Nikdy jsem se s ním nesetkal. Nikoli přímo. Jen s jeho tvorbou. „Jen“?

Nejdříve k těm setkáním docházelo samozřejmě ve škole, kde nám byl Seifert představován jako komunistický básník. Třeba když jsme se učili o Pražském povstání. To Seifert popsal ve stručnosti například v básni Květnové noci:

Noc první, růžová, vám polštář čechrala z kamení dlažeb.
Kosi zpívali a kaštan nesl svícny obřadně, když se už stmívalo.
Noc druhá, zelená, kdy padal teplý déšť na vaše helmice,
ta byla plná hvězd, jak bývávají noci májové.
Noc třetí sršela však jiskrami,
čtvrtá noc měla příchuť popela
a páchla po kouři jak rozbořený krb.

Díky tomu jsem jako dítě pochopilo, že se verše nemusejí rýmovat. Až jako dospělec jsem si uvědomil, že Seifert nebyl básník komunistický, ale národní. V mládí levicově naladěný Seifert (narozený na Žižkově do chudých poměrů) sice vstoupil do KSČ hned v roce jejího vzniku (1921) a pravidelně psal do Rudého práva, ale už v roce 1929 byl vyloučen. Dovolil si totiž podepsal manifest „Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům“, ve kterém společně s šesti dalšími kolegy protestoval proti podřízení se stalinské Kominterně, do které na 5. sjezdu KSČ zatáhl partaj Gottwald a další komunističtí sovětští agenti. Načež byl vyhozen i z Komunistického nakladatelství a knihkupectví, a dokonce i ze skupiny Devětsil, kterou v roce 1920 sám zakládal. Tam možná kromě nevhodného protibolševického protestu vadilo i to, že básníkův poetismus, který vyrůstal z původně čistě proletářské poezie, byl najednou příliš poetický a málo bojovný. Když jsem v roce 1982 četl (ještě cenzurované) vydání Seifertových vzpomínek Všechny krásy světa, vzpomněl jsem si při četbě kapitoly Kolečko uherského salámu na báseň Jiřího Wolkera Tvář za sklem.

Wolker (Seifertův kolega z Devětsilu) tu popisuje scénku v kavárně Belevue, kde v hudbě, teplě a plyši sedí důstojní páni a vznešené dámy teple a ctihodně, zatímco „na okna sklenného tenounkou hranici přitisk tvář člověk, který stál v ulici, výrostek zpola a zpola muž a pohledem ostrým a chladným jak nůž prořízl okno a vbod se v tu nádheru, v číše a valčík, v zrcadla pro milenky, v břicha a teplo, fraky a peněženky, a zůstal v nich trčeti čepelí, i když ty oči dvě zmizely“. Seifert naopak popisuje v té kapitole bohatství za sklem výkladní skříně pana lahůdkáře Kolmana s „obdivem“. A přiznává se k neumělým revolučním veršům v básni Slavný den: „A ten, kdo se po celý život postí, chce také jednou všech starostí prost sednout si klidně ke stolům plným jídlem… My také chceme pít láhve burgundského vína a jísti marinované úhoře…, i my si chceme vybírat ty nejchutnější lososy, salámy, bečky kaviáru…“

„Reakcionář, strohý individualista a kritik“ Arnošt Procházka se pak těm veršům, které „spáchal“ Seifert vysmál: „To je nenajedenost: hned bečku kaviáru!“ Ale i zleva, od S. K. Neumanna dostal básník sprdunk. Ale tyto „špatné, nešťastné verše“, jak je označuje sám Seifert ukazují rozdíl mezi revoluční avantgardou a realitou „všedního dne“: Zatímco Wolker nenávidí, Seifert závidí. A dělá vše, aby si to, co ve své „gastronomické básni“ (dobromyslné hodnocení Ivana Olbrachta) žádá, aby si také zasloužil.

Ještě před setkáním s touto vzpomínkovou knihou jsem se – díky vynálezu básnického stylu poetismus – mohl se Seifertem nepřímo potkat v básních mého životně oblíbeného Jiřího Ortena, v písničkách Jiřího Suchého a například i písničkáře, publicisty, filmového režiséra atd. Vladimíra Merty. (O Suchém to tvrdí Wiki, o Mertovi já.)

Po vyloučení z KSČ se Seifert uchytil v levicové konkurenci – sociálnědemokratickém deníku Právo lidu a vstoupil i do Československé sociálně demokratické strany dělnické. U bolševika si nepomohl ani tím, když na jaře roku 1938 spolupodepsal provolání „Protestujeme!“, které odsoudilo vražedné moskevské procesy. (A nebyl to poslední „pamflet“, který podepsal.) Za války i po válce psal do odborářských novin, den před hlasováním v prvních poválečných volbách v roce 1946 zveřejnil v Právu lidu článek „Proč jsem sociální demokrat“ (název zjevně navazuje na předválečnou sérii jedenácti článků českých intelektuálů v anketě časopisu Přítomnost z let 1924 až 1925 "Proč nejsem komunistou“).

