O velkolepé uvedení dalšího z úspěšných olomouckých festivalů klasické hudby se v neděli 19. září zasloužila Moravská filharmonie Olomouc v čele s dirigentem Jakubem Kleckerem, jež ve spolupráci s Českým filharmonickým sborem Brno provedla jedno z nejpřednějších Dvořákových děl – oratorium Svatá Ludmila na text Jaroslava Vrchlického. Podzimní festival duchovní hudby započal tak již 28. sezonu tematicky vzdáním holdu jedné z nejvýznamnějších žen české historie, babičce svatého Václava a manželce zakladatele rodu Přemyslovců – svaté Ludmile, jejíž 1100. výročí od úmrtí si v letošním roce připomínáme. Svoji 76. sezonu touto monumentální hudbou odstartovala taktéž Moravská filharmonie. Takový koncert se pak nemohl konat nikde jinde než v katedrále svatého Václava v Olomouci.
Ihned v úvodu si filharmonici získali publikum zřetelným a jasným frázováním, které umocňovala vystupňovaná dynamika od nejtiššího piana po široké forte. Mimořádného charakterového efektu orchestr díky dirigentovi dosahoval v mnoha dalších místech, a přestože hudba často vyjadřovala opak zaznívajícího, vždy nakonec interpreti posluchače logicky přesvědčili o svém správném úmyslu. A tak, i když hudba svým dramatickým charakterem zdánlivě provokovala, ji hráči svým stoickým klidem a trpělivostí pyšně krotili. V místech s vokální složkou však často orchestr, zřejmě pod nátlakem emocí, přehlušil sólisty nebo pěvecký sbor.
V první sborové části Tmy vrátily se v skrýše skal a lesů se představila nejdříve mužská část se znamenitou barvou tvořenou spojením hlasů tenorů a basů. V dalších částech skladby mužský sbor nadále mile překvapoval, místy mimo působivou barvu taktéž neurvalou energií, jež daným úsekům dodávala na zajímavosti, či působivými dynamickými kontrasty.
U prvního sólisty večera Jakuba Rouska lze vyzdvihnout především nosnost hlasu v katedrále a srozumitelnost textu. Během pění mohl však tenorista navázat více očního kontaktu s diváky, aby působil ještě suverénněji a prokázal semknutí s partem a v neposlední řadě z obsahu předal posluchačům ještě více.
Ztělesněným ideálem výše uvedeného se však vzápětí stala sopranistka Eva Hornyáková, mimo jiné jedna z finalistek světové operní soutěže Operalia Plácida Dominga z roku 2010. Mimo svůj fyzický půvab oslňovala hlasem, jenž disponoval všemi potřebnými atributy pro vynikající zpěv. V pasážích, kdy měla sólistka vyhrazen prostor sama pro sebe, se jemný a velice přirozený, ale zároveň rezonující hlas nesl koncertními prostory a s každým slovem jako kdyby nebeskou čistotou přenášel poselství. Nicméně ve chvíli, kdy se ke zpěvu přidal orchestr v plném nasazení, ubylo zvuku i srozumitelnosti sopránového sóla, čemuž se však díky akustice monumentálního prostoru dómu sv. Václava nelze divit. Tento problém se však netýkal pouze sopranistky, nýbrž všech pěti sólistů. Měli-li bychom vyzdvihnout konkrétní místa, v nichž Eva Hornyáková posluchače uchvátila, pak musíme zmínit především árie Od dětství ku oltáři mne vodil svatý cit a Ó dovol, abych zlíbat směla tvých nohou prach, kterou započala v nejtišším pianissimu bez jakýchkoli technických překážek, přičemž samotný závěr této části zněl mimořádně procítěně a oduševněle, a to také díky plynulým přechodům mezi melodiemi sóla a orchestrálními mezihrami.
O pár taktů později se rozezněly barevně pestré alikvóty hlasu basisty Jana Šťávy, jehož znělý a rezonující hlas dominoval nade všemi ostatními výraznou hlasitostí, která ovšem nebyla způsobena nežádoucím tlakem, nýbrž zjevnou technickou obeznámeností. Jan Šťáva tak zcela vysvětlil, proč se jeho profesním útočištěm stávají i zahraniční koncertní pódia či operní domy.
Druhou část oratoria po orchestrální předehře uvedla árií Ó, v jaké šeré lesní stíny altistka Václava Krejčí Housková, jejíž mysteriózní charisma vzbuzovalo v hlavách hlediště touhu rozjímat a přemítat nad poselstvím Dvořákovy kompozice. Posluchači a diváci zde také měli možnost nejen slyšet, ale také vidět, čeho chce každý operní pěvec dosáhnout, a sice naprostého uvolněného tónu.
Ó, jaký obraz oku mému se v stínu lesním otvírá! – těmito zhudebněnými slovy se představil po Jakubu Rouskovi Peter Berger s velmi příjemnou barvou hlasu, oproti předešlému tenoristovi poněkud tmavší. V určitých úsecích bylo možné tu a tam zaznamenat patrný jemný tlak. Po výrazové stránce se však Peteru Bergerovi podařilo svoji roli v oratoriu ztvárnit poněkud lépe než Jakubu Rouskovi především lepším navázáním kontaktu s publikem a schopností věrohodnějšího obsahového sdělení.
V závěrečné třetí části oratoria V chrámu velehradském si autor vypůjčil text nejstarší české duchovní písně Hospodine, pomiluj ny, té však předcházela tichá a intimní melodie, která narůstající gradací připravila triumfální konec celého díla. Letošní Podzimní festival duchovní hudby tak odstartoval velkolepě díky profesionální úrovni sólistů, dirigenta Jakuba Kleckera, sbormistra Petra Fialy i hráčů Moravské filharmonie a posluchačům nabídl ohromující hudební zážitek.
