Moderátorsky jsem byl poměrně promiskuitní, říká Karel Voříšek

Do Československé televize jste nastoupil už v roce 1985. Bylo složité se tam tenkrát dostat?
Ano, když jsem začal v Praze studovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, přihlásil jsem se na konkurz do Československé televize. Říkal jsem si, že zájemců bude dost, ale zkusím to. Narvaná vstupní hala televize mě zaskočila, ale propadával jsem konkurzním sítem, až jsem s několika dalšími, například Stáňou Lekešovou, vyhrál. 

19 fotografií

A najednou jsem pracoval vedle tehdejších hlasatelských hvězd, jako byla Saskia Burešová, Marie Poláková, Zdena Vařechová, Miloš Frýba nebo Saša Hemala a další. O něco později jsem dostal nabídku do populárního pořadu Vysílá studio Jezerka k Boženě Jirků. Tam jsem se učil základy televizní práce, redaktořiny, psaní scénářů a moderování.

Po revoluci jste se vrhl na podnikání, natáčel jste například videoinzeráty pro noviny Annonce nebo jste byl ředitelem společnosti, která v Praze mimo jiné otevřela jednu z prvních internetových kaváren. Jenže pak přišel konkurz do Novy a začala vaše hvězdná kariéra…
Pamatuju si to přesně, únor roku 1997, vidím v televizi, že vyhlašují konkurz do zpravodajství. Jsem dítě konkurzů, řekl jsem si: Zkus to. Bral jsem to tak, že stačí, že se do „té tehdy populární televize“ podívám a budu pak zajímavý svými vyprávěními na mejdanech. Marek Hlavica mi to rozmlouval, ale nedalo mi to. 

Nečekal jsem sice, že mě vezmou, ale zkusil jsem to. Přihlásilo se na pět tisíc lidí a konkurz trval rok. Ale zadařilo se a já se v říjnu 1998 objevil na obrazovce v poledních zprávách. Tehdy jsem se střídal s Danou Makrlíkovou a Denisou Kapitančíkovou. A v srpnu 1999 s Nicol Lenertovou po boku už jako moderátor hlavní zpravodajské relace.

Během vaší kariéry se vedle vás vystřídalo mnoho krásných žen. Na kterou vzpomínáte nejraději?
Dalo by se říct, že moderátorsky jsem byl poměrně promiskuitní. Nicol Lenertová, Jana Adámková, Markéta Fialová a na Primě s Klárou Doležalovou. Ale zpravodajskou relaci jsme si moderátorsky střihnul i s Pavlem Zunou, Rayem Korantengem nebo Romanem Šebrlem. A to jsem určitě ještě na někoho zapomněl.

Týdeník 5plus2 Každý pátek zdarma

Posbíral jste hodně diváckých cen. Proč si myslíte, že jste lidem sympatický?
Těch nejrůznějších cen bylo opravdu hodně, mezi nimi i šest zrcátek za vítězství v divácké anketě TýTý, sedmé za absolutní vítězství ve všech kategoriích. Ale abych neutekl z otázky. Je správná, ale ptát byste se měla jinde. 

U diváků. U těch, co pro mě hlasovali a kterým patří moje velké poděkování. I díky nim jsem pochopil jedno pravidlo, moderátor by se neměl povyšovat nad svými diváky. Jenom tím, že je víc vidět na obrazovce, se nestává lepším nebo chytřejším.

Dá se srovnat práce moderátora před třiceti lety a dnes?
Moje velká kamarádka Kamila Moučková, hlasatelské eso es, mi hodně často volala po zprávách. Věděl jsem, co přijde, přehnaná gestikulace, nech ruce na stole, máváš jak větrník. Je pravda, že dřív moderování nebo tehdy hlasatelská práce byla hodně statická, žádné pohyby, nic. Ale doba se mění. I když hodnoty přetrvávají. Líbí se mi styl Karla Šípa. Zvídavý moderátor s poměrně jednoduchými, krátkými, ale trefnými otázkami, který nikdy záměrně nepřivádí hosta do trapných situací. Právě on je podle mě typem moderátora, o kterém jsem mluvil. Toho, co se nepovyšuje nad diváky.

Kdo kromě Karla Šípa je ještě vaším oblíbeným moderátorem?
Líbí se mi styl moderátora ze CNN Richarda Questa. Je to nesmírně živý a dynamický styl, kdy dělá věci, na které náš divák ještě není zvyklý. V živém přenosu ukáže barevné ponožky. Jeho gesta a mimika, tón hlasu není až tak moc uhlazený jako u nás. Je to ale jeho styl. Ve svých kurzech přesvědčivosti na veřejnosti ukazuju lidem, že by neměli přehnaně někoho napodobovat, ale zůstávat sami sebou a hledat si svoji cestu. V tom jim pomáhám. Nebát se poznat sebe samého. 

