S Poem začala detektivka. Dvojka uvádí živou hru podle povídky Vraždy v ulici Morgue

Takzvaného „živáka“ chystáte letos už popáté, jen vloni jeho realizaci zabránila pandemie, a to jste měl nachystaný scénář podle Boccacciova Dekameronu. Jaká je situace letos?

Je to vždycky těžké a letos obzvlášť. Všechny akce, které se odkládaly, se přeložily na září. Ale obsazení jsme dali dohromady pěkné – hlavní dvojici detektiva Augusta Dupina s jeho asistentem hrají Martin Myšička a Zdeněk Piškula, komisaře Vidocqa zase Miroslav Hanuš a Zdeněk Vencl s Hanušem Borem ztvárnili menší role. Do hry jsem připsal ještě postavu madame Bailyové, kterou hraje Libuše Švormová. Je to vdova po soudci, která se stane spojujícím prvkem, jenž nám dovolí odvyprávět příběh.

Jak dlouho „živáka“ zkoušíte?

Vždy zkoušíme dva týdny předem – týden máme na technickou přípravu a týden na zkoušení s herci. Rozhlasové studio S1 musíme hlavně na natáčení připravit, dnes už žádné studio není postavené na živé natáčení rozhlasové hry. Je třeba si rozvrhnout, co, kdy, kde a jak se bude snímat, kde budou hudebníci, herci a diváci. Naším cílem není natočit film, ale zachytit vznik rozhlasové inscenace.

„Je to podobné jako při běžném natáčení rozhlasové hry, jen je to vidět. Jde o to, aby to fungovalo v uších posluchače,“ prozrazuje Vít Vencl, v čem se živě vysílaná hra odlišuje od běžné rozhlasové hry|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Jak to bude s hudbou a ruchaři, kteří jsou u diváků velmi oblíbení?

Je to podobné jako při běžném natáčení rozhlasové hry, jen je to vidět. Jde o to, aby to fungovalo v uších posluchače – aby se například hlas postavy spojil se zvukem kroků na schodech. Ruchaři ale musí být připraveni reagovat na herce, což je obtížnější. Podobně i hudebníci. Hudbu skládá Jakub Rataj a vybírá hudebníky, kteří mají zkušenost s improvizací. I herce vybíráme s ohledem na jejich jevištní zkušenost.

Proč jste se rozhodl inscenovat právě Poeovu povídku Vraždy v ulici Morgue?

Edgar Allan Poe je emblematickou postavou hororového žánru, ale zároveň je zakladatelem detektivky nebo také vynálezcem „velkého detektiva“. Když dnes čteme Poea, máme pocit, že to je něco, co známe od jiných autorů. Ale je to přesně naopak – on to vynalezl a po něm to všichni ostatní rozvíjeli. Doyle i Agatha Christie. Je málo žánrů, u kterých se dá říct, kdy přesně vznikly. Zde to říct můžeme. Poprvé se „velký detektiv“ objevil v roce 1841, kdy Poe napsal povídku Vraždy v ulici Morgue. Geniální detektiv Auguste Dupin vystupuje ještě ve dvou jeho povídkách – v Záhadě Marie Rogêtové a v Ukradeném dopisu. Pak bylo téměř padesát let ticho a teprve s Doylovými časopiseckými povídkami s postavou Sherlocka Holmese vybuchl zájem, který od té doby nepřestal.

Čím si vysvětlujete neutuchající zájem zrovna o detektivku?

V detektivce jde vždy o to samé, ale pokaždé jinak. Proto je možné dělat stále nové variace. Poe vynalezl postavy a způsob, kterým lze vyprávět příběh vyšetřování zločinu. Geniálního excentrického detektiva, který má trochu naivního přítele, jenž je často vypravěčem příběhu, a policistu, který je víceméně dobrovolně nucen s detektivem spolupracovat. Klíčový je postup vyšetřování postavený na dedukci a závěrečné vysvětlení, kde detektiv spojí všechny důkazy do jednoho odhalení. Poe tím demonstroval svou představu o tom, že život i uměleckou tvorbu lze řídit intelektem. Na druhé straně psal děsivé povídky, kde člověk a jeho rozum překračují hranice šílenství a přirozeného vysvětlení. Detektivka možná vyjadřuje touhu moderního člověka po jistotě, že existuje někdo, kdo dokáže stále složitější a nebezpečnější svět ovládnout. Superhrdinové a superdetektivové mají jedno společné – ovládají svět buď silou svalů, nebo myšlenek. Možná že to tvoří tu vytrvalou přitažlivost detektivky.