Zdravím všechny fanoušky kulturistiky a bodybuildingu. Bohužel z personálních důvodů nebude podcast hodnotící Arnold Classic (zdravím Honzu na Madeiru), vrátíme se tedy k psané podobě a rozebereme si jeden z hlavních vrcholů profi sezóny. Klání, které tradičně otevírá sezónu, se letos poprvé dostalo až na chvost kalendářního rozpisu soutěží, a to dva týdny před Olympii. Počáteční otázky tedy směřovaly zejména na kvalitu obsazení, protože takhle krátká doba před vrcholem celé profi ligy evokovala spíše slabší lineup, ale opak byl pravdou. Troufám si říct, že se nám rýsovalo nejnabitější a nejvyrovnanější AC za poslední roky. Týden "před" ale vypadla dvě velká jména, a to obhájce titulu William Bonac a pan
"faktor X" Roelly Winklaar. První jmenovaný kvůli údajným trablům s vycestováním, čemuž osobně vůbec nevěřím, a druhý z více nespecifikovaných důvodů. Oba měli už kvalifikaci na Mr. Olympia zajištěnou, stejně jako i jiní favorité, například Akim Williams nebo Nick Walker. O případnou postupovou příčku mohli tak bojovat v podstatě pouze dva borci a těmi
byli Sergio Oliva Jr., kterého jsme naposledy mohli vidět před rokem a půl právě na AC, a Steve Kuclo, který měl po vydařené sezóně 2019 rok volno a sázku na postupovou jistotu v Texasu mu zhatil stále zlepšující se
Iain Valliere. Jak vše nakonec
dopadlo, je už všem dobře známo, pojďme se ale na
to podívat zevrubněji. Tradičně odzadu.
10. Lee Seung Chul
Loňský debutant z Mr. Olympia nevypadal vůbec zle, přišel ještě lepší než na Olympii. Je vidět, že svou účast v širším kádru topky bere vážně a svou přípravu svěřil do rukou ostříleného trenéra Neila Hilla. Lee je na Asiata velmi atleticky stavěný a až nečekaně líbivý kulturista. Jedinou vadou na kráse jsou "rozházené" břišní svaly, s tím bohužel nic neudělá, ale podařilo se mu udělat progres na užším torzu, které bylo vidět loni, a působil opravdu komplexně. Černý
Petr zbyl letos na něj, ale stydět se nemá vážně za co. Pokud se příští rok ještě zlepší, může pomýšlet i na body a to jsem sám ani netipoval. Osobně bych si ho dokázal představit o příčku výše.
9. Hassan Mostafa
Zní to neuvěřitelně, ale AC bylo pro něho osmá letošní soutěž. Opravdu mě nenapadá teď z hlavy, kdy kdo v historii provedl něco takového.
Neuvěřitelné, evidentně ho to baví. Soutěžil, sbíral body a vyplatilo se, získal vytouženou kvalifikaci. Přišel mi extra mohutný, vážně neuvěřitelné proporce, leč nedobře poskládané a špatně prezentované, což je škoda. Když už je tak soutěživý, mohl by pořešit i tuhle důležitou část. Tou druhou je forma, kterou asi na takovou dobu není možné udržet optimální, a svůj propad si vybrala právě v Columbusu. Před líbivějšího Chula ho dostala opravdu jen větší svalnatost.
Jen mu přeji, aby se mu před Olympií neseklo tělo úplně a svůj debut nezakončil někde na
úplném konci. Potenciál tam i při těch proporčních nedostatcích je a ne malý.
8. Max Charles
Trošku mi je ho líto, ale neukázal nic, čím by mohl přeskočit někoho před sebou, a v klidu to mohl být on, kdo by skončil až na konci. Loni byl jak z kamene vytesán, letos vystřelil svou nejhorší formu za poslední rok. Jeho trenér Miloš
Šarčev si následně postěžoval, že se v závěru přípravy odtrhl s tím, že sám zkusí něco nového, a evidentně se to nepovedlo. Být na jeho místě, vybral bych jednu jedinou slabší soutěž a celou přípravu směřoval tam než jít cestou jako Mostafa. Letos bude Olympie bez něj a upřímně, moc už mu do budoucna nevěřím. Objemově stagnuje už 5 let a formu "hledá" každý závod.
