Sugestivní apokalypsy. Výstava nedávno zesnulého Petra Šmahy přesvědčí návštěvníka o síle umění

Absolvent pražské AVU Petr Šmaha byl sice svým založením figuralista, ale přesto jeho tvorba často překračovala hranice abstrakce. Podstatou jeho projevu bylo výrazné gesto a struktura čar vyjadřující zmatení hodnot v současném světě.

Do jeho obrazů se vždy promítají mezilidské vztahy v jejich složitosti, nestálosti a proměnlivosti, některé nespravedlnosti vnímal citlivě a svými obrazy na ně reagoval. Byl členem kdysi slavného Spolku výtvarných umělců Mánes, do kterého byly přijímány, tedy hlavně v období první poloviny minulého století, ty nejvýraznější osobnosti českého umění. Velmi se trápil nad tím, že Mánes přišel po vleklých soudních sporech o svou krásnou budovu, kterou si sám postavil na vltavském nábřeží.

Dlouho bojoval za zvrácení této pro naše umění nepříznivé události, ale nakonec spolek opustil po vnitřní roztržce spolu s asi třemi desítkami dalších kolegů. To se promítlo i do jeho tvorby, v níž vyjádřil chaos, který podle jeho názoru část společnosti ovládl.

Poslední malířovy takřka nebarevné obrazy, které jsou z let 2019–21, vyjadřují zmar a ztrátu naděje, která zřejmě souvisela i se zhoršením jeho zdravotního stavu. Rozsáhlá série sugestivních olejů vzniklých během několika měsíců vyjadřuje s až překvapivou silou jeho pohled na vše, co se kolem nás děje. Viděl současný vývoj takřka jako apokalypsu, z níž nemusíme najít východisko. Jde o jeden z vrcholů jeho tvorby, o jeden z nejpůsobivějších ucelených souborů obrazů, ve kterých se soustředil na vystižení svých ponurých vizí. Proniká do nich taková bezvýchodnost, že by klidně mohly ilustrovat Orwelův román 1984 nebo Kafkův Proces či Zámek.

Není (zvlášť v českém umění) tak časté, aby malíř v závěrečném období svého života, kdy mu už docházejí fyzické i psychické síly, dosáhl právě tak silného výrazu a přesvědčivosti a aby dospěl až těsně před smrtí k jednomu ze svých tvůrčích vrcholů. Celá kolekce působí asi právě proto tak jednotně, že vznikla v neobyčejně krátké době společně, ale přitom je každý z obrazů zcela svébytný a nese vlastní poselství. Přes svou drsnost a ponurost působí neobyčejně spontánně a uvolněně.

Syrové prostředí interiéru synagogy a také jednoduchá a strohá instalace obrazů, z nichž takřka všechny jsou napnuty jen na blindrámech, jejich působivost ještě umocňuje. Na Petra Šmahu se v posledních letech trochu zapomínalo, i když má za sebou několik desítek samostatných výstav a je zastoupen v řadě prestižních veřejných i soukromých sbírek, ale tato jen pár dní trvající výstava každého návštěvníka přesvědčí o síle jeho talentu a upřímnosti a sugestivnosti projevu.