SKUTEČNÍ "PÁNI PRSTENU" (10)

Velké  rozhořčení

Vedle "Konstantinovy donace" z roku 751 n.l., která zajistila potlačení tradice "Grálu a prstenu", se o 360 let dříve odehrála další stejně ohavná církevní nehoráznost, která byla prosazena násilím. Při této příležitosti však nebyly napadeny pouze dynastické zvyky, ale i samotná podstata zaznamenané vzdělanosti - velký archiv historie, vědy a filozofie uložený v "Alexandrijské knihovně". Město Alexandrie, které na severu Egypta založil v roce 331 př. n. l. Alexandr Veliký Makedonský, bylo nejvýznamnějším kulturním centrem starověkého světa. Bylo akademickým centrem největších učenců, vědců, lékařů, matematiků a filozofů, kteří se sem sjížděli ze široka daleka, aby studovali největší sbírku tajných dokumentů, jaká kdy byla shromážděna na jednom místě. Jednoho dne roku 391 n. l. však do Serapea, kde se nacházela knihovní sbírka, vtrhl rozvášněný křesťanský dav vedený římským biskupem Theofilem.

Tato majestátní budova s mramorovými schody, sloupovými sály a nádhernými zahradami, která se nacházela nedaleko přístavu, byla po sedm století centrem egyptského kultu a zároveň inspirativní základnou řecké vzdělanosti, v níž se nacházelo mnoho set tisíc cenných papyrových a pergamenových textů spolu s nádhernými sochami, gobelíny a dalšími uměleckými díly. Do této vpravdě kosmopolitní akademie přicházeli Egypťané, Makedonci, Řekové, Anatolci, Italové, Arabové, Peršané, Indové a Židé - ale podle biskupa Theofila a jeho křesťanů to bylo satanské a hříšné místo, plné k prasknutí historických záznamů, které byly zbytečné pro císařské požadavky a v rozporu s nově koncipovaným církevním učením. Římský císař Theodosius (385-412 n. l.) proto přinesl koncilní vyznání víry z Niceje (325 n. l.) a Konstantinopole (381 n. l.) a požadoval, aby bylo Alexandrii vnuceno ortodoxní křesťanství a aby byl obsah Serapea zničen.

Jakmile se rozzuřený dav dostal do velké knihovny, na císařův pokyn vše rozbil na kusy a spálil všechny písemné texty, které našel - více než půl milionu nenahraditelných dokumentů představujících nejlepší mozky antického světa. Výsledkem bylo, že v ten jediný den byla navždy ztracena obrovská moudrost věků a církev si od nynějška mohla sama vytvářet své vlastní dějiny, vykládat svou vlastní vědu a zavádět svou vlastní filozofii. Po tomto zvěrstvu, které se odehrálo pod vedením alexandrijského patriarchy Cyrila, se klerikové vrhli na samotné učence - zejména na ženy, které prý na akademické půdě nemají co dělat! Po léta je pronásledovali, pronásledovali a zabíjeli, dokud poslední z nich nebyla v březnu roku 415 n. l. v postní době sťata. Byla to Hypatia, profesorka filozofie, známá znalkyně Platonových děl a učitelka algebraické matematiky. V očích církve byl však Platón kacíř a Hypatie čarodějnice, s níž je třeba podle toho naložit.²³ Když ji vytáhli z kočáru, svlékli ji a skupina křesťanských mnichů ji nahou odvlekla na hřbitov v Caesariu. Tam byla ve věku pětačtyřiceti let umučena, maso z kostí jí bylo vydlabáno ostrými dlaždicemi a ústřicovými mušlemi a její ostatky byly pro výstrahu rozptýleny v ulicích Alexandrie.

Hypatie, dcera řeckého geometra Theona, napsala proslulé dílo nazvané "Astronomický kánon" a komentář ke "Kuželosečkám Apollonia" (Eukleidova žáka, který ve 3. století př. n. l. poprvé zavedl dnes známé pojmy elipsa, parabola a hyperbola).²⁴ Vynalezla a zdokonalila mnoho přístrojů pro výpočet astronomických měření, včetně planesféry a zejména astrolábu - nástroje používaného k měření výšky hvězd nad obzorem.²⁵ Po nastavení astrolábů bylo možné určit celou oblohu (ať už viditelnou, nebo neviditelnou) a tyto přístroje se začaly hojně používat pro námořní navigaci. Dalším Hypatiiným vynálezem byl hydroskop, který určoval specifickou hmotnost kapalin. Pro křesťanské biskupy však byla čarodějkou, a když o mnoho století později maloval italský renesanční umělec Rafael (1483-1520) své mistrovské dílo "Aténská škola" (viz. obr. níže), dostal pokyn, aby Hypatii ze scény odstranil, aby bylo jeho dílo přijatelné pro římského biskupa.

