Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 679)

    Byl pozdní letní večer pandemického roku 2021, když jsem usedl v mini hledišti drobné letní scény experimenty proslulého Buranteatru.

    Tma houstla, chladný vánek pohyboval baldachýnem listí staletých stromů, na hraně pódiu kouřila do kožichu zachumlaná žena. S dýmem vypouštěla slova: Jmenovala jsem se Zdena Werichová. Narodila jsem se 1. června roku 1906 v Pardubicích jako Zdena Housková. Byla jsem poloviční židovka.

    Mluví tiše, nevzrušivě.

    Jmenovala jsem se Zdena Werichová. Foto Terezie Fojtová

    Vyučila jsem se švadlenou a povedlo se mi dostat do Svobodného divadla, kde jsem začínala jako pokladní a garderobiérka.

    Myslím si: Do Svobodného?! Že bych měl mezeru ve vzdělání?

    V Osvobozeném divadle jsem potkala svého budoucího muže, Jana Wericha. 18. října roku 1935 se nám narodila dcera Jana.

    Projev ženy je monotónní. Foto Terezie Fojtová

    Na začátku války odjel můj muž s Jaroslavem Ježkem do Francie a odtud do USA za Voskovcem. Já s Janou jsme byly okolnostmi přinuceny odjet za nimi v dubnu 1939. Ameriku jsem z duše nenáviděla. Z emigrace do Československa jsme se vrátili 9. října 1945.

    Za hradbou tmy se zablesklo. Možná svit létavice…

    Ameriku jsem z duše nenáviděla. Foto Terezie Fojtová

    Bydleli jsme ve vile na Kampě a volné chvíle jsme trávili na chalupě ve Velharticích. V roce 1961 zjistili Janovi rakovinu hrtanu.

    Hlas ženy je mrtvolný.

    Já už tou dobou trpěla paranoiou a mánií v pokročilejším stádiu. Zemřela jsem 14. dubna 1980 ve 3 hodiny ráno.

    Ráz bolné věcnosti se mění. Aktérka se před diváky převléká. Bere na sebe podoby paní Zdeny, její dcery Jany a švarné mluvčí feministek v „šovinistických okénkách“, nelítostně tepající muže. Je vtipná.

    Kritika se zaměřuje na osobnost Jana Wericha. Foto Terezie Fojtová

    Přiznejme si to, co je jisté – heterosexuální muž to má v dnešní době těžké. Základem rodiny je totiž žena. Muž sice řídí firmy, státy a války, ale žena je ta, která mu ušije oblek či uniformu a později ji pere, žehlí a zašívá, aby byl muž reprezentativním samcem.

    Kritika se zaměřuje na osobnost Jana Wericha, který dle soudů autorek jako manžel a otec zdaleka nedosáhl úrovně svých uměleckých výkonů.

    Vrcholem inscenace je okamžik, ve kterém se aktérka připravuje vykřiknout větu Jan má rakovinu. Masíruje si obličej, sliní víčka, dráždí oční bulvy, jen aby dosáhla slzení…

    Cynismus mládí může být sebezničující… Foto Terezie Fojtová

    Naskočila mi husí kůže.

    Klopýtal jsem nocí a přemýšlel o nenávisti potlačující laskavost a lásku.

    Autorské monodrama inspirované životem Zdeny Werichové WER ICH mělo premiéru v koprodukci Divadelní fakulty JAMU, Averze z.s. a Buranteatru již 7. listopadu 2019.

    Múza řekla: Představení bylo pozoruhodné. Režijně i herecky. Cynismus mládí však může být sebezničující…

    Pravil jsem zasněně: Vítězem nočního nokturna se stal světélkující hmyz svobodně poletující scénickým prostorem.

    Brno – Komín, 13. 8. 2021 

    P. S. Nemravné i mravné nectnosti pánů byly aktérkou karikovány s mírou a mistrovsky!

    DF JAMU, Averze z.s. a BuranTeatr, Brno – Denisa Cupáková, Alexandra Bolfová: WER ICH. Režie Alexandra Bolfová, kostýmy, grafika Karolína Srpková, hudba Ondřej Kolín, light design, zvuk Jan Smutný. Hraje Denisa Cupáková. Produkce Jana Mlatečková. Psáno z představení na letní scéně Buranteatru, 12. 8. 2021.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 679)

    1. Zdeněk Pololáník

      Avatar

      Je dobře,
      že se pamatuje na originální mnohostrannou osobnost Werichovu, a to v jakékoliv formě. V jeho hrách i bezprostředních reakcích se často ukázalo, jak bezprostředně dovedl reagovat na probíhající dění a události kolem třeba i nějakým příměrem z minulosti, nebo známým citátem, který je připomínal, a nastalo jiskření mezi scénou a hledištěm. Byl jsem toho častým svědkem, neboť v hereckém souboru Divadla ABC jsem měl bratrance, který mi umožnil navštívit představení při každé mé návštěvě Prahy. V době jeho léčení v Brně jsem se s ním vídával v ostrovačické restauraci U Nedbálků, kde každý den po terapii chodil na oběd, aby měl potřebný klid. Přesto přijímal děti a do jejich památníčků k svému podpisu přidával vtipné glosy. Pana Nedbálka pak na památku jeho péče uvedl ve své knize vzpomínek.

      11.09.2021 (17.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,