Návrhář Jean Paul Gaultier jednou řekl, že přílišné množství oblečení zabíjí módu. Sám kvůli žraločím praktikám rychlých řetězců přestal navrhovat kolekce ready-to-wear. Tahle metafora se však dá aplikovat na každého z nás. Také někdy stojíte před skříní plnou oblečení a nemáte, co na sebe? Nebo třídíte šatník a přemýšlíte, co se všemi těmi věcmi, které nechcete?
Pokud řešíte skříň plnou oblečení, které nenosíte, třeba vám přijde vhod Týdenní swap: možná největší swap na světě. Ten se v Praze koná od pondělí. O co přesně jde, ale třeba i o tom, jak moc je současná společnost zahlcená oblečením a co se s tím dá dělat, jsme si povídali s organizátorkami akce Lucií Poubovou a Kristýnou Holubovou.
Akce, kterou pořádáte, se jmenuje První udržitelný obchoďák: Týdenní Swap. O co půjde? Kristýna Holubová: Týdenní swap navazuje na tradici našich swapů, které jsme pořádaly v minulosti a byly výborné. Vždycky se nám líbily články o projektech obchoďáků v Berlíně nebo ve Stockholmu, které fungují trochu naruby. Věnují se tam secondhandové módě, opravám zboží a celkově udržitelnému životnímu stylu, který vyznáváme a propagujeme skrze naše swapy. Řekly jsme si proto, že zkusíme vytvořit místo, které tady ještě není. Hlavní hodnotou nebudou rychlost a peníze, ale kvalita, péče nejen o sebe, ale i o prostředí, které sdílíme.
Swap si představuju jako akci, kde se směňuje oblečení, doplňky, případně různé užitečné předměty. Co se zde bude ještě dít? Lucie Poubová: Swap pojede po celou dobu, ale důraz tentokrát klademe i na doprovodný program, který se ponese v duchu změny spotřebních návyků. Těšit se můžete na workshopy, diskuse, dílny, které lidem představí možnosti, co se dá vyrobit nebo opravit. Kristýna: Vlastně jde o služby, které dříve byly běžné, jako opravny oblečení či spotřebičů, ale postupně vymizely, protože věci jsou dnes tak nekvalitní a levné, že se nevyplatí investovat do opravy. Našim cílem je tyhle služby vzkřísit a dál prohlubovat. Lucie: Snažíme se lidi učit, že nákup není jediný nástroj, jak si opatřit věc, kterou potřebujete. Můžete si ji půjčit, nechat opravit, sehnat z druhé ruky a možná také vyrobit. Anebo ano, dá se i koupit, ale s rozmyslem.
První veřejný swap neboli vzájemnou výměnu oblečení uspořádaly Lucie Poubová a Kristýna Holubová před pěti lety v rámci zero waste konference. Od té doby pod vlajkou své neziskové organizace swapují pravidelně. Kromě nadcházejícího eventu se o své cenné zkušenosti s hromaděním, tříděním a sdílením věcí dělí také na Instagramu @swap_prague nebo na Youtube.
Swap Prague
Jak se bráníte tomu, aby si u vás lidé jen neodložili svůj bordel, který je nebaví pracně rozdávat? Kristýna: Je to nekončící komunikace. Pořád se opakujeme a připomínáme, co nosit. Tedy věci v takovém stavu, že byste je dali i nejlepším kámošům, a v takovém množství, které unesete. Maximálně tedy dvě nacpané ikea tašky. Ano, stávalo se nám, že u nás někdo vyložil deset banánovek. Ale s každou akcí se učíme a přidáváme další pravidlo či vychytávku. A funguje to. Lucie: Snažíme se vybalovat přinesené věci přímo před dárci, a když se nám něco nelíbí, tak to rovnou vracíme. Dnes už dokážeme přesně odhadnout, co se rozdá a co tam zbyde. Kristýna: Občas je těžké to lidem vysvětlit, ale i tak se je snažíme přesvědčit, že třeba knihu o programování z roku devadesát mohou sami hodit do papíru.