Rok po „Vítězném Únoru“ Seifert ze všech novin a časopisů včas odešel. Zjevně ho nebavilo psát podle tehdejších móresů. Proto ani po zrušení Syndikátu českých spisovatelů nevstoupil do Svazu československých (komunistických) spisovatelů a začal se výhradně věnovat psaní. No a živil se – invalidním důchodem. Nezbylo mu nic jiného, když po „umělecké kritice“ na stránkách komunistického tisku a nadávání na bolševiky ve vinárně dostal dvouletý zákaz publikování. Jenže kvalita už dříve vydaných prací rozhodla o tom, že se nejdříve vrátil do čítanek. Ony se ty básničky dobře prodávaly, a bolševik – hned po mamince – měl nejvíce rád peníze… Po „odhalení kultu osobnosti“ a hození všech komunistických zločinů na Stalina jmenoval režim Seiferta v rámci pozvolné liberalizace v roce 1966 dokonce „národním umělcem“. Seifert nemusel nic odhalovat – Stalinovy zločiny odsoudil už v tom roce 1938. V roce 1956 vystoupil (tehdy) odvážně na 2. sjezdu československých spisovatelů, kde se vyjádřil ke snahám „uspořádat kulturní dědictví“:

„Kéž bychom v této chvíli my spisovatelé byli opravdu svědomím svého národa, kéž bychom byli svědomím svého lidu. Neboť, věřte, obávám se, že jsme jím nebyli již po více let, že jsme nebyli svědomím zástupů, svědomím milionů, ba dokonce že jsme ani nebyli svědomím sebe samých.“

Znovu si to „zkazil v září 1968, kdy ve svém vystoupení pro Československou televizi odsoudil čerstvou invazi vojsk Varšavské smlouvy. V roce 1969 se sice stal předsedou obrozeného Svazu českých spisovatelů – když se všichni ostatní velikáni v té době už báli lézt do té funkce. Však byl také husákovským režimem zrušen hned za rok – svaz i jeho předseda jako vydávaný autor.

Další setkání se Seifertem se datuje do doby mé luxusní absické vojny v Českých Budějovicích. Tedy – byla by luxusní, kdyby v Praze v Nuslích v té době nestrádaly bídou a nouzí moje milá žena Ivana a novorozeně Terezka. Jedna z možností, jak se dostat domů byl opušťák. Opušťáky se dávaly i za umístění v ASUTu (Armádní soutěži umělecké tvořivosti). A tak jsem cosi recitoval (diplom za 3. místo v divizním kole) a dokonce i zpíval (za vlastního doprovodu na útvarovou kytaru – čestné hodnocení). Měl jsem dva diplomy, které si soudruh major politruk hned pověsil do Síně slávy spojového praporu VÚ 9117, ale opušťák jsem dostal jenom jeden. Psal se rok 1977 a ani já, a možná ani soudruh politruk jsme nevěděli, že Seifert zase jednou něco podepsal. Tentokrát Chartu 77. No, zpíval jsem tam vojenské porotě Píseň o rodné zemi, možná ji taky znáte: „Krásná jako kvítka na modranském džbánku je ta země, která vlastí je ti…“

Soudruh politruk v porotě neseděl a text za něj schvaloval jiný soudruh, jedna svině prodejná, taky absolvent, ale esesmák z nějaké politické školy, ten věděl úplný kulový, tak to prošlo. A dalo mi to jeden z mála pěkných domácích rodinných víkendů během mé jednoroční (ne)dobrovolnické vojny.

Kvůli Chartě jsem se se Seifertem potkal znovu, a to společně s Werichem (rovněž Seifertův kolega z Devětsilu) – opět jen zprostředkovaně. Scházeli jsme se tehdy čtyři rodiny bývalých členů vejboru Jonáš klubu (založeno 1967 jako Klub spřízněných duší při divadle Semafor) na pravidelných měsíčních sedánkách, jichž byl vždy přítomen i Vladimír Svitáček (také se za normalizace „živil“ jako invalidní důchodce – byl nahluchlý). A ten nám vyprávěl, jak to tehdy začátkem roku 1977 bylo s Antichartou a Werichem.

Svíťa byl u toho, když ministr kultury Klusák volal k Werichovým domů. Že budou umělcové rokovat o Chartě 77, a že by, jako umělec národní, tam měl být taky. I když jinak má všude utrum. Ale možná, kdo ví, podle toho, jak se zachová..., nu, uvidíme. Jan Werich dlouho přemyšloval, příbuzní a přátelé ho přemlouvali, ať tam tedy jde. Nakonec se rozhodl, že do Národního divadla půjde. Nikoli proto, že by čekal nějaké režimní odpustky. Naivně si myslel, že k tématu bude možno vystoupit s diskusním příspěvkem, a chystal se říci své. Při vstupu do Národního se příchozí zapisovali do prezenční listiny. Pana Wericha, jakožto známou osobu a Národního Umělce usadili do první řady. Pěkně na očích kamery, která pak se zadostiučiněním snímala kritika lidského blbství a hovadnosti, jak se jedné velké hovadnosti právě účastní. Při projevech soudružky Švorcové a spol. Werich pochopil, že diskuse na tomto fóru nebude možná, že se jedná jen o předem narežírované divadýlko. Proto se o přestávce znechuceně sebral a odešel. Večer ho pak nesmírně překvapilo a dopálilo televizní zpravodajství, kde se střihy a komentářem ukazovalo, jak on, symbol národního odporu, podepsal ono kolaborantské vyjádření. Hned druhý den volal na ministerstvo kultury, žádal tiskovou opravu ve smyslu, že Jan Werich s „Antichartou“ nesouhlasí, že se tam byl jen podívat, nic nepodepisoval, akorát tu prezenčku. Jinak že všade rozhlásí, jak to bylo. Nakonec ho uchlácholili. Slíbili mu splnit jedno jeho přání: Aby znovu začali tisknout knížky Jaroslava Seiferta, jehož si z chartistů asi vážil nejvíc. To měla být přiměřená cena za Werichovo mlčení. Tak to aspoň, podle Svíťova svědectví, líčil sám Jan Werich.

Když jsem o tom před dvaceti lety tady psal, zvedla se v komentářích vlna pochybností, ba až odporu proti Werichovu srabáctví. Nicméně roku 1979, naprosto proti všem dokonale vypracovaným pravidlům komunistického pohřbívání zaživa, vyšla u nás nová Seifertova sbírka Deštník z Piccadilly. Ne u Škvoreckých v Kanadě, ne v Indexu v Kolíně nad Rýnem, ale v Československém spisovateli! Dva roky po podpisu Charty 77, dlouhých dvanáct let po Halleyově kometě a Odlévání zvonů – pro pamětníky neskutečná událost. Tehdy jsem Werichově vysvětlování uvěřil.

Vzpomínám si, jak tenkrát vystavil Koháček ve svém Čapkově knihkupectví tu útlou knížečku za výkladní skříní. Rozevřenou. Každý den byla otevřená na jiné stránce, milovníci poezie si je mohli opsat. Pětitisícové vydání bylo totiž okamžitě rozprodáno. (Pět tisíc v době, kdy se poezie vydávala - a prodala! - v dvacetitisícových nákladech, bylo na takovou kládu sakra málo.) Ale hráz se už provalila, na knihkupeckých pultech se začalo znovu objevovat Seifertovo dílo, starší i nové sbírky. Stalo se trpěnou součástí domácí kulturní scény, bylo vydáváno a znovuvydáváno, nebylo likvidováno z knihoven, a tím pádem nebylo ani „ilegální“.

Jan Werich zemřel v říjnu 1980. V roce 1981 byla zatčena Jiřina Šiklová, kterou bolševický režim nařkl (krom jiného) i ze zločinného pašování Seifertových prací a podkladů pro návrh na Nobelovu cenu do imperialistického zahraničí. Nakonec paní Šiklovou po roce vazby propustili bez soudu. A díky ní, a díky švédskému lobbingu Nadace Charty 77, kterou založil a vedl (náš emigrovavší atomový fyzik) František Janouch – a myslím, že i díky Werichovi (který zařídil, že budoucí nobelista byl publikován i ve své rodné zemi) – obdržel v roce 1984 Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu. Vlastně nevím, jestli se kdy Seifert dověděl o Werichově angažovanosti. Snad ano. Tenkrát totiž, hned po té „akci“ v Národním divadle, Seifert Werichovi vzkázal, že si „nasral na hlavu“…

Tehdy bolševik vyrobil kolem laureáta divadýlko, že by stálo za samostatné ztvárnění v absurdním dramatu. Seifert se po 15 letech poprvé objevil v televizi. Ležel tehdy v nemocnici, tak chodily televizní štáby a vládní a stranické delegace za ním. Moc toho tenkrát neřekl, a co řekl, bylo nejspíš sestříháno. Zato k loži velikána naklusal ministr Klusák, jehož podivuhodnému samochlubení se přátelstvím se zakladatelem našeho revolučního umění jsme se museli smát.

