Proč podporuji manželství pro stejnopohlavní páry

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com

Patřím k těm katolíkům, které rozladily výroky předsedy KDU-ČSL Mariana Jurečky na téma stejnopohlavních manželství – ať už byla jejich motivace jakákoli (jedna z analýz). Pro mne osobně byly po delším váhání jazýčkem na vahách, koho v blížících se parlamentních volbách (ne)volit.

Za nebezpečnější než názor Mariana Jurečky ovšem považuji zdánlivě věcné shrnutí tzv. „katolických pozic“ z pera Rudolfa Svobody na stránkách Christnetu. Takový článek vyvolává dojem, jako by věc byla z katolického pohledu sama o sobě jednoznačná a jasná, jen je ji potřebné správně a korektně komunikovat a případně se smířit s tím, když bude nakonec manželství stejnopohlavních párů přeci jen uzákoněno. Domnívám se ovšem, že toto je postoj značně zavádějící. Osobně mám jako katolík pohled jiný – odmítání manželství stejnopohlavních párů považuji za postoj v podstatě nekřesťanský. 

Takový postoj je jistě potřebné zdůvodnit. Předtím chci ale ještě uvést, že jako ženatý heterosexuál nehájím věc jaksi „zevnitř“, ale na základě sympatií získaných víceméně náhodnými kontakty s různými kvalitními osobnostmi s LG komunity, včetně kontaktu s těmi, kteří se intenzivně zajímají o to, jak se svou sexuální orientací žít křesťanství (http://www.logoscr.cz/). Nejsem tedy znalcem LG komunity, ale vnímám minimálně jeden z paradoxů: zatímco ve společnosti zájem o manželství (stejně jako hodnota manželské věrnosti) eroduje, mnozí z LG komunity o ně aktivně usilují a je jim odpíráno. V řadě příkladů se pak v tomto prostoru dlouhodobá věrnost praktikuje bez možnosti opory ve stejném institučním rámci, který zná soudobý institut manželství u nás.

Nyní již k důvodům mého postoje. Nejprve uvedu řekněme teologicko-antropologický argument, poté zdůvodnění biblické.

V křesťanství věříme, že Bůh je nám, hříšníkům, stále věrný, ať děláme cokoli. Manželství (uchopené očima víry) je pak výrazem naděje, že si svou věrností s partnerem chceme být znamením právě této věrnosti Hospodina k nám „až do smrti“. Pokud pak přijmeme, že sexualita je největší lidskou silou, která nese do značné míry jednání a směřování člověka (a skrze zamilovanost a sexuální přitažlivost nastartovává a později obnovuje také věrnost partnerovi), pak se mi jeví zcela nesrozumitelné, proč bychom v přijetí manželství měli odlišovat podle sexuální orientace a odmítat být církevním svědkem svátostného požehnání, které by si partneři navzájem při uzavírání manželství chtěli udělit.

Biblické zdůvodnění může být pro někoho překvapující, protože v textech SZ a NZ vystupuje homosexualita se záporným znaménkem (např. Lv 18,22;20,13, 1K 6,9–10; 1Tm 1,10, Ř 1:26–27). Lze diskutovat, co vlastně příslušné pasáže označují, ale já bych se rád zaměřil jiným směrem:

Bibli nemůžeme vnímat jako neměnný zdroj „absolutních pravd“ ve smyslu slovního vyjádření. Víme dobře, že takto někteří konzervativní křesťané stále Bibli vnímají, ale být tímto způsobem křesťanem představuje nemalé potíže. Dnes již například nemyslíme, že svět vzniknul v šesti pozemských dnech, jak se to „píše v Bibli“. Ti křesťané, kteří v to přece věří jako v nějakou materiální pravdu, musejí odmítnout zjištění oborů, jako jsou historie, archeologie, fyzika, astronomie, biologie, atd. – a musejí odmítnout také zkoumání teologie. Ta ukazuje, proč byla – a jsou – mytologická vyprávění dobrá pro zachycení nejhlubších lidských náboženských nadějí, ač nepředstavují sama o sobě pravdu historickou.

Podobně Bibli nemůžeme jako křesťané dnes brát ani jako absolutní základ neměnných morálních pravd. Takové jistě existují (především „věř, doufej, měj rád“), ale v oblasti společensky podmíněných morálních hodnot křesťané vždy přijímali a stále přijímají určitý výsek hodnot společnosti, ve které žili. A lze dobře ukázat, jak se „pravdy“ otisknuté do textů Písma mění s časem:

Dnes považujeme otroctví za špatné a nepřijatelné navzdory tomu, že textech Nového zákona vůči němu nenajdeme jedinou výtku – je považováno za samozřejmou součást společnosti.

Dnes se také navzdory novozákonním výrokům nedomníváme, že muž je hlavou ženy. Muže a ženu považujeme za rovnoprávné bytosti. A díky tomu žena také v církvi nemlčí a mlčet nemá.

Podobně je tomu s homosexualitou: homosexuální orientace sama o sobě není „zlá“. Stejně tak nelze za zlou považovat ani homosexuální praxi podporovanou dlouhodobou partnerskou věrností. V tomto duchu lze negativní biblická vyjádření pokojně odložit jako dobová, společensky podmíněná, a soustředit se na věci pro křesťanství podstatné: na povzbuzování se v naději, že Boží království je velmi blízko a že se po vzoru Ježíše Krista zhmotňuje již tady a teď pokaždé, když nezištně sloužíme potřebným kolem nás, bez ohledu na naše vlastní zájmy. 

Pokud tedy nechceme jít v katolickém prostoru v oblasti manželství pro stejnopohlavní páry proti duchu doby reprezentovaného nejen hlasem většinové společnosti, ale také třeba vyjádřeními současného papeže, přestaňme předstírat, že víme, co je morální pravda a autentická katolická pozice. Jsme stejní hledači jako všichni kolem nás. Nechtějme předstírat, že jsme nějakou absolutní morální pravdu pro svůj život nebo dokonce pro životy těch druhých už našli a tedy „víme“. Našli jsme jistě pravdu víry a naděje a této autentické křesťanské pozice se skutečně vzdát nechceme. Ale celý život musíme hledat znovu a znovu, co to konkrétně znamená. V tom ovšem život spočívá a k hledání živé pravdy jsme povzbuzováni koneckonců Biblí samotnou (Mt 6,33).