Přístup českých samospráv k chytrým řešením je „proč něco měnit, když nám to funguje“. Měly by se naučit s lidmi lépe komunikovat, dobrých příkladů je v Evropě mnoho, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz Jaroslav Kacer.
Jaroslav Kacer je manažer, konzultant a odborník na koncept chytrých měst. Mezi lety 2016 a 2018 působil jako náměstek primátora města Brna pro oblast smart city, strategie města, informatiky a elektronizace úřadu.
Trendem dneška je, že vše musí být smart, tedy „chytré“. V čem se liší takové smart město od města „nechytrého“?
S městy je to jako s lidmi. Můžeme zůstat konzervativní a říct si, že vše děláme dobře, máme to ověřené, protože to takto děláme 200 let a funguje nám to. To je tedy nechytré.
Chytré město je pak takové, které se snaží komunikovat se svými obyvateli, snaží se zjistit jejich potřeby. Stejně tak se snaží rozvíjet a řešit aktuální problémy, ať už je to suburbanizace, klima nebo doprava. Smart city ale není pouze o samotných technologiích, ale i o tom procesu, a ve své podstatě i o dalším vzdělávání. A proto to má smysl.
Zástupci chytrých měst se pak také ideálně snaží vytvářet sítě, účastnit se mezinárodních projektů, vyměňovat si zkušenosti a neustále se posouvat. Například proto, aby to na úřadech nevypadalo z hlediska funkčnosti jako za Rakouska-Uherska. I když někde například mají krásné webové stránky, na samotných úřadech lidé lítají s papíry. Jediná změna na takových úřadech je pak to, že již nejsou povinné klotové rukávy.
Říkáte, že smart koncept není pouze o technologiích, ale i o procesu. Město musí začít uvažovat jinak. Dá se říct, kdy se tady u nás, nebo obecně v Evropě, začalo o městech přemýšlet jinak? Je to otázka posledních pár let, či jde o dlouhodobější trend?
Myslím si, že pokroková města můžeme nalézt daleko v historii, a to nejenom v Evropě, ale i v Egyptě nebo v Římské říši.
Je to vývoj, například v 50. letech bylo auto něco výjimečného, dnes je to věc, která ve velkých metropolích pouze zavazí. Namísto parkovacích míst pro auta může být dnes například park, zároveň se přechází na alternativní módy dopravy. Přístupy jsou ale různé, když si člověk srovná dvě metropole z hlediska urbanismu. Například v Los Angeles, které roste za své hranice, mají všichni mají malé domečky a zahrádky. Opačným extrémem je Hong Kong, kde jsou obrovské vysoké budovy a výborně řešený veřejný prostor.
Je to vždy o rozhodnutí vedení města, ale i o samotné radnici a jejích úřednících. Narážím dost často na negativní přístup mnoha samospráv, a to ve stylu „co nám to vy mladí vykládáte, my jsme stará generace, takhle nám to funguje dobře, tak proč bychom na tom něco měnili.“
Je potřeba se ptát
Říkal jste, že chytré město se snaží komunikovat s lidmi, zjistit jejich potřeby a řešit aktuální problémy. Jaké konkrétní výhody tedy pro občany z tohoto konceptu plynou?
Chytré město má za úkol zlepšit kvalitu života lidí. Pandemie ukázala, že spousta ulic či parkovacích míst se může přeměnit a mít jiný účel. Příkladem je Barcelona, kde místo toho vznikla prostranství pro setkávání komunit. Lidé se tam tak nemusí protlačovat mezi auty a potkávat se mohou i jinde než v parcích.
Dám další příklad. Plno lidí má stále ten známý blok, že když jde na úřad, je to na hodiny, a setká se tam s ne moc příjemnými úředníky. Výhoda chytrého města je, že člověk má možnost vyřídit plno věcí z pohodlí svého domova, kdy u toho může sledovat oblíbený seriál, či řešit cokoliv jiného.
Ve své podstatě je nejlepší se lidí zeptat, co potřebují, naučit se s nimi komunikovat. V řadě měst se ukázalo, jak je to důležité. Například v rakouském Grazu, když budovali jednu čtvrť, tak velmi dlouho vyjednávali s okolními vlastníky pozemků. Celou dobu však lidi pravidelně informovali a ti se mohli vyjádřit, vedla se rozumná komunikace. Myslím si, že tak je to správně.
Když jsme u té komunikace, jak vlastně může město komunikovat se svými občany? Jeden příklad jsou veřejné debaty. Jak jinak ale od lidí získávat zpětnou vazbu, přihlédneme-li právě k chytrým technologiím?
Některé samosprávy využívají sociálních sítí, internetových stránek, speciálních aplikací. Jsou to různé participativní způsoby komunikace o rozpočtu, navrhování projektů a podobně. Když se bude plánovat nějaká výstavba, tak je například možné ji lidem modelově ukázat, nasimulovat změny dopravního chování a řešit jejich připomínky. Těch možností je mnoho.
Hlavně se musí chtít a způsoby se pak najdou. Samozřejmě je důležité, aby se ta komunikace propsala do systému toho daného úřadu. Zároveň má cenu o tom přemýšlet jako o komplexním procesu.
Češi jsou konzervativní
Vy už jste několikrát zmínil různá města v zahraničí, která jsou nějakým způsobem průkopnická, například Barcelona. Jak je na tom ale z hlediska rozvoj konceptu smart Česká republika?
