Většinu volejbalové kariéry rány rozdával, teď jim čelí. Třiatřicetiletý reprezentant Milan Moník, smečař přeškolený na libero, hecíř a kluk z plakátu slibuje v osmifinále mistrovství Evropy v Ostravě srdnatý boj. Češi se v něm v pondělí (19) postaví olympijským vítězům z Francie.
Jako smečař se Milan Moník do národního týmu nikdy nedostal. Ve třiceti letech se přeškolil na libero a teď je takřka nepostradatelným hráčem reprezentace. Na mistrovství Evropy si poprvé zahrál už před dvěma lety, plakáty s jeho fotkou jsou vylepeny po celé Ostravar Aréně.
„Být klukem z plakátu je hezký pocit,“ usmívá se český bojovník. „Obzvlášť, když se Evropa hraje doma a před fanoušky, bez kterých jsme byli celý rok. Horší je, že za to platím do týmové kasy, ale zaplatím rád. Je to opravdu nádherný pocit, přijít do haly před tolik lidí. Super zážitek, určitě ho budu mít v srdci do konce života.“
V osmifinále šampionátu se Češi postaví Francii. Největšímu favoritovi turnaje, který má v kádru hned deset hráčů ze zlatého Tokia. Předem ztracená bitva? S tím na Moníka nechoďte. Sám nejlépe ukazuje, že ve volejbalu není takřka nic nemožné.
Milan Moník hrál celý život jako smečař. V extralize rozdával rány za Ústí nad Labem, Příbram a Benátky nad Jizerou. Do reprezentace se ovšem probil až po přeškolení na libero. A rány teď pro změnu chytá v poli. Hodně velká změna. S trochou nadsázky by se dalo říct, že to je podobné, jako kdyby se fotbalový útočník přeučil na gólmana.
„Post libera je samozřejmě něco úplně jiného,“ popisuje Milan Moník. „Člověk může pomoct týmu jedině zákroky v poli, hecováním a organizováním obrany. Na smeči smečujete, blokujete, podáváte... Můžete rozhodnout zápas jakoukoliv z těchto vlastností. Byl jsem dost výbušný, na liberu bylo potřeba se hlavně zklidnit. První sezonu to bylo těžké.“
Na novou pozici si začal zvykat před čtyřmi lety po přestupu z Benátek do Kladna. „Na smeči mě to bavilo, pořád jsem si říkal, že hraju českou extraligu, takže na to mám,“ říká upřímně. „S Příbramí jsme byli v lize dvakrát čtvrtí, v Benátkách jsme uhráli páté místo. Ale když jsem šel do Kladna, tak mi trenéři Petr Klár a Milan Fortuník nabídli post libera. To byl velký zlom.“
Srdcem jsem byl smečař
Neváhal dlouho. Byť mu zajímavá nabídka překopala všechny dosavadní volejbalové návyky. „Po angažmá v Benátkách jsem si říkal, že to není úplně ono. Že bych měl nějakou změnu udělat. Jsem rád, že to skončilo takhle.“
Roli hrála i výška. Moník hrál na smeči odmalička, s volejbalem začínal už v šesti letech v rodných Chabařovicích. Oba rodiče i děda byli smečaři, volba tedy byla jasná. Jenže sám narostl „jen“ na 190 centimetrů. Výškově na elitní bombarďáky přece jenom ztrácí. Byť se při smeči dokáže vyšroubovat do výšky 336 centimetrů.
„Do národního týmu bych se vzhledem ke své výšce jako smečař určitě neprobojoval, byla to dobrá změna,“ hlásí rozhodně. „Spíš lituji, že jsem ji neudělal o pár let dřív. Trenéři mi to i nabízeli, ale já byl srdcem smečař! V rodině jsme byli smečaři všichni, myslel jsem si, že na to ještě mám. Zpětně si říkám, že jsem změnu mohl udělat dřív, ale i tak jsem rád. Protože jsem se díky tomu dostal na dva super šampionáty.“
Reprezentační premiéru měl Milan Moník v 31 letech na mistrovství Evropy 2019, kde Češi skončili třináctí. „Splněný sen,“ neskrýval emoce. „Volejbal jsem samozřejmě hrával proto, že mě v prvé řadě bavil, ale o reprezentaci jsem snil vždycky. A o tom, abych se dostal na jakékoliv mistrovství. I rodiče byli pyšní, byly tam i nějaké slzy.“
V extraligovém Kladně se Moník ještě ke smečím sem tam dostal. „Trenéři Klár s Fortuníkem mě občas nechávali zasmečovat, abych neztratil chuť,“ usmívá se. „Kolena už to ale nedávala, tak jsem se tam ani moc necpal.“ Poslední sezony už hrává jako čistokrevné libero.
V uplynulém ročníku hrál za Black Volley Beskydy ve Frýdku-Místku, od nové sezony bude hájit dres Lvů Praha. „Rodinu mám v Ústí, přítelkyni v Praze, takže jsme měli náročnou sezonu, byla to dálka. Praha chce jít nahoru, chce být výš, má nějakou budoucnost, i proto jsem tam šel. Je v tom i touha po zlaté ligové medaili, kterou nemám. Zatím mám jen stříbro a stříbrné poháry, zlatá medaile mi chybí. Věřím, že tam šance bude.“
O medaili by se pochopitelně moc rád rval i s reprezentací. V 33 letech je nejstarším hráčem národního týmu. „Občas mi to kluci dávají najevo, když se třeba o něčem hádáme a oni nemají co říct, tak to vytáhnou,“ usmívá se. „Že mi je třicet tři, že to mám za pár a podobné řeči. Pochopitelně to je pro mě hec, abych se ještě udržel a hrál co nejdéle. Protože na starší se nemá dovolovat, že jo?“
