Jak mluvit s odmítači očkování aneb Stručná kuchařka vyjednávání s antivax

Ač striktních odmítačů očkování proti onemocnění covid-19 s postupující vakcinací ubývá, stále jich je nezanedbatelné množství. Červencový výzkum CVVM navíc ukázal, že to rozhodně nemusí být jen „tetička, která se zbláznila z konspiračních teorií“, jak to na začátku roku popsal jeden web; nejvíc odpůrců očkování (27 %) je ve skupině dvacátníků.

Jejich osobní důvody pro odmítnutí očkování můžou být různé. Zdaleka nejčastější zmiňovaná je povšechná „nedůvěra“ (včetně nedůvěry v očkování). Tedy obava, že vakcína není dostatečně otestovaná nebo že má vedlejší účinky.

„V ochotě k očkování hraje také velkou roli nedůvěra institucím – a to jak politickým, odborným i mediálním. Lidé, kteří nedůvěřují zdravotníkům či televiznímu zpravodajství, mají dvakrát menší šanci, že budou ochotni se nechat naočkovat,“ říká sociolog Daniel Prokop, který se podílí na dlouhodobém výzkumu Život během pandemie.

O idejích se nediskutuje, historicky se pro ně vraždí. Pokud se diskuze o covidu dostává na úroveň ideovou, lidé se nedohodnou...

​Najděte si „svého“ odborníka

Nejistota, často protichůdné informace či chaoticky zaváděná opatření rozšířily podle psychologů spektrum možných konfliktů, na něž narážíme i v rodině nebo blízkými přáteli. „Svého odborníka“, který potvrdí ten náš („správný“) názor si může najít kdokoli, ale jednoznačný návod či definitivní verdikt nám nikdo nedá. Nejistoty tím jen rostou, hradby mezi tábory se umocňují.

„Není to souboj názorů, ale z pohledu psychologa spíš střet idejí,“ říká Pavel Král, vedoucí katedry klinické psychologie při Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. „O názorech můžeme diskutovat a hledat společná východiska. O idejích se ale nediskutuje, historicky se pro ně vraždí. Pokud se diskuze o covidu dostává na úroveň ideovou, je zde velká šance, že se lidé nedohodnou.“

Na každodenní neporozumění přitom narážejí obě strany tohoto ideového sporu, byť každá tyto konflikty interpretuje odlišně. „Můj bratr, jinak velký fanoušek vědy, je pod vlivem Pollerta a Šinkory. Tedy nemyslí si, že by jako čtyřicetiletý potřeboval vakcínu, prý má dobrou imunitu. Výměna argumentů byla dlouhá: i když já předložím evidence-based fakta, on má stále svůj rozum. Vzdal jsem to,“ píše třeba v diskuzi ve skupině příznivců Iniciativy Sníh František Podaný z Liberce.

Podobná diskuze v srpnu proběhla i ve skupině Nenechám se očkovat, která sdružuje víc než 14 tisíc členů. Také zde čteme celou řadu příkladů komunikačních konfliktů: „Můj očkovaný bratr s celou svou očkovanou rodinou mi řekl, že když se nenecháme očkovat, nemáme v naší společnosti co dělat a není pro nás místo, že musíme něco obětovat. Tak mu říkám: nikdy neobětuji to nejcennější, co mám, a to zdraví a rodinu,“ píše zde například Radmila Janíková z Hlučína.

Každou věc musíme trénovat, jinak máme tendenci ji zapomínat. Stejně tak schopnost vyjít s někým s odlišným názorem je dovednost...

​Antivax? Raději se tématu vyhnout

Ačkoli komunikace se zarputilým antivax příbuzným může být psychicky náročná, psychologové upozorňují, že podobná ultimáta k ničemu nevedou. Naopak další komunikaci blokují. „Vždy je na místě sdělit, že o tématu dál komunikovat nechci, že se na tom neshodneme. Pokud jej chci přesvědčit za každou cenu, nemusí se mi to povést a taky můžu riskovat vztah,“ vysvětluje Zuzana Masopustová z katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Shutterstock

Jděte se bodnout, stejně vás přinutí. Tlaky na neočkované sílí

Svoboda bez limitu, bez omezení, není svoboda, nýbrž libovůle. Mantra „Já na prvním místě“ tak působí v chápání důležitosti plošného očkování proti covid-19 až nepatřičně. A i když je hledání cest, jak přesvědčit nepřesvědčené, víc než rozpačité, bodnout se nakonec stejně půjde většina, píše Petr Fischer.

