26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Svobodu jsme si nevybojovali

14. 9. 2021

|
Tisk
|

Zvonici v Tatrách, oltář na Vřesové Studánce, křtitelnici v kostele u Pražského Jezulátka a další díla sochaře OTMARA OLIVY představuje nový Cyrilometodějský kalendář 2022.

Vydání: 2021/38 František, poutník v srdci Evropy, 14.9.2021, Autor: Jan Paulas

 
Pokud vzpomenu na dětství, vidím svoje krásné kamarády, z nichž jsou někteří už mrtví. Ti mě naučili třeba jezdit na kole, i když poměrně pozdě, protože jsem byl levý jako šavle. Vidím tatínka, maminku, moji drahou tetu nebo kmotra Antonína. Cítím také vůni třech dosažitelných splavů na řece Bystřičce, která byla osou Hodolan, slyším ševelení topolů…
Ale kdybych své dětství rozebral „postanalyticky“, v jaké době jsem vyrůstal a jakou krásu i traumata prožíval, tak by byl můj pohled už značně kritický a díval bych se s despektem hlavně k okolnímu světu, který mě k tomuto způsobu dětství přinutil.
Můj otec byl ročník 1921 a pocházel ze smíšené rodiny, jeho maminka byla Němka. Byl tedy napůl Němec, ze Sudet, ze Starého Šaldorfu, což je u Znojma. Za války proto narukoval do wehrmachtu, dokonce ke Kriegsmarine, k válečnému námořnictvu. Ale záhy velice složitě utekl přes Francii do Anglie a byl příslušníkem Československé samostatné obrněné brigády, která na konci války obléhala Dunkerque. S touto brigádou dojel pak tatínek od Dunkerquu až do Rokycan, kde byli demobilizováni. Mám z toho pár fotografií, které se zachovaly. Jeho jednotka, to byli mladí, nádherní kluci, účastnili se i slavné přehlídky u prezidenta Beneše a některé pak po únoru 1948 pozavírali. Mezi nimi i mého tatínka.
Na to naopak vzpomínám s láskou. Byl jsem malé dítě a tatínkovo zatčení si pamatuju velmi detailně, ale mluvit o tom nechci. Chci ale vzpomenout na pana učitele Schneidera, který se mě pak ve škole zeptal, kde mám tatínka, ačkoli to už určitě věděl, protože Hodolany byly malé. Dnes už je dávno po smrti, ale tenkrát mu mohlo být mezi třiceti až čtyřiceti lety, tedy z pohledu dítěte byl dosti starý. Pamatuji si, že choval andulky, učil nás štěpovat stromy, byl to skutečný učitel. A on se mě tehdy ujal.
Od páté třídy jsem pak chodil už na jinou školu a předpubertu jsem prožil v jiné části Olomouce – Na Hradě. Už tehdy jsem tam na hradě očumoval zejména kapli sv. Jana Sarkandera. Mnohem později jsem dělal v sousedství této kaple fontánu „Pramen živé vody sv. Jana Sarkandera“ a zdálo se mi, že jsem na tuhle práci připraven už od těch klukovských let.
Ještě než tatínka zavřeli, tak mě dovedl do lidové školy umění. Původně sice chtěl, abych se učil hrát na klavír, protože jsme to měli do jisté míry v rodině, ale příslušný pan profesor během několika minut zjistil, že jsem hluchý jak peň. Zamířili jsme tedy do tehdejšího Domu armády, kde vznikla lidová škola umění, obor výtvarný – tam jsem zapadl a už jsem tam zůstal.
Útěk z domu.
V roce 1967 jsem ve svých patnácti letech odešel na střední uměleckoprůmyslovou školu do Uherského Hradiště, tedy mimo domov. Pak přišel rok 1968, který pro naši generaci představoval zásadní formační období. Myslím, že ti, kterým bylo v roce 1968 už 16 nebo 17 let, se opravdu nemají na co vymlouvat, že nevěděli, jak je to s bolševikem. Navíc jsem byl na UMPRUMce, což byla nádherná škola, kde měl člověk dojem, že musí nutně porozumět všemu, zejména umění. Odebírali jsme také Reportéra, Literární listy a byli naladěni mimořádně nadějně a svobodomyslně.
Jenže pak přišel 21. srpen a všechno bylo jinak. Na škole ještě probíhal mladistvý studentský odpor, nádherné stávky, všichni kouřili – i ti, kdo to neuměli. Mohli jsme vše sledovat z první brázdy. Tedy i to, jak celá generace – ta naše i ta představovaná našimi pedagogy – zvolna přitakávala. Určitá část to řešila alkoholem, jiná volbou hnusné kariéry. Byli jsme zkrátka u toho a viděli charakterový pád některých učitelů i spolužáků. Samozřejmě u některých jsme oceňovali úžasnou pevnost a mravní étos, ale to byly výjimky. Pro naši orientaci to byla zásadní zkušenost.


Otmar Oliva (nar. 19. února 1952) je akademický sochař, který se specializuje na tvorbu liturgických předmětů a úpravu chrámových prostor. V roce 1979 byl zatčen a vězněn za šíření materiálů Charty 77. Po propuštění se usadil na Velehradě, kde také vybudoval svůj ateliér a v roce 1985 i kovoliteckou dílnu. Mezi významné Olivovy práce patří interiéry chrámů (např. výzdoba kaple Redemptoris Mater ve Vatikánu), pomníky, kříže, zvony, medaile, kašny a fontány. S manželkou Olgou mají šest dětí.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou