Článek
Letos na jaře jste oznámil, že ze zdravotních důvodů nebudete dál koncertovat. Chybí vám to?
Přiznám se, že mi to momentálně nechybí. Můj zdravotní stav se totiž nelepší, navíc opravdu velmi špatně chodím. Dříve jsem se snažil chodit po Letné, kde bydlím, a udržoval jsem si tak fyzičku. Teď se klepu jako ratlík, nohy mě skoro neunesou a neobejdu blok.
Jediná má radost je posedět na rohu v restauraci, kam chodí spousta mých kamarádů. Máme před sebou mobily, a když si povídáme o tom, co jsme z historie zapomněli, hned se do nich podíváme a informaci vyhledáme. Jsou to příjemné chvíle. Psychicky tedy nestrádám, fyzicky trochu ano.
Na která období ze svého hudebního života nejraději vzpomínáte?
To se těžko hodnotí, protože všechny kapely, se kterými jsem hrál, byly prima. Třeba začátky Blue Effectu a pak u Matadors. Měli jsme i dost koncertů.
S Matadors jsme byli dokonce asi měsíc a půl na turné v bývalém východním Německu. Bylo mi sedmnáct a své mamince jsem o tom nic neřekl. Odjel jsem a poslal jí z Německa dopis, že tam jsem s kapelou.
Strávili jsme tam většinu času u moře, takže to byla trochu dovolená. Nehráli jsme na klasických koncertech, ale k tanci. Vystupovali jsme padesát minut, potom byla deset minut pauza a hráli jsme dál. Pro nás to bylo skvělé v tom, že jsme se docela sehráli. Když jsme pak přijeli do Prahy, vzbudili jsme pozornost právě tím, že nám to výborně hrálo.
Přivezli jsme si i dobrou technickou výbavu, protože jsme se v Německu seznámili s panem továrníkem Böhmem, který nás vybavil zvukovou aparaturou značky Regent. Byla to pohoda, prožíval jsem tehdy jedno z nejkrásnějších období.
Když jsme začínali s Blue Effectem, byli jsme mladí, jezdili jsme více do Polska než do Německa, nahrávali desky a zaujali jsme i na nějakém tom festivalu. Navíc jsme také hodně hráli, takže byly i slušné honoráře.
Co pro vás znamenal nástup demokracie v roce 1989?
Samozřejmě uvolnění. S Blue Effectem jsme předtím museli dělat zkoušky, což už pak nebylo potřeba. Neměli jsme sice žádné zázračné texty, ale nikdo je po revoluci nekontroloval jako předtím, nikdo do nich nekecal. To byl zázrak. Nebyly najednou žádné zákazy, kterými jsme si s kapelou Etc… před revolucí také prošli. A rovněž jsme mohli jezdit hrát do zahraničí. Začala skvělá doba.
Jak vám vlastně bylo, když jste byl letos nucen oznámit konec koncertování?
Nebyl jsem z toho vůbec nadšený. Přišlo to ale v době, kdy pro mě byl každý koncert velice namáhavý, byl jsem naprosto sedraný. Abych vůbec mohl na pódium, musel jsem do sebe ládovat spoustu léků. A tak mi lékaři řekli, že by bylo nejlepší přestat.
Petr Ostrouchov (vlevo) a Vladimír Mišík ve studiu.
Krátce poté jste oznámil, že nahráváte novou desku. Přitom od vydání předešlé Jednou tě potkám uplynuly necelé dva roky. Proč byla doba mezi nimi tak krátká?
Protože Petr Ostrouchov je nesmírně pracovitý, plný energie a má nápady. Dokončili jsme album Jednou tě potkám, měli jsme v kruhu přátel a muzikantů takzvanou dotočnou a už tam se usmál a zeptal se mě, kdy myslím, že začneme točit další desku. Odpověděl jsem, že když nás něco napadne, tak klidně ano.
Asi za dva měsíce mi poslal nějakých sedm nápadů, přičemž já mu mezitím poslal pár svých textů. Na to konto jsme se dohodli, že začneme točit písně tak, jak budou vznikat a jak nám budou chodit. Zajeli jsme do studia Sono, ten postup si tam dohodli a potom jsme se tam vraceli jenom tehdy, když jsme měli co nahrát. Točili jsme postupně, v klidu a trvalo nám to všechno rok, od května loňského roku do května letošního.
Jednou tě potkám bylo v mé kariéře velice úspěšné album. Nikdy předtím jsem se v žádných žebříčcích prodejnosti nevyšplhal tak vysoko, nikdy jsem ve výročních anketách nedostal tolik cen. Bylo to pro mě velice milé překvapení, a tak nebyl důvod bránit se další spolupráci s Petrem.
V čem je z vašeho pohledu kouzlo Petra Ostrouchova?