Jak já to hodnotím, tak je celá republika někde uprostřed, možná trochu podprůměrná v porovnání s celým světem. Někde se snaží věci posouvat, ale spíše mi ten přístup přijde konzervativní. Na to, kam Evropa směřuje a jaké jsou záměry, tak zde debatu na takové úrovni ještě nevidím. Na druhou stranu ale existují města, i v Evropě, která jsou daleko za námi. I u nás jsou úžasné příklady, jak pokročit dál.
Velmi bych u nás apeloval na účelné využití dotačních prostředků, například z Next Generation EU, a zaměření se na inovace do samospráv. Může jít například o to, že se díky inovacím změní účely některých prostranství a ty budou sloužit k volnočasovým aktivitám. Myslím si, že pandemie přinesla příležitost věci vidět v té optice, že ne všechno je potřeba, a pokud dojde k nějakému lockdownu, tak lidé v uzavřeném prostoru musí nějak žít a vyžít se.
Pokud ještě zůstaneme u srovnávání, je mezi evropskými městy nějaký šampion, kde bychom se měli z hlediska smart přístupu inspirovat?
Vybral bych těch měst více a každé pro jiný konkrétní účel. Pokud bychom se bavili, jak řešit rozvoj cyklistické dopravy, šlo by buď o Groningen, nebo Amsterdam, zkrátka nějaké holandské město. Co se pak týká úspěšné změny urbanismu a následného zavedení cyklistické dopravy, tak to by byla Kodaň. Pokud jde o nové pohledy na urbanismus a řešení veřejných prostor, příkladem mohou být Barcelona nebo třeba Bordeaux. V oblasti elektronizace a digitálního světa je to pak určitě Estonsko.
Anne Hidalgo, což je primátorka Paříže, přišla se dvěma velkými projekty, které mají zajistit, že služby by měly být dostupné do patnácti minut, ať už pěšky nebo na kole. To je z hlediska environmentalismu úžasná věc.
Kdybychom se na to podívali z druhé strany, může i Česko být v něčem příkladem ostatním evropským státům? Nebo nějaké konkrétní české město?
Určitě jsou u nás města i obce, které se snaží řešit věci dobře. Dlouhodobým a stabilním rozvojem prochází například Litoměřice – spolupracovaly s architektem, který dělal Vítkovice. Nějaké příklady tady určitě jsou, je to možná i Brno, i když nechci, aby to smrdělo samochválou. Brno šlo proti proudu, vytvořilo si vlastní identitu a snaží se řešit problém digitalizace vlastní cestou skrze Brno iD.
Nesmíme se bát zkoušet dělat nové věci a snažit se přilákat světoznámé architekty, ať nám pomůžou v tom, že náš veřejný sektor bude krásnou ukázku, že se věci dají dělat dobře. Nepotřebujeme budovat jen „krabice“ pro nákupní centra.
I když nechcete, aby to „smrdělo samochválou“, dá se o Brnu už nyní říct, že je českým smart city?
Já si myslím, že k tomu má určitě dobře našlápnuto. Teď je otázka, jak v tom bude pokračovat. Těch věcí, kterými je Brno zajímavé, je mnoho, takže určitě může být. Hlavně by nemělo zakrnět.
Za zkoušku nic nedáte
Na rozvoj konceptu smart jsou samozřejmě potřeba finanční prostředky. Máme nyní v ČR zdroje na to, abychom mohli tyto smart prvky ve městech vůbec rozvíjet?
Nemyslím si, že to vždy musí být o obrovských prostředcích. Napřed je třeba si říct, kam ty města chtějí dojít, co chtějí udělat, a to si mohou i vyzkoušet. To je příklad Berlína, kde hlavní nákupní ulici Friedrichstraße kdysi dávno na nějaký čas zavírali, aby se tam lidé mohli potkat a provozovat komunitní život. Dneska v rámci pandemie je už pro auta uzavřená kompletně, dá se tam posedět, jsou tam větší zahrádky, přibyly tam stromy a cyklopruhy. Takže i tohle se dá všechno vyzkoušet a nemusí to ani stát moc peněz, stačí jenom chtít.
Na závěr bych se ještě chtěla dotknout státní úrovně. Když se podíváme obecně na roli státu v rozvoji konceptu smart, měl by do něj podle Vás vůbec nějakým způsobem zasahovat? Nebo by to měla být spíše záležitost měst samotných?
Chce se mi říct, že by do toho měl zasahovat co nejméně. Z mých zkušeností vím, že když se připravuje nějaký bombastický strategický dokument a vzbudí se obrovská očekávání, uběhne dlouhá doba, navážou se k tomu různé prostředky, a pak se moc nestane. Navíc si myslím, že není úplně dobré tyto dokumenty vytvářet, protože jsme součástí EU a právě tyto věci dobře nastavila Evropa, i včetně globálních cílů. Takže si myslím, že v tomhle by bylo lepší věci brát, jak jsou, a zároveň nastavovat podmínky tak, aby města mohla co nejvíce spolupracovat, motivovat je účastnit se mezinárodních projektů nebo je případně dovzdělávat v otázce metodiky a implementace. Tohle jsou věci, co by samosprávám pomohly více než vytváření stále nových koncepčních dokumentů, doporučení a na to navázaných dotačních podmínek.