Do Stockholmu v prosinci toho roku Seifert kvůli svým zdravotním potížím nejel. Jela tam kulturní delegace a Seifertovy děti, syn Jaroslav a dcera Jana. Ta také převzala nobelovku z rukou švédského krále. K tomu dodám další Svíťovu vyprávěnku: Chtěl tam s Janou jet i její partner, ale řekli mu, že mohou jet jen rodinní příslušníci. A tak tedy byla spáchána svatba – ale novomanžela nakonec stejně nepustili! On byl problém s výjezdními doložkami i pro samotné Seifertovy potomky. Vždyť estébáci rodině odposlouchávali telefony a fotili poznávací značky aut návštěvníků! Bolševik si chtěl při této příležitosti Seiferta přivlastnit, ale nějak se mu to nepovedlo.

Naposledy se bolševik pokusil Seiferta znásilnit v lednu 1986, když zemřel. Nejprve proběhl jeho státní pohřeb v Rudolfinu. Nejdříve stáli tisíce lidí v tichu, aby se mohli poklonit básníkově rakvi. Pak StB vyklidila celý barák, včetně hajzlů. Pak tam (krom rodiny, ovšem) už nastoupili samí hajzlové. Trapně kvákali. Rodina do toho nesměla kecat, divadýlko bylo v režii ministerstva vnitra. Jenže rodina si zařídila vlastní funebrácký vůz a tatínka odvezli do břevnovské baziliky sv. Markéty. Taky jsem tam šel, ale dovnitř jsem se nedostal, kostel byl úplně narvaný. Naštěstí fungovaly venkovní reproduktory a reprodukovaly vnitřní dění. Josef Kemr četl z Písma. Kněz, vedoucí zádušní mši, mluvil moc pěkně. Pamatuju se, že v jednom okamžiku říkal, že se prostorami chrámu třepotá bílý motýl. Motýl v lednu? Neviděl jsem to. Ale mohl to být anděl…

Andělé nebyli všichni, kdo zde stáli. Na místě byly totiž taky desítky estébáků, jak jsem se dověděl posléze. Aha, tak to byli ti pánové v civilu, kožeňácích i valutových „texaskách“, co se tak nepatřičně rozhlíželi po davu ve smutečních oděvech! Aha, tak to byli ti pánové, co stáli před klášterní zdí, čelem obráceni k příchozím! To byli ti hajzlové, co si nesundali čepice. A ještě později jsem se dověděl, že ty nekulturní komunistické zrůdy si na ctitele poezie v záloze schovávali i transportéry VB a vodní děla. A nakonec i ten kněz byl agentem StB… Tak to bylo moje poslední „setkání“ s Jaroslavem Seifertem.

Tehdy měl před sebou ještě jednu cestu, poslední, konečně dle svého přání. Na hřbitov do milovaných Kralup, odkud pocházela jeho maminka, kam často jezdíval k dědečkovi a babičce na prázdniny. I zde probíhaly estébácké manévry. Cestou byla Veřejnou bezpečnostní zastavována auta lidí, co se účastnili břevnovského ceremoniálu. Kontrola dokladů, kontrola technického stavu vozidla, kontrola… – dokud v Kralupech neskončil obřad. I v Kralupech estébáci kontrolovali při příchodu na hřbitov doklady. Podle svědectví Vlasty Chramostové tam snad bylo víc estébáků než smutečních hostů.

Jako každý (nekaranténní) rok i letos probíhá v tuto dobu v Kralupech festival poezie a přednesu Seifertovy Kralupy, tentokrát už 26. ročník. Končí zítra, pro čtenáře Psa vlastně už dnes, v sobotu 18. září. Znovu se zde se Seifertem setkám. Nejdříve u jeho hrobu, kde ve tři čtvrtě na tři zapějí žáci a pedagogové místní ZUŠky, a pak od čtyř odpoledne, kdy v kinosále Kulturního domu Vltava proběhne slavnostní vyhlášení výsledků autorské literární soutěže. Letos jsem se zúčastnil – společně ještě s Janou Rečkovou († 2018), a to sérií haiku, které jsme si na jaře roku 2014 esemeskovali, když byla Janinka v nemocnici na (nepovedené) autotransplantaci kostní dřeně. (A taky jsem musel napsat svůj první sonet – podmínka účasti v soutěži.)

No, napadlo mne to, když jsem zjistil, že ten kulturák je vlastně v Lobečku. Za rohem od toho domku, co jezdila Jana jako děcko za babičkou a dědou. Tak se tam snad všichni setkáme – alespoň duchovně…

Vítězné práce přednáší Valérie Zawadská. Tak nám držte palce!

Psáno a vzpomínáno v Praze na Lužinách v pátek 17. září 2021. Ve čtvrtek 23. září to bude právě 120 let, kdy se Jaroslav Seifert narodil.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.