Je to výborný muzikant, který má kolem sebe další výtečné hráče. Myslím tím kapelu Blue Shadows, se kterou jsem obě alba nahrával. Ve studiu si sedli a nové skladby začali rovnou aranžovat. S kapelou Etc... jsme vždycky nové písničky zkoušeli a hledali jejich výslednou podobu takříkajíc klasickým způsobem.
Petr a jeho muzikanti makali rovnou ve studiu. Mají jiný styl práce, který mi vzhledem k mému zdraví vyhovoval.
A jak jsem řekl, Petr Ostrouchov je výborný autor, hraje skvěle na kytaru, a navíc dobře zpívá. Naše spolupráce byla pohodová, vstřícná, a ještě při tom byla legrace.
Je na novém albu písnička, kterou máte opravdu rád?
Přiznám se, že je tam jedna. Složil ji Petr Ostrouchov a já k ní napsal text. Jmenuje se Nad útesem dění, je pomalá a na irskou flétnu v ní hraje Davy Spillane. Hostuje v ní i Radek Baborák Orquestrina. Mám ji rád i proto, že mám dojem, že se mi v podobě textu poprvé v životě podařilo napsat něco, co se blíží poezii.
Jednou ráno jsem se vzbudil, ta slova mi začala přicházet, já vzal iPad, který mám pořád u postele, a během rána byl text hotový. Nabídl jsem ho Petrovi, on ho zhudebnil a písnička byla na světě.
Na albu je řada hostů, mnozí jsou zahraniční. Jak jste je vybírali?
Jednou jsme jeli v autě ze studia a Petr říkal, že by si v písničce Šedesátá léta představoval někoho jako Blind Boys of Alabama. A protože nejenom mluví, ale i jedná, napsal jim mail. A ono to vyšlo.
Díky tomu mu takříkajíc narostla křídla a začal oslovovat další hudebníky. A tak je na albu třeba Jerry Douglas, jenž je považovaný za nejlepšího hráče na dobro na světě. Ale ono to vlastně není nic nedosažitelného.
Tihle muzikanti to mají jako normální práci. Přijde nabídka za nějakou cenu, a když ji akceptují, nahrají to doma ve svém studiu, pošlou nám to a vydělají si tak za jedno odpoledne honorář, který jim náleží. Samozřejmě si nahrávku, do které točí své party, napřed poslechnou. Blind Boys of Alabama třeba chtěli předem překlad textu, protože jsou věřící a neradi by se podíleli na nějaké vulgární písni.
Neobávali jste se toho, že album Noční obraz bude podobné desce Jednou tě potkám?
Snažili jsme se, aby se to nestalo. Jenže já zpívám stejně, mám určitou barvu hlasu a určitý výraz, což samozřejmě písničky zásadně poznamená. Ty nové jsme se proto snažili uchopit jinak, trochu nestandardním způsobem. Bylo to v aranžích a také v tom, že jsme oslovili řadu hostů.
Nová deska je podle mě klidnější než Jednou tě potkám. Možná je v textech poetičtější, a zpívám uvolněněji. Kvůli tomu, že byl covid-19 a nekoncertovalo se, jsem se paradoxně i s astmatem, které mám, dostal do pro mě příjemného hlasového klidu. Musel jsem sice brát léky, ale zpívalo se mi dobře. Hlas se mi upevnil, a zatímco jsem se vždycky považoval spíše za vypravěče, musím říct, že na nové desce více zpívám.
Jsem zvědav, jak album přijmou fanoušci skupiny Etc... Myslím, že Jednou tě potkám celkem vzali, a vzali ho i kluci s Etc... Uvidíme, jak to bude tentokrát, protože nová deska je přece jenom trochu jiná.
Myslíte si, že se ještě někdy vrátíte na pódium a budete zpívat?
Neumím to odhadnout. Musím brát léky a je jich víc než málo. Petr Ostrouchov mi ale říká, že bychom něco menšího s novými písničkami udělat mohli. Na dotočné k desce Noční obraz za mnou dokonce přišel s dotazem, jestli neuděláme podobně velký koncert, jaký byl k předešlé desce v pražském Divadle Archa. Řekl jsem mu, že ne. Vypadl jsem z toho a netroufám si riskovat. Koncerty pro mě byly velice namáhavé.
Myslíte si, že Noční obraz bude stejně úspěšný jako Jednou tě potkám?
Byl bych moc rád. Aniž bych byl namyšlený, myslím si, že je to dobrá deska. Na druhé straně dobře vím, že teď vychází spousta výborných alb, protože skoro rok nikdo nemohl hrát a všichni měli přetlak, který soustředili na nahrávání.
Mám tedy různé myšlenky, ale upřímně řečeno, já na ty ceny moc nejsem. Udělaly by mi samozřejmě radost, ale kvůli nim muziku nedělám. Potěší mě, když tu desku budou lidi kupovat a poslouchat.
Může se vám hodit na Zboží.cz: