Dne 24. 8. 2021 Ústavní soud usnesením odmítl stížnost stěžovatele vystupujícího pod jménem Milan Bílý, který se domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10. Ačkoli se soudy shodují, že se jednalo o trestný čin, naprosto selhaly při jeho postihu. Soudy měly vyřešit otázku, zda uvěří recidivujícím pachatelům rasově motivovaných závažných trestných činů nebo bezúhonnému poškozenému tmavé barvy pleti. Bohužel z důvodů, které argumentačně neobstojí, soudy favorizují příznivce krajní pravice, a to i přesto, že jeden z nich byl v mezidobí odsouzen za další závažné napadení. Ústavní soud tak zcela chybně vyzdvihl zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného) v momentě, kdy důkazní situace byla pro odsouzení obžalovaných naprosto dostačující. Navazuje tím na svá dosavadní rozhodnutí, kdy opětovně rezignuje na dostatečnou ochranu základních práv poškozených v trestním řízení.
Jedná se o další ránu pro poškozeného muže původem z Afriky, jenž si musel projít vyčerpávajícím trestním řízením. Obvodní soud totiž opakovaně zprošťoval viny tři pachatele obžalované v souvislosti s rasisticky motivovaným napadením jeho osoby. K útoku skupiny fanoušků fotbalového klubu Sigma Olomouc došlo v listopadu 2018 v pražské tramvaji, kdy ze skupiny hooligans poškozený v průběhu trestního řízení identifikoval právě tyto tři pachatele. Přesto soud rekognici z jeho strany nepochopitelně neuznal za dostatečnou.
Podle Obvodního soudu pro Prahu 10 tak sice k trestnému činu v tramvaji došlo, údajně však nebylo prokázáno, že jej spáchali právě obžalovaní. V rámci řízení soud množství důkazů svědčících v neprospěch obžalovaných buď přehlížel nebo je interpretoval takovým způsobem, aby nevyzněly v neprospěch obhajoby.
Obvodní soud tedy uvěřil verzi obžalovaných hooligans, kteří se v daný moment prokazatelně v tramvaji nacházeli a kteří se nadále dopouštějí další závažné trestné činnosti.
Věc tak opakovaně na základě odvolání státního zastupitelství posuzoval také Městský soud v Praze, který ji celkem třikrát vrátil obvodnímu soudu. Ten však opakovaně odmítal názor nadřízeného soudu respektovat a věc nakonec postoupil k projednání přestupkové komisi, což odvolací soud nakonec posvětil i přesto, že nebyla dodržena totožnost skutku a pachatelé nebyli trestně postihnuti ani za přečin výtržnictví.
Celé řízení před soudem bylo pro poškozeného náročné a stresující, přesto vše snášel velmi statečně. Je naprosto nepochopitelné, že mu soudy na jednu stranu uvěřily ohledně popisu útoku, nikoli však ohledně identifikace konkrétních pachatelů.
Z pohledu stěžovatele obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že hodnocení důkazů zatížily libovůlí. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením, že by tím došlo k porušení principu in dubio pro reo, jak Ústavní soud naznačuje. Zároveň je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení dostatečně nezohlednily tzv. předsudečné indikátory trestného činu, a to zejména na straně pachatelů.
Protože se nejedná o nález, tak toto rozhodnutí Ústavního soudu není závazné pro obecné soudy. Jedná se pouze o procesní rozhodnutí nezabývat se konkrétní ústavní stížností, nelze jim tedy argumentovat v obdobných případech.
Poškozený má nyní ještě možnost podat žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva.
