S jakými úkoly byl vlastně Reinhard Heydrich vyslán před osmdesáti lety 27. září 1941 do Prahy? Zpacifikovat Čechy? Potlačit rezistenci? Spustit vyvražďování Židů?
Už třetího října 1941, tedy jen několik dní po svém nástupu na post zastupujícího říšského protektora, přednesl Heydrich v Černínském paláci projev špičkám protektorátního režimu Čechy a Morava. A v něm řekl jasně: Mám dva úkoly - krátkodobý a dlouhodobý.
Ten krátkodobý spočíval v nastolení pořádku v protektorátu v zájmu vedení války. České země totiž nacisté považovali za významnou zbrojní průmyslovou základnu. Gestapo bylo sice už před příletem Heydricha v potlačování odboje Čechů dost úspěšné, nicméně Berlín nechtěl ponechat v zájmu vedení války nic náhodě. Heydrich tu měl nastolit definitivně totální pořádek - zlikvidovat odboj a "dát českému dělníkovi nažrat", aby vyráběl zbraně. Dělníkům proto zvýšil dávky rumu, cigaret, rybích konzerv, sádla…
Za svůj dlouhodobý úkol pak Heydrich považoval vystěhování Čechů. Ti podle něj neměli v tomto prostoru co pohledávat. Řečeno natvrdo: Heydrich už dlouho uvažoval o likvidaci českého národa s tím, že co půjde poněmčit, to se poněmčí. Co ne, to se vystěhuje na Sibiř. Nejlepší z Čechů měli být jako potenciální vůdci odboje postaveni ke zdi a zlikvidováni. Nazýval je "českým ksindlem".
Vraždění začalo naplno už druhý den po Heydrichově nástupu 28. září. V ruzyňské jízdárně byli zastřeleni náčelník Sokola Augustin Pechát, pražský primátor Otakar Klapka, čelní představitelé Ilegální Obrany národa generálové Josef Bílý, Hugo Vojta a Oleg Svátek či jeden z odbojových "tří králů" Josef Balabán. Jmenný seznam by byl dlouhý.
V lednu 1942, tedy v polovině Heydrichova "protektorování", navíc zorganizoval konferenci ve Wannsee, která měla rozhodnout o "konečném řešení židovské otázky".
Wannsee je důležité připomenout. Heydrichova nová funkce zastupujícího říšského protektora je totiž pro laika dost zavádějící. Mělo to ale svůj význam. Heydrich totiž patřil k vrcholům nacistické hierarchie a jeho pobyt v protektorátu byl tedy jen aktuálním řešením jednoho problému. Protektorovi a diplomatovi starého střihu Konstantinu Neurathovi bylo už osmašedesát a Heydrich za něj přišel udělat rychle pořádek.
Nezapomínejme, že SS-Obergruppenführer Heydrich byl i šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD), ale také prezidentem Interpolu. Praha pro něj tedy měla být jen krátkodobým pobytem, jakkoliv se mu stala osudnou. Čekaly ho důležitější úkoly, jako třeba holokaust - vyvražďování Židů, které naplánoval ve zmíněném Wannsee. A tady už nemluvíme o masových popravách, ale o průmyslovém vyvražďování lidí v milionech. (Esej Jindřicha Marka z Vojenského historického ústavu o příjezdu Heyricha do Prahy a jeho důsledcích ZDE.)
Pokaždé, když mám napsat či říct něco ve zkratce o Heydrichovi, tak ho charakterizuji v jedné větě: architekt holokaustu a plánů na likvidaci českého národa. Češi a Židé tu symbolicky pluli na jedné lodi.
Je tedy 27. září málo připomínaným zlomem v nacistické okupační politice? Radikální a brutální změnou vůči českému národu, kdy vzaly definitivně za své jakékoliv ohledy?
Nepochybně. Už krátce po příletu na kbelské letiště využíval v plnění svého poslání každou minutu: ještě týž den nechává v 15.40 v Černínském paláci zatknout předsedu protektorátní vlády Aloise Eliáše, aby bylo všem Čechům jasné, že končí všechny kompromisy a kličky.
Gestapo už delší dobu vědělo, že Eliáš je v kontaktu s odbojem, a dokonce i s exilovým prezidentem Edvardem Benešem. Avšak tím, že Heydrich nechává bleskově zatknout předsedu protektorátní vlády, dává jasně najevo, že končí jedna etapa, kterou zdržováním germanizačních plánů v letech 1939 až 1941 symbolizoval právě Alois Eliáš. Heydrich na nic nečekal a pracoval: "Teď tu bude, pánové, absolutní říšský pořádek."
Byl vůbec Alois Eliáš, jehož odsoudili už 1. října 1941 k trestu smrti a zastřelili po atentátu na Heydricha, v plné míře rehabilitován?