Opravdu se většina těch věcí rozdá? Kristýna: Většina věcí se naštěstí rozebere lokálně, což je skvělé. Máme spočítané, že na takto velké akci se rozebere kolem 70 až 80 % věcí na místě. Na akci, která je menší, se rozebere až 90 % věcí, což je boží.
Swap sice stojí na ušlechtilé myšlence, ale nemáte někdy nepříjemné pocity z množství věcí, které vám lidé nosí a které nepotřebují? Lucie: Nejhorší je, když probíhá tak velká akce a vy vidíte, že se tam od pondělí do neděle nosí tašky, tašky, tašky a neubývají. Naposledy jsme týdenní swap pořádaly před dvěma lety a holky, které třídily, jen kroutily hlavami: „Kde to pořád berete?” Nikdy to nekončilo. Někdy je to smutné a vyvolává to pocit bezradnosti, obzvlášť když si uvědomíte, že zatímco tohle pořádáte, tak se ve světě vyrábějí tuny dalších nových věcí.
Co vaše vlastní mentální kontrolní mechanismy, abyste si toho samy neodnesly domů moc? Musely jste se to naučit, nebo jste rezistentní? Lucie: Já jsem si prošla klasickou cestou každého swapera. Zpočátku jsem si domů nosila dvě až tři ikea tašky věcí. Teď už se dokážu oprostit. Jen když něco opravdu potřebuju, tak si v hlavě sepíšu pomyslný seznam, co bych si přála najít, a po tom jdu. K tomu si nastavuju limit, že si odnesu třeba maximálně pět věcí. Ale posun vidíme i na našich swaperech, kteří k nám chodí třeba tři roky. Zpočátku chtěli všechno, zatímco teď už vědí, co chtějí, a odnášejí si jen pár věcí. Naučili se nezahlcovat.
Lucie, vy jste se pro Heroine svěřila, že jste v jeden čas měla doma až 3000 kousků oblečení, které jste dokázala zredukovat na 60. Jak jste toho dosáhla? Lucie: V té době jsme už s kamarádkou pořádaly bazary. Část jsem odvezla do dobročinného obchodu Sue Ryder, část jsem dala do dceřiny školky na tvoření, část jsem rozdala po známých. Opravdu nic jsem nevyhodila do koše. Každému jsem poslala tašku a všichni z toho měli velkou radost.
Ptám se záměrně proto, že jsem si také prošla touto zkušeností – nakupování ve velkém – a vím, že časem začalo být těžké se jakéhokoli oblečení zbavit. Lidé kolem mě měli sami všeho dost. Vidíte to také tak? Lucie: Jasně. Když se vrátím ke swapům, tak to je na nich vlastně nejtěžší. Zbavit se toho, co nám zbylo. I proto tolik dbáme na doprovodný program a změnu spotřebních návyků, protože všichni toho máme hodně. Já sama jsem doma měla tři tisíce kusů oblečení a doplňků, ale myslím si, že nejsem výjimka. Žijeme v době, kdy jsou nákupy extrémně jednoduché. Za dva kliky si koupíte úplně cokoli a ani nemusíte nikam chodit. Dříve se na kabát či na boty šetřilo půl roku. A teď? Kolik si můžete koupit párů za jednu výplatu? A dokonce i lidé, kteří mají méně peněz, mají možnost pořídit si víc párů, zkrátka nakoupí u levných řetězců. Kristýna: Jsem ráda, že o tomhle můžeme s lidmi mluvit. Protože občas mají pocit, že nám na swap přivezli poklad, o který se všichni poperou. Ale mnohdy tak není. Swap jim pomáhá otevřít oči, aby pochopili: „Aha, ono to nikoho nezajímá? Ono to možná skončí na skládce?“
Co podle vás na lidi ještě funguje? Lucie: Já jsem si šatník třídila metodou KonMari a za nejzajímavější považuju moment, kdy si máte vyndat všechno oblečení ze skříní. Protože přesně ve chvíli, kdy to množství vidíte na jedné hromadě, to zafunguje jako alarm.
