Alenka v říši divů a za staveništěm: co zůstalo ze City University v Hongkongu?

To jsem ale ještě netušila, jak to vypadá na dalších univerzitách.
 

Minulý týden jsem měla možnost navštívit City University of Hong Kong. Neznám ji tak dobře jako HKU, ale několik dlouhých let jsem tam učila. City University najdete ve stanici Kowloon Tong, důležité přestupní stanici zelené a modré trasy metra. A dostanete se do ní přes nákupní centrum Festival walk (asi něco jako v Praze nákupní centrum Chodov). City University byl původně technický institut (engeneering college/polytechnic) založený v roce 1984. Na univerzitu byl povýšen o deset let později, v roce 1994. Já jsem se tam pokoušela vzdělávat studenty v letech 2007-2014.
Cílem mé návštěvy City University (CityU) byla tentokrát unikátní výstava o šíření buddhismu z Indie do jihovýchodní Asie, Číny, Koreje a Japonska po moři. Toto šíření buddhismu probíhalo díky obchodním výpravám právě z Indie směrem na východ. Někteří historici dokonce tyto námořní cesty nazývají Mořskou Hedvábnou cestou.
Vůbec mě nenapadlo, že návštěva výstavy bude vlastně taky náročnou expedicí plnou nástrah a nečekaných překvapení. A protože to tak nějak vystihuje realitu dnešních dnů v Hongkongu, rozhodla jsem se vás pozvat na tuto výpravu se mnou. 
Dva dny před cestou na City University nás naše průvodkyně požádala o zaslání přesného  jména, příjmení a čísla našich hongkongských občanek. Tyto informace pak předala komusi na City University. Tam náš záměr navštívit výstavu schválili a zaslali nám každému na e-mail individuální QR kód ke vstupu. Průvodkyně nám řekla, že po nás možná ani QR kód ani občanky nebudou chtít, ale že mají plné právo je po nás požadovat, a tak je třeba být připraven. 
Nakonec po nás skutečně nikdo nic nechtěl. Zřejmě usoudili, že naše skupina evropsky a indicky vypadajících žen o věkovém průměru 60 let, se neskládá z nebezpečných záškodníků, kteří se budou snažit narušovat hladký chod vzdělávání mladé hongkongské generace.
Musím se přiznat, že jsem CityU vůbec nepoznala. Vešly jsme vchodem, který jsem neznala a který připomínal vstup na staveniště. Uskakovaly jsme nákladním autům naloženým stavebním materiálem a skupinka sekuriťáků-důchodců, která seděla u závory, nás jen ležérně odmávla. Naši průvodkyni už dobře znali a zřejmě se tam dosud chovala podle předpisů, tak i nás poctili svou důvěrou.
Na výstavě jsme všechny dostaly na triko nálepku návštěvníka, aby důvod naší návštěvy univerzity byl hned všem jasný. Bylo tam s námi též několik místních lidí, protože výstava je otevřena veřejnosti a je možné se tam dostat samostatně přes registraci na webových stránkách galerie. Výstava byla naprosto úžasná a budu se jí věnovat podrobněji v dalším příspěvku.
Po výstavě jsme dostaly rozchod a bylo nám vysvětleno, jak se dostat zpět do civilizace na metro. Já jsem v té chvíli byla ještě v buddhistickém chrámu v Thajsku (ano, ta výstava je tak dobře udělaná, že navozuje pocit, jako byste se přenesli do jiného času a jiných destinací), a tak se ke mě donesly jen útržky těchto informací. Ale byla jsem si jistá, že po sedmi letech strávených v této instituci, určitě cestu ven najdu. 
Po rozchodu jsem si celou expozici prošla ještě jednou a skončila opět u vchodu, na začátku. Tam jsem se zeptala, jestli mám jít zpátky k východu na druhém konci výstavy, ale bylo mi řečeno, že můžu použít výtah, kterým jsme přijely. Tak jsem se ocitla zpátky dole na staveništi. A tu jsem zaváhala. Mohla jsem zamířit doleva, kudy jsme přišly, nebo doprava na staveniště, které bylo součástí univerzity. Nakonec zvítězila má zvědavost a rozhodla jsem se podívat na své bývalé pracoviště. Dostala jsem se tam podivnou zastřešenou chodbou, která vedla staveništěm, a pak jsem už jen zírala jako Alenka v říši divů…

Kupodivu největším problémem bylo nakonec dostat se ven. Na CityU jsou totiž naistalované turnikety jako v metru a bez elektronické studentské/zaměstnanecké karty nebo zvláštního povolení se nedostanete tam, ani ven. Já jsem se po obhlídce univerzity chtěla dostat ven. Před turnikety jsem úplně ztuhla. A samozřejmě jsem úplně zapomněla na to, že mám svůj oficiální QR kod. Nálepku návštěvníka galerie jsem též někde ztratila...a tak jsem jen zoufale mávala letáčkem z výstavy. Mír...chci odejít v míru a pokoji a mám ty nejlepší úmysly. Hodný pan sekuriťák měl pochopení a vypustil mě na svobodu do nákupního centra Festival walk. Obrázky turniketů a sekuriťaků se mi tu bohužel nepodařilo nahrát. Jen malá drobnost. Zatímco na HKU dnes hlidkuji pohodoví hongkongští strýcové a tety, na CityU u hlavního vchodu stále zaměstnávají nesmlouvavé a agresivní sekuriťáky z Afriky.