Z hlediska historického bádání je tahle etapa již uzavřena. Historik Tomáš Pasák zkoušel už v roce 1968 lidem vysvětlit Eliášovu roli v protinacistickém odboji. Třebaže se to tehdy nesetkávalo vždy s pochopením a uznáním. Po pádu komunistického režimu se ale pohled na Eliáše přece jenom začal měnit a blížit pravdě.
Například profesor Robert Kvaček s Dušanem Tomáškem vydali knihu Generál šel na smrt. Hodně toho při Eliášově rehabilitaci udělal rovněž Jaroslav Čvančara v třídílné fotografické edici Někomu život, někomu smrt. A to, že je dnes Eliášova urna v Národním památníku na Vítkově, má svůj hluboký smysl.
Eliáš měl po okupaci Československa dvě možnosti: odejít do zahraničí, anebo vstoupit do Obrany národa a nechat se popravit jako vzpomínaní generálové Bílý či Vojta. Přijal ale roli premiéra, protože byl skálopevně přesvědčen o porážce nacistů. Uvědomoval si nicméně, že válka jen tak brzy neskončí a že on jako protektorátní předseda vlády přece jen může brzdit nacistické snahy o germanizaci a rychlejší integraci protektorátu do třetí říše.
Víte, Čechům se rádo vytýká různé kličkování, avšak v případě Eliáše to mělo obrovskou hodnotu a význam. A jen tak mimochodem: byl jediným evropským premiérem, kterého nacisté popravili.
Byl si Eliáš vědom, že hraje s nacisty i jako předseda protektorátní vlády o život?
Jako velmi zkušenému a vzdělanému vojákovi mu to muselo být jasné. Šel do toho s tímto vědomím. A věděl určitě i to, že tuhle "partii" s nacisty pravděpodobně prohraje. V tom je také Eliášova síla. Nekličkoval jako oportunista a zbabělec. Hrál riskantní hru, kterou považoval za důležitou pro vlast, třebaže šance, aby ji dotáhl do vítězného konce, byla pro něj minimální. Obětoval se.
Tak mě napadá, že Heydrich si tak vlastně už při svém nástupu a rozpoutáním zběsilých poprav českých vlastenců a elit podepsal rozsudek smrti.
Určitě. On lidi popravami a zatýkáním velmi vyděsil a zastrašil. Zároveň si tak ale vytvořil dva velké a nemilosrdné osobní nepřátele. Už jsem zmínil likvidaci generálů hned druhý den po Heydrichově příletu.
Za prvé podle mě ale zapomněl, že kromě toho jím zdecimovaného domácího vojenského odboje existuje v exilu ještě "odnož", kterou tvořili například takoví lidé jako plukovník František Moravec. A ti měli mezi popravenými své někdejší učitele, jichž si vážili, anebo kamarády, životní přátele. Lidé jako Moravec byli přesvědčeni, že genocida vojenských a civilních českých elit se nesmí Heydrichovi odpustit.
V Londýně se proto už třetího října 1941 uskutečnila schůzka, na níž dva českoslovenští parašutisté dostávají úkol, jehož cílem je likvidace Heydricha.
A ten druhý Heydrichův nepřítel?
Jak jsem řekl, zdecimovaný domácí vojenský odboj neměl příliš sil, aby parašutistům v jejich poslání pomohl. Avšak tím, že Heydrich poslal stovky sokolů do koncentračních táborů a nechal v první vlně zastřelit jejich náčelníka Augustina Pecháta, tak se v odpověď spontánně zformovala druhá odbojová skupina OSVO - Obec sokolská v odboji, kterou zná asi většina lidí pod krycím jménem Jindra. Když se tedy na scéně objevili parašutisté Josef Gabčík s Janem Kubišem, nemohli proti Heydrichovi získat odvážnějšího a zatvrzelejšího spojence. Jen s pomocí sokolů mohli ti dva Heydricha zlikvidovat.
Možná i sokolové bourají v tuzemsku zažitá klišé o tom, jak Češi v době nacistické okupace kolaborovali a ohýbali hřbety.
Sokolové vstupovali do odboje bez ohledu na to, že za své odhodlání krutě zaplatí, a také zaplatili, vyvražděním svých rodin.
Na odsudky o zbabělosti Čechů platí pádná odpověď: když už se dnes považujeme za Evropany, tak si vedle sebe seřaďme jednotlivé národy unie a porovnejme kolaboraci evropských národů s nacistickým režimem - Nizozemci počínaje a Francouzi konče. Rychle potom zjistíme, že každý národ měl své hrdiny a zbabělce. A Češi se nemají v tomto vzájemném porovnání absolutně za co stydět. Z Čechů se kromě toho nerekrutovaly, na rozdíl od některých západních zemí, jednotky, které bojovaly po boku Hitlera.
Kolo, aktovky, samopal. Nacisté ukázali Čechům důkazy o útoku na Heydricha a požadovali informace:
