalo darovat svůj život Kristu, Církvi, duším. Pro mnohé naše současníky je kněžství něčím „neužitečným“, něčím, co je k ničemu, nehodnotným životem a jeho jedinou cenu lze spatřovat pouze v péči o hmotné potřeby bližních. Avšak proto není třeba být knězem. Tuto pomoc je možné poskytovat i za jiných životních podmínek. V okamžiku, kdy jsme se rozhodli následovat kněžské povolání, rozhodli jsme se pro to, že budeme zpřítomňovat Krista ve světě, na této zemi, že budeme odrážet světlo Slunce, kterým je Kristus. Rozhodli jsme se pro přijetí a rozvíjení poslání, které Kristus před svým návratem k Otci odkázal a svěřil svým apoštolům. Tato zdánlivá „neužitečnost“ našeho povolání je prvním a nezaměnitelným znamením smyslu našeho života a našeho poslání, v nichž se světu odhaluje evangelní dar jako životní styl a program, který je podle Kristova učení člověkem dosažitelný. Je zde ovšem také o jeden nezanedbatelný vnitro–církevní faktor, který, zvláště po druhém vatikánském koncilu, se stal komplicem jisté liberální, antropocentrické teologie a ochudil tak povahu a totožnost katolického kněžství, neboť mu přisoudil funkcionální a horizontální rozměr. Tato teologie, která se v Církvi prosadila, a která byla podporována mnohými koncilními otci před, během a po sněmovní práci, nepředstavuje ani stanovisko Církve ani většiny účastníků posledního koncilu. Toto „nekatolické“ myšlení, jak ho označil papež Pavel VI., bohužel proniklo do Církve, do teologických fakult, do seminářů a do farností a znečistilo učení o kněžství a praktický život mnoha kněží, což způsobilo krizi nedozírných rozměrů. Myslím na všechny kněze, kteří se dostali do obtíží a na ty, kteří v posledních desetiletích svou službu opustili.

Někteří si myslí, že problém poklesu kněžských povolání by byl řešitelný zrušením kněžského celibátu: bylo by to skutečně řešením anebo jen cestou, jak se přizpůsobit stávající situaci?
Nedávno jsem, společně s papežem Benediktem XVI., věnoval celou knihu tématu kněžského celibátu. Jakmile dochází k úbytku kněžských povolání, začne se pravidelně vznášet argument celibátu jako příčiny tohoto poklesu či důvodu odmítnutí vstoupit do semináře ze strany některých povolaných. Ale tento starý argument není než záminkou a výmluvou. Kněžský celibát v Církvi je jedním z nejvýmluvnějších znamení nadpřirozené a transcendentní povahy kněžství, která odpovídá vůli Krista. Jde o dar, který Církev ochraňovala od svých počátků, od apoštolských dob a držela se ho jako znamení svého připodobnění ke Kristu. Kněz se má podobat Kristu, ženichovi Církve. Nemá jiné lásky než Církev a duše, za něž obětuje vlastní život, stejně jako Ježíš. Toto znamení / skandál je pro dnešní svět užitečnější než kdykoliv jindy, zvláště pro soudobou mládež, která je nasáklá pansexualistickou a erotickou kulturou naší společnosti, šířenou především všepronikajícími masmédii. Právě mladí lidé potřebují vzory nezištné a velkorysé lásky, potřebují školu autentického a nezaujatého milování, v němž se odhaluje krása daru lásky určeného všem bez vylučování toho či onoho, tak jak je to patrné u lásky Ježíše, našeho Pána, kterou nás zahrnuje. Aby toto svědectví bylo možné, je samozřejmě nezbytná formace a výchova k duchovní disciplíně a askezi v seminářích a v místech náboženské formace, i z toho důvodu, že příležitosti k pokušení neschází a kněz, který má žít v souladu se svým povoláním, musí žít asketicky, aby se udržel a měl sílu pro každodenní boj o setrvání ve věrnosti. Tato moje poslední kniha je pokorným pokusem pomoci a podpory nabídnuté kněžím, je sdělením naděje a radosti z krásy našeho poslání.