Když zmiňujete Marii Kondo, připomněla jste mi dokument na Netflixu, kde pomáhá uklízet extrémně zabordelené americké domácnosti. Na jednu stranu je velké guilty pleasure vidět, že je na tom někdo o poznání hůře než já, na druhou stranu si ale říkám: My se tu o něco snažíme a jinde ve světě mají lidé hromadění věcí jako národní sport. Lucie: V USA jsem pobývala v roce 2013, tedy v době, kdy jsem ještě nakupovala hodně. A viděla jsem, že ať jdete do jakéhokoliv obchodu, jakkoli drahého či levného, odcházejí odsud lidé s narvanými košíky. Sama jsem chodívala do jednoho sekáče, kde měli každé pondělí všechno za dolar a vždycky jsem tam potkávala stejné lidi a ti lidé měli pokaždé plné tašky. Jedna moje známá pracovala v rodině, která by se dala zařadit do vyšší střední vrstvy a kde čerstvě dospělé děti trávily hodně času nakupováním. Koupily si třeba dvacet kousků, z toho dva si nechaly a zbytek daly ještě ten den na charitu. Ta charita jednou týdně objížděla domy, kde už našla krabici před dveřmi.
Možná je nakonec správně, že zbavovat se věcí je tak obtížné a zdlouhavé. Člověk si pak rozmyslí i tu koupi. Máte ještě nějaké rady, nad čím se zamyslet, než kliknete na „odeslat objednávku“? Kristýna: Univerzální rada, kterou doporučuju každému, je nechat si to v košíku aspoň týden. Pro mě osobně je pak rozhodující materiál. Zatímco dřív bych si koupila nějaké šaty jen proto, že se mi líbí jejich vzor, dnes by mě odradilo, že jsou z polyesteru, se kterým mám špatné zkušenosti. A poté důvěra ve značku výrobce. Lucie: Mě nejvíc odrazují nízké ceny. Vždycky mě napadne, že tam musí být něco špatně. Tričko, které stojí dvě stovky, je podezřelé. Hodně také řeším, aby nový kousek ladil se zbytkem šatníku. Mám vybrané barvy, které mi sluší, a těch se držím. Také zkoumám materiály a moc ráda podporuju lokální malé značky.
Často se říká, že udržitelná móda je drahá. Myslíte si, že swap je alternativou pro lidi, kteří nedosáhnou na vlněný svetr za pět tisíc? Lucie: Je to udržitelná alternativa nákupu, ale také nástroj, jak si časem moci koupit i ty dražší věci. Ve chvíli, kdy ukojíte svoje nutkání pořizovat si nové věci na swapu, ušetříte a nakonec časem budete mít i na ten férový svetr. Kristýna: Když chodíte na swapy, postupně se o módě, materiálech a ceně za práci dozvídáte víc a víc. Nakonec se neptáte, proč je to tak drahé, ale proč to za to stojí.
Podle Lucie a Kristýny možná největší swap na světě se uskuteční v týdnu od 13. do 19. září v Holešovické tržnici (hala 17). Kromě obligátního oblečení a doplňků se budou swapovat také pokojové rostliny, drobné věci do kuchyně, ze zahrádky, hračky nebo knihy. Součástí bude nabitý doprovodný program, který zahrnuje přednášky, diskuse, workshopy, ale třeba i krejčovské a opravářské služby. Celý ho najdete na stránkách swapprague.cz/týdenníswap. Na swap se nemusíte registrovat ani nejste povinni nic nosit/odnášet. Stačí pouze přijít, zakoupit vstupenku a vkročit do světa swapu a snad lepší budoucnosti.
První udržitelný obchoďák: Týdenní swap