Po víc než roce uzávěr můžeme také mít při opětovném setkání s příbuznými nebo přáteli pocit, že jsme se názorově vzdálili. Podle Krále nicméně nemusí jít nutně o prohloubení bariér, jako spíše odvyknutí setkávání s odlišnými názory. Připomíná, že specifikem pandemie bylo, že lidé byli izolováni doma, jejich vazby byly zpřetrhány, což je vlastně uměle navozená situace. Za „normálu“ se běžně setkáváme s lidmi odlišných názorů v práci, restauraci nebo v dopravě a jsme nuceni s nimi vycházet.

„Každou věc musíme trénovat, jinak máme tendenci ji zapomínat. Stejně tak schopnost vyjít s někým s odlišným názorem je dovednost, kterou trénujeme. Pokud jsme přes rok byli doma, nemusí jít hned o názorové vzdálení, ale jen o to, že jsme netrénovali tuto schopnost spolu vyjít. Jde o to znovu získat dovednost vycházet s lidmi jinými, než jsme my sami,“ vysvětluje Král.

Žádný názor není tak zatvrzelý, jak to někdy vypadá: 45 % z lidí, kteří před rokem říkali, že se rozhodně očkovat nenechají, jsou dnes už očkovaní nebo to plánují.

​Šest rad pro komunikaci s antivaxerem mezi blízkými

I když níže uváděné rady námi oslovených psychologů jsou míněny hlavně jako vodítka pro komunikaci se zapřisáhlými antivaxery, je dobré mít na paměti, že ne všichni neočkovaní mezi blízkými jsou nutně konspirátoři. Můžou si být zkrátka jen nejistí (podle výzkumů časté hlavně mezi teenagery) nebo mít třeba pocit, že v dané chvíli pro ně očkování nemá smysl…

Spektrum těchto nuancí je mnohem širší. Jak ostatně koncem srpna upozornil výzkum PAQ Research, žádný názor není tak zatvrzelý, jak to někdy v diskuzích na Facebooku vypadá: dle šetření 45 % z lidí, kteří před rokem říkali, že se rozhodně očkovat nenechají, jsou dnes už očkovaní nebo to plánují.

​1. Přesvědčit, nebo si uchovat vztah?

Podle oslovených psychologů je to zásadní otázka. Problém je, že do komunikace vstupujeme často ve snaze druhé přesvědčit, což platí pro obě strany vakcinačního sporu. „To logicky vztahy nabourává. Neumíme naslouchat, co toho druhého trápí, čeho se bojí, i když nám ty obavy můžou připadat třeba absurdní,“ říká psycholožka Zuzana Masopustová. Podle ní si musíme ujasnit, jestli si s protějškem jdeme povídat jako s přítelem, nebo jdeme vést přesvědčovací kampaň. Tyto dvě roviny se můžou často míjet.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

​2. Soustředit se na praktická řešení

Psycholog Pavel Král v rozhovoru pro Finmag.cz hodně zdůrazňuje nutnost hledat praktická řešení na úrovni rodiny či skupiny přátel – tato strategie nás vzdaluje mediálně vyhroceným ideologickým sporům a posouvá nás komunikačně dál. „Je třeba si uvědomit, zda hledám praktické řešení, nebo jestli hájím ideologii. Pokud hájím praktické řešení, pak můžu být schopen se nějak dohodnout i s člověkem, který hájí odlišný názor. Často se přece dostáváme do situací, že děláme něco, co je sice v rozporu s naším přesvědčením, ale v danou chvíli je to pragmatické,“ říká Král.

Jinak řečeno, nemusím považovat očkování za důležité nebo potřebné, ale z praktických důvodů se raději přizpůsobím: „Budu mít v mnoha ohledech jednodušší život – nebudu muset na testy, snadněji budu cestovat a podobně, a tak upřednostním praktičnost před ideologií,“ vysvětluje Král.

​3. Neurážet, být empatický

Psychologové se většinou shodují, že zásadní komunikační chybou je odsuzování druhých pro názory, které zastávají. Klíčem je snaha o empatii a také pochopení toho, v jakém světle mě protějšek vidí. „Neumíme komunikovat, to platí obecně. Často v diskuzi na sítích napadáme ostatní už ve druhé větě, a to je prostě špatně,“ říká Masopustová.