Kdysi se kněz označoval jako „otec“, čímž se poukazovalo na jeho „péči o duše“. Dnes se už takto nevyjadřujeme a namísto toho se na kněze obracíme oslovením „pane faráři“. Je to znamením časů?
Kněžský život je dnes ohrožen mnoha nebezpečími. Vyskytují se situace, které více než v minulosti vystavují zkoušce mravní integritu kněží, zvláště těch mladších. Nedostatečnost lidské a náboženské výchovy v rodinách je prostým faktem. Mnoho mladých vyrostlo v rodinách, v nichž byli přenecháni sobě samým, byli vystaveni vlivu špatných kamarádů, trávili neúměrný čas před televizí a na internetu, vyrůstali sami a v izolaci, bez životních vzorů, jejich lidská, citová a náboženská výchova byla nezřídka špatná a promítá se následně do jejich služby. Nebyli ani vychováváni k tomu, aby si dobře zorganizovali svůj denní čas, vysedávají dlouhé hodiny u internetu nebo jsou zaměstnáni mobilem, což po čase podlomí jejich schopnost kritického myšlení, posuzování a hodnocení věcí, které sami vidí a čtou, z jejich životů se vytratí ticho a meditace. Začnou žít z toho, co se bezprostředně nabízí jejich smyslům a nenásledují správný úsudek rozumu. Tak se proměňuji v loutky ovládané někým jiným.

Tady vidíme, proč je péče o vlastní lidský profil tak důležitá v době přípravy na kněžskou službu. Rovněž nedostatečná teologická a doktrinální formace mnohých kněží je důvodem, proč snadněji podléhají hříchu. Je pravda, že k vyhnutí se hříchu nestačí solidní vzdělání, avšak dobré teologické vzdělání, dobrá četba, dobré duchovní vedení představují pevnou půdu pro vlastní duchovní život. Ještě před péčí o život druhých musí kněz pečovat o svůj vlastní život a nepřenechat svou formaci náhodným a povrchním vlivům, jimž pak podléhá po celou dobu své existence. Z toho je patrné, jak důležité jsou vedení a výchova duší, duchovní vášeň pro ně, „animarum zelus“, jež spočívá v zájmu pastýře o věčnou spásu věřících svěřených do jeho péče.

V svém kázání na Zelený čtvrtek 5. dubna 2012 Benedikt XVI. řekl: „My kněží se staráme o celého člověka... nedělá nám starost jenom tělo, ale zvláště potřeby duše osob, které trpí znásilněním svých práv či zničenou láskou; osob, které tápou v temnotě a nevidí pravdu, které trpí nedostatkem pravdy a lásky. Činí nám starost spása člověka s jeho tělem a duší. A jakožto kněží Ježíše Krista tak činíme s horlivostí. Kněz nikdy nepatří sám sobě. Lidé musí vnímat náš zápal, díky němuž přinášíme důvěryhodné svědectví pro evangelium Ježíše Krista.“

Jenže dnes se o evangeliu mluví málo a o duších neslyšíme takřka vůbec. Dnešní pastorace se stará hlavně o tělo, o tělesný život, o hmotné záležitosti. Když Ježíš říká „co prospěje člověku, když získá celý svět, ale svou duši ztratí?“, všechny moderní překlady znějí „ale svůj život ztratí?“ (Mt 16,26). Podobně i při svatém přijímání: latinský text říká: „Domine, non sum dignus, ut intres sub tectum meum, sed tantum dic verbo, et sanabitur anima mea.“ Poslední část se zde běžně překládá „a budu zachráněn“ (v italštině ed io sarò salvato). Kněz pečuje o duše. Pokud se nestará o duše, stává se neužitečným. Pro kněze to znamená starat se o bližního, být „kurátorem“ (tj. pečovatelem) jako svatý Jean Maria Vianney“.