Třeba věci dělat jinak.
7. Mohamed El Emam
Příjemné překvapení. Stále se zlepšující Egypťan zdvihá pomyslný ukazováček, že je potřeba s ním do příští sezóny počítat. Pěkné objemy, krásná forma, dobré zadní a boční postoje, zbraní potrápit nejednu hvězdu má spousty a mohl by se poprat i o body.
Věřím, že dřív nebo později se na Olympii dostane, letos mu to uteklo o jediný bod. Egypt teď jede!
6. Sergio Oliva Jr.
Byl mým tajným přáním na vítěze. Zlepšil se, opravdu viditelně. Zvětšil objemy, nohy i vršek, žádné slabiny krom toho, že jedinou věcí, co po otci nepodědil, je úzký pas. Pořád ho do budoucna vidím v topce. Loni pátý. Proč letos šestý? Bohužel nepřinesl stoprocentní formu, bylo to patrné hlavně zezadu, že záda a zadek byly mírně "pod vodou". Velká škoda, i když na druhou stranu pro něj by ani druhé místo nic neřešilo. Opět získal cenu za nejlepšího pózéra, tolik nevšedních póz se jen tak nevidí. Oznámil, že letos si ještě střihne Legion Sports
po Olympii, čímž by si mohl zajistit kvalifikaci a potřebný čas a klid na příští
rok. Letos bude Olympie bez něj.
5. Akim Williams
Zklamání. Čekal jsem, kdy to přijde. Už při
preview Olympie jsem predikoval slabší formu, ale ne už zde, tady jsem ho ještě čekal jako jednoho z favoritů. Akim dobré dva roky jede konečně nahoru, ale bohužel u něj platí to, že musí být
na 100 %, protože jakmile není, jeho záda jsou na 70 %. Při prejudgingu to vypadalo ještě hůře, nabyl jsem potom dojmu, že rozhodčí tak trochu nevěděli kam sním, je to přeci jen šestý z loňské Olympie. Nakonec z toho vzniklo 5. místo. Nesouhlasím s tím, nezasloužil si ho, minimálně Oliva měl být před ním a nebál bych se ho šoupnout až za El Emama. Bude mít teď obrovsky těžkou pozici a hádám, že do finálové šestky se letos nepodívá.
4. Luis Rodriguez
Naproti tomu Luis mi dělá samou radost. Nohy začínají dotahovat famózní vršek a krásné čtvrté místo si zasloužil. Tentokrát přišel s objemnější verzí než na
Indy Pro, kde za sebou nechal všechny, ale nebyla tam taková ostrost. Navíc jsem si nemohl nevšimnout ne moc dobré kontroly břicha mezi pózami, což je vážně škoda, ono to totiž působí dosti rozpačitě, když ho vidíte v uvolněném stavu, kde to nechá "rozlézt" do stran, a pak z toho vykouzlí jednu z nejlepších předních bicepsových póz současnosti. Věřím, že na Olympii přijde tvrdší a vylepší své loňské desáté místo.
3. Steve Kuclo
Chtěl na Olympii a tam by ho vystřelilo pouze vítězství. Po nadějném semifinále, kdy si ho rozhodčí nechali do dvojice s Walkerem, bylo vidět, jak srší sebevědomím. Proti Nickovi disponuje lépe stavěnou a vyšší postavou. Netroufám si říct, zda byl lepší než v
Texasu, ale byl velký a v solidní formě. Obrovská škoda, že i při pěkné formě u něj některé partie postrádají hloubku a separaci, tím myslím třeba hamstringy a zejména břišní svaly, které při přední bicepsové póze
úplně mizí, to pak v přímém souboji s Walkerem působilo jednoznačně v jeho neprospěch. Dobře vyvíjející se večer ale nabral pro Steva opačné obrátky. Na finále ztratil trochu ostrosti, čehož jsem si při videu nejdříve nevšimnul, prostě jsem ho měl jasně druhého, navíc mám pocit, že rozhodčí měli ještě v živé paměti jeho porážku v Texasu právě Vallierem a nezdálo se jim, že by přišla nějaká zásadní změna, aby to bylo tentokrát naopak. S tím on sám vůbec nepočítal a své rozhořčení dával docela najevo a já se mu nedivím. Sám bych ho asi na tom druhém nechal.
2. Iain Valliere
Už delší dobu obdivuji jeho předsoutěžní fotky, jeho úzký pas. Dlouhou dobu jsem byl lehce zklamán z pódiových fotek, protože se mu nedařilo udržet plnost. Až poslední dva roky zřejmě našli s Patrickem Tuorem recept na kombinaci objemů, plnosti a formy. To, kam až se dostal od amatérské Olympie 2014, si dokázal představit málokdo a nyní patří mezi 10 nejlepších bodybuilderů na světě. To jsou slova chvály, ale líbil se mi jako druhý na Arnold Classic?
Vůbec ne. Dlouho jsem ho neviděl v pohybu a musím říct, že mi docela vadí, jak vypadá, pokud se zrovna nepózuje. A potom je tu velký rozdíl
oproti pózám, které si oblíbil a vyšperkoval je k dokonalosti, mám na mysli třeba široký zádový zepředu nebo hrudník s tricepsem z boku.
Ale ostatní dost odbývá, třeba takový základní postoj nebo biceps zepředu. Co
jsem považoval za největší problém, byla neschopnost udržet zatlé nohy, tak aby byly vidět všechny čtyři hlavy kvadricepsu. V Texasu bych místo něj volil Kucla a bylo by to i tady. Leč je tu ještě jeden aspekt, ve kterém je třída.
Nikdy nechodí z formy, kůže je papírová, což bohužel s sebou nese úskalí chodit takhle stále, protože jakmile poleví, ta separace a plasticita tam není. Byť letos zažívá svou nejlepší sezónu a má na kontě dvě profi vítězství, tak na Olympii to bude mít sakra těžké a zcela pochybuji, že by svoje loňské sedmé místo vylepšil, spíš to bude naopak, topka bude nabitá.
1. Nick Walker
Jak tvrdil, tak učinil. Ano, Nick není estetický, ano, má ošklivé křečové žíly na lýtkách, ano, je malý, ano, působí arogantně, to je vše pravda. Ale také je pravda to, že tohle bylo drtivé vítězství, naprostá dominance v celé soutěži! Takovou porci zpracovaných hluboce separovaných svalů tam opravdu nikdo neměl. A co víc, borce, kteří disponují celosvětově něčím podobným, spočtu na prstech jedné ruky. Od podobného scénáře na
New York
Pro se ještě zlepšil! Větší nohy, hlubší svaly zad, těžko hledáte něco, co by tam chybělo krom proporčních a kosterních vad, se kterými nic neudělá, ale jakým způsobem je dokázal vylepšit je obdivuhodné. Od první minuty a první pózy vítěz. Je až neuvěřitelné, jak hluboké má břišní svaly, a oblast břicha, byť byl možná v pase nejširší na pódiu, byla to, co drtivě kosilo všechny vyzyvatele.
Zrovna třeba u Kucla, který se jevil jako největší soupeř, tato oblast při všech jeho kvalitách velmi zaostává, až je to do očí bijící.
