Poprvé u nás vyšla knížečka Zákony profesora Parkinsona (od Cyrila Northcote Parkinsona) v roce 1966. Co jsem se tehdy nasmál zdánlivě humorným příkladům ze státní byrokracie Británie! Dnes bych se ani trpce nezašklebil, neboť vše, co mi tehdy jako studentovi připadalo k smíchu (protože se to týkalo jiných poměrů), jsme si také prožili a prožíváme.

Když jsem četl, že nejvyšší počet zaměstnanců mělo Ministerstvo kolonií a zámořských držav v době, kdy už Británie žádné kolonie neměla, div jsem nepuknul smíchy. Ministerstvo kolonií u nás sice nemáme, ale instituci s názvem Ústav pro hospodářskou úpravu lesů ano, i když už třicet let hospodářskou úpravu lesů neprovádí, neboť to od devadesátých let dělají soukromé taxační kanceláře.

Doslova zvrácené potěšení mi působila četba autorovy teorie „bodu mizejícího zájmu“, kterou ilustroval na příkladu nekonečně dlouhé debaty dozorčí rady nad rozpočtem stavby přístřešku pro bicykly zaměstnanců. Rozpočet byl na pár liber, ale protože si každý dokázal „nějakou boudu na kola představit“ a měl i představu, zda předpokládané náklady na boudu, kterou by „uměl postavit sám“, jsou přiměřené, sáhodlouze se k tomu „vykecával“ se závěrem, že je to moc drahé. Jako kontrast C. N. Parkinskon uvedl, že předtím byla schválena investice za desítky miliard liber, aniž by padl jediný dotaz či námitka. Z toho autor odvodil Parkinsonův zákon, že výši nákladů jsou lidé schopni rozumně posoudit jen tehdy, když a) rozumějí věci, o níž mají rozhodnout; za b) dovedou si představit výši nákladů. Pokud projednávané problematice nerozumějí, nebo jsou náklady nepředstavitelně vysoké (či jsou splněny obě podmínky současně), jednoduše nevnímají – což je bod, či okamžik mizejícího zájmu - a schválí cokoliv.

I v našem parlamentu jsou tyto principy identifikovatelné. Příkladem nekonečné diskuse k malichernosti, které ale poslanci rozumí, může být debata k předjíždění cyklistů. Pokud poslanec někdy cyklistu viděl, cítí potřebu se k tomu vyjádřit. A možností má nekonečně mnoho (jak měřit boční odstup; bude se vzdálenost měřit od okraje levého řídítka, lokte či hýždě; bude nařízený odstup stejný na rovině i do kopce – do kopce se přece část cyklistů kymácí). Příkladem diskuse, ve které si poslanec dokáže představit částku, o které se jedná, jsou dřívější dohady, zda přidat důchodcům měsíčně 300 Kč, která skončily kompromisem 250 Kč, protože 300 Kč by bylo moc! Zato každý souhlas s navýšením státního dluhu, který je ve stovkách miliard Kč a stále roste, proběhne vždy „pochodovou rychlostí“.

Je tedy zřejmé, že poslanci jsou schopni se bavit jen o věcech, kterým rozumí, a rozhodovat o částkách, které si dokážou představit. Mám proto návrh, jak jim rozhodování o nepředstavitelných částkách usnadnit a zlidštit. Jednací řád sněmovny by měl uložit používat jako nejvyšší finanční jednotku MILION Kč, což je množství peněz, které si poslanci dovedou vzhledem ke svým platům a autům představit. Vyšší částky než milion by měly být vyjadřovány jako TISÍCE MILIONů, což by poslancům umožnilo představit si schvalovanou částku jako násobky příjmu, nebo aut. Nápad to není až tak nový, protože v USA se thousands of millions také používá, protože průměrný Američan může mít potíže s tím, co je americký bilion a evropská miliarda. Můj návrh má však slabinu, které jsem si vědom a kterou neumím řešit: Jak poslancům usnadnit představu nepředstavitelných násobků jejich příjmů.