Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích. Doslov napsal Jiří Lábus.
Klára je zvědavá dívenka a velmi ráda klade otázky. Učitel s ní debatuje, seč mu síly stačí, ale někdy mu z jejích nápadů zvoní v uších. Jen si představte, že vymyslela vlastní písmo, úplně otočila gravitaci anebo změnila dějiny troubením na pozoun… Všechno ji zajímá a inspiruje. Svět ale poznává víc srdcem než rozumem.
Slovo autora:
Mnohokrát – už od dětství – jsem si kladl různé otázky. O životě tady na Zemi, o lidech, o věcech… Dá se říci, že jsem měl doslova zálibu v kladení otázek. Zvláštní bylo, že mě zajímaly často víc než samotné odpovědi. Otázka má v sobě kouzlo. Čarovnou moc neznámého tušení, která mi chutná dodnes. Ptát se, jak to je, a neznat odpověď znamená, že máte v jednu chvíli všechny dveře a možnosti otevřené. Vaše mysl se může v okamžiku, jak hejno špačků rozletět na milion různých stran. Tedy pokud by nějaké hejno mělo milion špačků a ti by se tak pohádali, že by každý letěl na jinou stranu.
Dodnes mě ten pocit tajených možností-nemožností naplňuje nádherným vzrušením. Nic naplat, jsem zkrátka víc člověk otázek než odpovědí. Jdu ve své vášni dokonce tak daleko, že věřím na rozdíl od lidí, kteří se právem pyšní zdravým rozumem, že některé odpovědi na světě ani nejsou. Pomaličku začnou vznikat až tehdy, kdy otázku položíme. Jako bychom právě zasadili semínko, ze kterého nám může vyrůst cokoliv. Květina, dýně, strom, ale třeba i stokilová miniponorka. Věřím, že tím, jak si otázku položíme a jak se potom o ni staráme, skutečně někde okolo nás začíná vznikat odpověď. A my musíme jen trpělivě čekat. Čekat, dokud nebude dostatečně veliká a jasná, abychom ji objevili. Abychom najednou zvolali: Ejhle, je tu!
Tedy, když to vezmu z jiného konce, mám už pár let pocit, že svět okolo mě vytvářejí a mění moje vlastní otázky. Nejsem si jistý, jak je to doopravdy, asi si tu otázku položím a budu čekat, až mi k ní doroste odpověď. Každopádně, než se tak stane, rád bych vás seznámil s Klárou a jejím učitelem. Klára je malé děvčátko, ale od malička stejně jako já miluje otázky. Na rozdíl ode mě má však Klára učitele, který o jejích otázkách rád debatuje. Nedává jí jen suché odpovědi ani ji neokřikuje, on si s ní povídá. To má Klára štěstí! A tak odpovědi na její otázky dozrávají daleko dřív než ty moje. Protože já jsem na takového učitele štěstí neměl. Klára je někdy děvčátko, někdy andílek, tak jako každý z nás, ale v kladení otázek a nacházení překvapivých odpovědí je to šampionka. Tušil jsem, že taková Klára někde musí být, a jednou za mnou skutečně přišla. Tak tedy, tady jsou její rozhovory a příběhy s učitelem, jak jsem měl možnost je slyšet a zaznamenat.
Klára obrátila všechno vzhůru nohama. Celý svět.
A s ním i čas. Tuhle knížku čtete teď dřív, než ji Klára prožila. A přitom je to celkem logické. Pokud Klára obrátila všechno vzhůru nohama, tak je přece zbytečné, aby o tom vznikala knížka pro ty, kteří to zažili a dále prožívají. Mnohem zajímavější a důležitější je vyprávět o tom těm, kteří to zažít nemohli, protože na světě byli dřív než Klára. A to jste vy, já, my všichni. To my si rádi přečteme knížku o tom, jak to bylo, a ono to přitom teprve bude.
Jakub Nvota
Jakub Nvota
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Překlad: Tereza Kostková
Ilustrace: Jana Švermová
Váz., formát 185×218 mm, 88 stran
Cena: 269 Kč
Z rozhovoru s Jakubem Nvotou a Terezou Kostkovou pro Týdeník rozhlas č. 39, který vyšel 20. září 2021:
(…)
Jakube, napsal jste knížku Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama, kde píšete, že máte zálibu v kladení otázek, které vás často zajímají víc než samotné odpovědi. Je těžké se správně zeptat?
Jakub: Položit správnou otázku je obrovské umění, je to trochu jako správná diagnóza. Odrážejí se v ní naše poznání, naše odvaha, naše touhy. Když umíte položit správné otázky, odpovědi přijdou téměř určitě.
Klárka z vaší knížky má štěstí, že nejednoduché otázky klade učiteli ochotnému jí odpovídat. Jací byli vaši učitelé? Odkazovali vás do příslušných mezí, nebo se trpělivě snažili nalézat odpovědi?
Jakub: Měl jsem štěstí na učitele, ale jako dítě jsem byl spíše uťápnutý. Víc jsem pozoroval, než se ptal. Moje otázky zněly v tichu, ne vždy jsem je položil, ale odpovědi i tak přišly.
Tereza: Já byla odmala také hodně hloubavá, a vzdor své povídavosti jsem nejprve dlouho hledala odpovědi sama v sobě. Byla jsem ráda a dodnes si cením, když se ve mně zrodí odpověď, když na něco – i třeba dávno objeveného a stokrát v knihách popsaného – přijdu sama. A pak o tom ráda a vášnivě diskutuji. Podobně jako naše knižní Klárka.
Foto: www.radioteka.cz