Nick už teď tvoří historii, protože ačkoli se to nezdá, tak obě dvě nejhlavnější soutěže daného roku, Arnold Classic a New York Pro (dříve Night of Champions) NIKDO NIKDY NEVYHRÁL. Klidně ověřte a pak mě můžete zesměšnit, protože jsem to opravdu nehledal a jen šátral v paměti. Hype Walker Nation jede na plné obrátky a Nick už se nechal slyšet, že v Orlandu nikdy zima nebývá a že tentokráte tam bude extrémně horko. Parafrázuje tak Ramyho hlašku: "Winter is coming." Věřím mu. Ne snad, že by udělal zlatý hattrick, to už bylo z říše snů, ale topku pořádně provětrá, na to vemte jed.
Kategorie do 212 liber je už na Arnoldu minulostí, ale v krátkosti se vyjádřím ke kategorii
classic physique. Čekal to někdo jinak? Terrence Ruffin potvrdil, že je esencí estetiky a pózingu, a právem vybojoval titul. Pokud někdo u něj najde chybu, dejte mi vědět, snažím se... teda už se nesnažím, protože on je prostě nejlepší, a pokud někdy bude nějaká učebnice, on tam bude. Pouze dva aspekty mu brání, aby byl králem, a to je výška (teď nevím přesně, ale nemá ani 170 cm) a je až příliš tmavý.
K tomu, abyste mohli ocenit jeho formu, je třeba se dobře koukat, a pokud je v hloučku soupeřů, nevynikne to tolik.
Když je na pódiu sám, je to pastva pro oči, v jeho sestavě nenajdete vteřinu hluchého místa nebo prodlevu mezi pózami, je fenomenální.
Překvapivě hned za ním skončil loňský obhájce Alessandro Cambronero. Zpočátku jsem ho očekával mezi 4. a 5. místem. Nutno říct, že byl opět vyřezaný a prakticky zopakoval loňský look a na tom to vše stálo a padalo. Třetí Logan Franklin by měl poutat naši pozornost, má všechny předpoklady k tomu, aby do budoucna bojoval o příčky nejvyšší. Každou soutěží se zlepšuje a troufám si říct, že měl tu nejlepší formu z celého obsazení, a je až neuvěřitelné, že při totálně papírové kůži se ještě během pózování slušně potil. Ještě o něm hodně uslyšíme.
Letošní Arnold Classic je za námi. Bylo to nabité, bylo to úderné, nebojím se říct, že bylo jedno z nejlepších za poslední roky. Světe div se, přenos byl zdarma, v to jsem už ani nedoufal. Moderátorská dvojice Dennis James a Cedric McMillan byla fajn a oživením byla při semifinále Amanda Kuclo,
Stevova manželka. Velmi příjemným překvapením pak byla účast a komentování samotného Arnolda Schwarzeneggera, tak jako to bývalo v minulosti. Co mě osobně pak velmi překvapilo a trochu zklamalo, že Arnold sošku sice předal, ale tradiční rozhovor ("Jak dlouho cvičíš?") letos nebyl, zajímal by mě důvod.
Walkerovo vítězství způsobilo velký poprask, ať už pozitivní, či negativní, který proletěl celým kulturistickým světem. Hodně lidí se vyjádřilo ve smyslu, že někdo takhle špatně stavěný prakticky kazí podstatu celé soutěže. Ano, bylo nepsané pravidlo (tedy spíše fanouškovská teze), že vítěz AC by měl být krásný a estetický, tedy že by takový typ měl být upřednostňován. Ale historie ukazuje, že je to nesmysl, vzpomenu na Branche Warrena nebo Jaye Cutlera. Nebo byste snad chtěli, aby na jedné soutěži byl jiný trend rozhodovaní a na ostatních také jiný? To by asi nedopadlo dobře. Půjčím si na závěr vyjádření kolegy Honzy:
"Žádný trend se nikdy nezměnil, vyhrává ten, kdo přinese nejlepší mix objemů, připravenosti, symetrie a prezentace. Letos to byl Nick Walker... o parník."
Přátelé, mějte se fajn a uvidíme a uslyšíme se v J&M podcastu krátce po příštím víkendu při review Olympie.
Víte, že...