Ovoce lůna

Na počátku 60. let 20. století se v dnes často citovaném díle z "Morton College" v Oxfordu²⁶ uvádělo, že franští králové Merovejci z 5. až 8. století považovali svou krev za takovou, že při zvěčnění svého rodu "ji nemohli zušlechtit žádnou shodou, ani degradovat krví otroků". Skutečnost je taková, že ačkoli je tento názor akademické obce široce rozšířený, jména a rody matek merovejských královských následníků se velmi obtížně dohledávají, a pokud jsou známy, mnohé z nich (například Klotylda Burgundská, Basina Durynská, Brunhilda Vizigótská, Immachilda Švábská a Gizelle de Razes) jistě mají šlechtický původ. Co však Merovejci nedělali, bylo to, že by si své partnerky (ať už manželky, nebo milenky) vybírali podle nějakého šlechtického kodexu, který by uznávala římská církev. Právě proto ortodoxní dějiny zaznamenávají tyto královské matky gótské, vizigótské a ostrogótské šlechty jako barbarky opovrženíhodné krve .

Součástí veškeré mesiášské královské tradice totiž bylo, že muž nemůže být králem bez královny, neboť teprve po pomazání nevěstou získává mesiášské (pomazané) postavení - jako při veledůležitém pomazání Ježíše Marií Magdalenou v Betánii.²⁷ Tento zavedený zvyk o požadovaném manželském stavu krále se uplatňoval ve světě galské královské rodiny a je zvláště patrný ve starověké indické védské Satapatha Brahmaně, kde se praví "Proto dokud si nenajde ženu, tak dlouho se nenarodí, neboť tak dlouho není úplný. Když si však najde ženu, narodí se, neboť pak se stává úplným."²⁸ Nejenže se muž nemohl stát králem bez královny, ale královna musela být královské krve.²⁹ Toto manželské nařízení vzniklo proto, že královna (stejně jako ženy obecně) byla považována za představitelku Matky Země, a proto musela být manželkou krále, pokud chtěl na této Zemi vládnout.

Symbolika tohoto svazku se nachází v nejarchaičtějších mezopotámských dobách, kde byla královna považována za bohyni, stejně jako byl sám král považován za božského. Proto královna = bohyně = země = hmota = tělo, zatímco král = bůh = nebe = duch = duše. Právě díky svému zastoupení bohyně země se ženy nemusely obtěžovat s povinnostmi vlastnit půdu a majetek v právu, neboť bylo považováno za nemožné získat v právu přístup k tomu, co jim již náleželo přirozeným právem. Skutečnost, že pozdější římská církev a její vlády se tohoto posvátného zvyku strategicky zpronevěřily, když si nakonec podřídily práva žen na vlastnictví majetku, je zcela jiná věc a sexistické předpisy z poslední doby nelze v tomto ohledu sladit s dávnými zvyky.

V případech, kdy byl král z toho či onoho důvodu narychlo dosazen na trůn ještě před svatbou, se svatební obřady konaly brzy poté. Tehdy se také korunovala královská choť a následně se oznamoval další klíčový důvod svazku: důvod zvěčnění dynastie. V této souvislosti byla korunovace královny doprovázena slovy:

"Dej, aby tvá služebnice vstoupila s milostí do důstojného a vznešeného svazku s naším králem. Kéž si zaslouží, aby plod jejího lůna byl plodný".³⁰

V celkovém schématu věcí a bez ohledu na propagandistické nesmysly, které o merovejských králích "Rybářích" učí akademické dějepisectví, byly tedy matky královských dědiců velmi pečlivě vybírány v rámci říše pravých Albigenských.

-pokračování-

-------------------------------------------------------

PRAMENY:

23. Osman, Ahmed: "Out of Egypt", Century, London, 1998, Prologue, str. xi.
24. Fideler, David: "Alexandria No.2", Phanes Press, Grand Rapids, MI, 1993, str. 57
25. Osen, Lynn M.: "Women in Mathematics", Massachusetts Institute of technology, Cambridge, MA, 1997, str. 28
26. Wallace-Hadrill: "The Long Haired Kings", Methuen, London, 1962, kap.7 , str. 205-206.
27. "Grail of the World"
28. Hocart: "Kingship", Oxford University Press, Oxford, 1927, kap.8 , str. 102.
29. dtto. kap. 8, str. 103
30. sir C. Leonard Woolley: "Coronation Rites", Cambridge University Press, kap. 2, str. 22, a kap. 6, str. 94.