Eminence, donedávna jste byl prefektem kongregace pro bohoslužbu a svátosti a často jste mluvil o nutnosti obracet se stále více k Bohu i formou slavení kultu tak, že zůstáváme „conversi ad Dominum“ (obráceni k Pánu). Co to znamená?
„Conversi ad Dominum“ ve svaté liturgii znamená uznání Toho, který je skutečným středem. Kvůli Němu se v ní všechno děje: „skrze Krista, s Kristem a v Kristu“, jak se recituje v doxologii eucharistického kánonu. Často jsem říkal i psal: v Církvi je třeba se opět vrátit k této centrálnosti Krista v liturgii. V letech po druhém vatikánském koncilu byla nadměrně zdůrazněna centrálnost společenství, shromáždění věřících. V knize Úvod do liturgie od Benedikta XVI. zaznívají významná a důležitá slova k této teologické a liturgické stránce života Církve. Pokud společenství slavící božská tajemství nemá jasné vědomí centrálnosti Krista v liturgii, vystavuje se nebezpečí dezorientace, ztráty středu a rovnováhy. Povstává riziko budování liturgie podle vlastních idejí a vlastních potřeb, zatímco liturgie je darem, který je nám přístupný v Církvi, ale který pochází shůry jako dar Nejsvětější Trojice, od níž má svůj původ jednota Církve zjevná v jejím vyznání (lex credendi) a v její živoucí praxi (lex orandi). Tato jednota není uniformitou, nýbrž prostorem, v němž nachází své místo všechny liturgické tradice Východu a Západu, v nichž Církev slaví Tajemství Krista a je tím poslušná onomu „to čiňte na mou památku“ s vírou ve svátostnou Přítomnost lásky, čímž se připravuje Jeho druhý a definitivní příchod. Dokument Sacrosanctum Concilium nám navíc ukládá, abychom chránili a zachovali toto cenné dědictví liturgických tradic (srov. SC n.4). Návrat ke slavení ad Orientem by znamenal rozhodný krok k „nápravě“ liturgie a k opětovnému osvojení si toho, co nám patří od věků a co nemůžeme vymazat, neboť Kristus je Pán, Střed, ne Církev, ne my.

Pro papeže Benedikta XVI. je krize víry úzce spjata s krizí liturgie, a proto dal podnět k tomu, co mnozí označuji jako „reforma liturgické reformy“, která nalezla svůj výraz i v jeho Motu proprio Summorum Pontificum. Zdá se, že dnes tyto jeho podněty upadly v zapomenutí a jsou dokonce kladeny překážky při jejich uskutečňování. Myslíte si, že bychom jim měli stále naslouchat?
Na papeže Benedikta XVI. budou dějiny vzpomínat nejen jako na velkého teologa, jako na papeže Summorum Pontificum, papeže liturgického smíru, ekumenického mostu ke křesťanskému Východu prostřednictvím latinsko–gregoriánské liturgie, vůle obnovy křesťanských kořenů a jednoty Evropy proti všemu prázdnému laicismu, který ničí strukturu evropské kultury. Na základě Summorum Pontificum, navzdory mnohým obtížím a překážkám, se v Církvi nastoupila cesta k liturgické a duchovní reformě, o níž si myslím, že i přes její pomalost bude nezvratná. V Církvi se objevila nová generace mladých lidí a rodin, které navzdory určitým nesmiřitelným klerikálním postojům odporu proti úctyhodné latinsko–gregoriánské liturgii – klerikálním postojům kritizovaným při různých příležitostech papežem Františkem – ukazují, že tato liturgie má budoucnost, protože má minulost, dějiny svatosti a krásy, které nelze vymazat a zrušit ze dne na den. Církev není bitevním polem, na němž vítězí ti, kdo ničí duchovní vnímavost svých bratří ve víře. Jak řekl Benedikt XVI. francouzským biskupům: „V Církvi je místo pro všechny“, pokud spolu dokážeme jednat s respektem a žít společně ve chvále Pána v Jeho Církvi a setrvávat v jedné pravé víře. Tak jako liturgická krize přivodila krizi víry, jak řekl Benedikt XVI., tak respekt k oběma latinským liturgickým formám (řádná a mimořádná), namířeným společným směrem k misijní evangelizaci, nám umožní vyjít z tohoto krizového tunelu, neboť na konci je vždy Kristovo světlo, které nás osvěcuje při naší pouti dějinami.

Lorenzo Bertocchi
Přeložil Roman Cardal


Další články



Ex orbe et Urbe - 4. 1. 2024

04.01.2024, RC

Papež František prý zvažuje reformu volby papeže – měla by získat více „synodní“ povahu a v konkláve by měli zasednout i laici. „Není pochyb o tom, že změnit složení volitelů v papežském konkláve by byla jedna z nejradikálnějších změn Františkovy vlády a jeden z nejvýznamnějších kroků v dějinách Církve,“ komentuje Eric Sammons, upozorňuje však, že „neexistuje žádný božsky ustanovený způsob výběru papeže či jakéhokoliv jiného biskupa. Dějiny Církve dokládají, že biskupové, a to včetně toho římského, nabývali svého úřadu nejrůznějšími způsoby: od losování po úplatkářství a nepotismus.“ Pro platnost papežské volby tudíž není nutná nějaká specifická hlasovací metoda.

Ex orbe et Urbe: Papež prohlásil, že nejošklivějším nebezpečím dneška je genderová ideologie

11.03.2024, RC

Anonymní dokument nadepsaný „Vatikán zítra“ a podepsaný pseudonymem „Démos II“ se objevil v magazínu Daily Compass. Autor – anonymní kardinál – navazuje na podobné memorandum nazvané „Vatikán dnes“ podepsané rovněž pseudonymem „Démos“, které v březnu 2022 publikoval vatikanista Sandro Magister a jehož autorem se ukázal být kardinál George Pell (jak Magister sdělil po kardinálově smrti v lednu 2023).

K deklaraci Fiducia Supplicans

22.01.2024, RC Monitor 1/2024

Ke konci roku 2023 vyvolal nejen v církevním prostředí rozruch dokument Dikasteria pro nauku víry Fiducia Supplicans zabývající se otázkou možnosti žehnat neregulérním párům, především párům stejnopohlavním. Jak autoři dokumentu odůvodňují jeho vznik? Jak autoři odůvodňují obsah dokumentu? Jaký postoj mají k dokumentu zaujmout věřící?

Pět každodenních dobrodiní od našeho anděla strážného

08.02.2024, TAN Direction

1. Chrání nás v nebezpečí
Z Písma svatého, ze života světců i z každodenních zkušeností obyčejných lidí lze uvést bezpočet případů, kdy andělé někoho ochránili uprostřed fyzického nebezpečí. K těm zmíněným v Písmu patří záchrana Lota a jeho rodiny ze Sodomy, ochrana tří hebrejských mládenců v babylonské ohnivé peci, pomoc poskytnutá Judovi Makabejskému a jeho vojsku a vysvobození sv. Petra z vězení.

Ex orbe et Urbe - 4. 3. 2024

04.03.2024, RC

V Miláně se bývalý prezident Papežské rady pro legislativní texty kardinál Francesco Coccopalmerio spolu s milánským arcibiskupem Mariem Delphinim, prezidentem Papežské teologické akademie Antoniem Staglianem a františkánským teologem Zbigiewem Sucheckim zúčastnili celodenního setkání za zavřenými dveřmi se třemi velmistry největších italských zednářských lóží.

Jak se něco stává někým

18.12.2023, RC Monitor 23/2023

Známý katolický kněz a publicista, místopředseda etické komise Ministerstva zdravotnictví, přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a externí spolupracovník Katedry zdravotnického práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Marek (Orko) Vácha vyjádřil 28. listopadu 2023 na serveru iROZHLAS.cz svůj názor na bytostný status lidského plodu. Doslova řekl: „Zda je embryo něco nebo někdo, je otázkou nerozřešitelných debat. Ve chvíli porodu se již jedná o osobu, oocyt (vajíčko – pozn. red.) ani spermie osobami nejsou. Někdy v těch 280 dnech se něco stane, nenastane ovšem žádná magická transformace z bytosti na osobu, proces je kontinuální.“


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2024 Res Claritatis, z.s.