Naši blízcí můžou mít své obavy, jež vycházejí z jejich unikátní životní zkušenosti. Ta je často nepřenositelná: nemají například dobré zkušenosti s lékaři, nejsou v dobrém zdravotním stavu, nebo se v protichůdných informacích neorientují.

Masopustová jistou šanci vidí v porozumění zdrojům strachu, jež protějšek zažívá: „Můžeme se například ptát, čeho se bojí na uprchlících: Bojí se o sebe, o rodinu, o co přesně? Kde berou informace? Můžeme předložit svoje zkušenosti s cizinci, s očkováním,“ radí psycholožka. „To přestává fungovat, pokud protějšek má jasně utvořený názor a má potřebu přesvědčovat. Pokud vyjádříme alespoň pro část jeho důvodů upřímné pochopení, může se diskuze zklidnit. U lidí s vyhraněným názorem však ani pak ke zklidnění diskuze dojít nemusí.“

​4. Hledat míru shody

V argumentaci konspirátorů najdeme určité opakující se narativy. Typicky že vakcína je jen výnosný byznys nebo že očkování je součástí spiknutí elit či nadnárodních korporací. Na této ideologické rovině se většinou nemá smysl přít. Je dobré občas udělat drobný ústupek a snažit se zjistit, kam až je ochoten protějšek ustoupit, pokud vůbec: pokud si myslí, že je očkování nesmysl, znamená to, že za určitých podmínek by se očkovat nechal?

„Můžeme i uznat, že na nějaké ideové úrovni má ten druhý pravdu, respektive vyjít z bodu, že ani jeden nemůžeme vědět, jak to je, protože informace jsou protichůdné. Ale je třeba opět hledat pragmatické řešení,“ míní Král a uvádí příklady takových drobných ústupků: „Že na tom někdo vydělá – to je přece jasné. To ale nic nemění na tom, že jde o situaci, které je třeba se přizpůsobit. A pokud někdo říká, že je to spiknutí elit: já tomu sice nevěřím, ale chápu, že tomu někdo věří. Pokud nejsem součástí těchto elit, nezbývá mi než hrát podle pravidel, která ty elity nastaví. Málokdo se chce stát disidentem.“

​5. Vyhledávání společných zážitků

Východiskem z komunikační krize je někdy nejlépe se danému tématu vyhnout. Problém je, když se tato potenciálně konfliktní témata kumulují. Vzpomeňte sami: s tím a s tím příbuzným se nemůžeme bavit o názoru na prezidenta, na uprchlíky, na menšiny a LGBT, na ekologii nebo třeba o očkování. Zbývá něco? Tento „tanec mezi vejci“ může být psychicky náročný, ale při troše snahy jej lze zvládnout orientací na témata, která nás spojují: společné zážitky, děti, minulost.

„Někdy ty vztahy skutečně držíme na sílu. Hodnotově si nesedíme, ale jsme rodina, a proto se snažíme – máme společnou minulost, tak nám to za tu práci stojí,“ říká Masopustová.

​6. Umění odmítat

Pandemie nás postavila také před mnohá dilemata v každodenní etiketě. Jak taktně upozornit na nutnost nasadit si respirátor? Ale hlavně: jak umět odmítnout pozvání, které se za jiných okolností „přece neodmítá“, jako jsou rodinná setkání, oslavy a podobně?

Bylo to znát zejména o vánočních svátcích, kdy pandemie udeřila s novou silou, ale jakákoli naše volba byla volbou více či méně špatnou: zachování naší psychické pohody setkáním s blízkými mohlo mít nezanedbatelné dopady na jejich zdraví v případě nákazy. A s návratem do kanceláří a do škol umění odmítnout účast na akci, kde bych se necítil bezpečně, nabývá opět na důležitosti.

Podle psychologů je třeba odmítnutí formulovat tak, aby neznělo jako fráze, a snažit se být otevřený ve svých zdůvodněních: „Je dobré zdůraznit, že mě pozvání těší, že bych blízké rád viděl. Zdůraznit, proč je pro mě ta akce lákavá. A pak říct svůj osobní důvod odmítnutí, konkretizovat jej do té míry, jak je mi to příjemné – necítím se, mám zdravotní problémy...,“ radí Masopustová.