V životě se vyplatí být originálem a nestát se špatnou kopií. Nebát se toho, umět se rozhodnout. Vladimír Železný kdysi prohodil, že zprávy může moderovat i cvičená opice. Tak proč tam tedy jsme? Řekl, že dobrý moderátor se pozná podle toho, jak zareaguje, když se něco stane. A co když se rozhodneme v ten okamžik špatně, namítali jsme. Nedal se, špatně je jenom jedno, nerozhodnout se. A jestli vás pak někdo bude kritizovat, nedejte na něj, nebyl tam, nemusel se během sekundy rozhodnout, co udělá.

Zažil jste během moderování situaci, kdy jste nevěděl, jak zareagovat?Mockrát. Jednou například pohasla světla během vysílání zpráv, první věc, co mě napadla, tu jsem řekl, „a jsme v rádiu“. A jeli jsme dál. Jednou jsem se zase díval a mluvil do špatné kamery, Klára vedle mě nezaváhala, periferně jsem viděl, jak sune ruku pod stůl k mojí židličce a duchapřítomně mě otáčí do správné kamery. Měl jsem co dělat, abych nevybuchnul smíchy.

Co vás v životě nejvíc posunulo?
Jednou z věcí jsou moje průšvihy. Zaviněné i nechtěné. Například když jsem měnil jeden televizní dres za druhý. Humbuku kolem toho bylo víc než dost, nakonec soud moje jméno očistil, ale první náraz nebyl vůbec příjemný. I o tom píšu ve svých knihách. O strachu, který se rodí a končí v naší hlavě. O tom, že skoro každá změna je k lepšímu, i když to na začátku třeba tak nevypadá. O tom, jak nepodlehnout tomu, co si o nás myslí naše okolí, jak nežít život ostatních lidí, ale hlavně a především ten svůj. 

Prohry jsou součástí života, ale podstatné je, jestli nespravedlnost, která se na vás valí, pasivně přijmete nebo bojujete, nebo se o to alespoň pokusíte. Člověk by měl mít rád především sám sebe, nesobeckou láskou, vážit si sebe a umět si i odpustit. Když se to naučí na sobě, bude to umět i na těch druhých.

Vydal jste čtyři knihy, je mezi nimi i ta s provokujícím názvem Štěstí se dá naučit. Myslíte si, že si člověk může v dnešní době naprogramovat štěstí?
Jinak bych o tom nenapsal knihu. Ale nic bych neprogramoval, spíš se to opravdu učil a trpělivě odpozorovával v životě. Štěstí přeje na něj připraveným. Tolstoj napsal, že je třeba věřit v existenci štěstí, abychom byli šťastní. To je začátek mé knihy a je to i odpověď na vaši otázku. Kdo nevěří na štěstí, ten nemůže být šťastný.

Karel Voříšek ■ Narodil se 12. října 1963 ve Slaném. ■ V televizi začínal v roce 1985 coby hlasatel, poté pracoval jako redaktor a od roku 1999 moderoval Televizní noviny. V roce 2013 nastoupil do zpravodajství FTV Prima, v současnosti je jednou z nejvýraznějších tváří CNN Prima News. ■ V letech 2007, 2008, 2009 a 2013 se umístil na první příčce v anketě popularity TýTý v kategorii Osobnost televizního zpravodajství. ■ Napsal několik knížek včetně knihy básní Osudová životních šansoniérů.

Zajímáte se i o duchovno, což je obsahem vaší další knihy Žij teď. Proč zrovna ajurvéda?
Ajurvéda je věda o životě, která se praktikuje hlavně v Indii a my měli s Vláďou (přítelem Vladimírem Řepkou, pozn. red.) to štěstí, že jsme Indii dvakrát navštívili, než zaúřadoval covid-19. Pokaždé jsme pobývali v jiné ajruvédské vesničce. Naštěstí máme velmi dobrou kamarádku Zuzanu Zwiebel, která má Indii zmáklou, dlouho tam žila a nasměrovala nás správným směrem. Ajurvéda vám radí, jak se starat o svoje tělo a mysl, aby byly v souladu a v pohodě. 

Popisuju v knize naši cestu za ajurvédou, jsou tam i praktické návody, triky a recepty, jak na to. My lidé máme tendenci se podceňovat. Jsme sami se sebou 24 hodin denně a zároveň jsme sami sobě největšími otrokáři. Nakousli jsme to před chvílí. Málokdo se dokáže pochválit. Měli bychom mít sami sebe rádi, umět se nejen duševně pohladit. Je to sice někdy běh na dlouhou trať, ale s tréninkem můžete začít hned teď.

S partnerem Vladimírem používáte metodu 5 minut. O co jde?
Když to řeknete takhle, tak je to dost zavádějící, ale když si čtenář přečte moji knížku Štěstí se dá naučit, tak tam to vysvětluju. Je to jedna z metod, jak na úspěšné partnerství. Předali nám ji manželé Helenka a Otík Ševčíkovi, kteří spolu byli skoro šedesát let. Vždy když se s někým pohádáte, tak ta doba, po kterou spolu nepromluvíte, by neměla překročit pět minut. Otík vzpomínal, že o to Helenku poprosil ještě před svatbou: Helenko, já si tě vezmu, ale slib mi, když se pohádáme, nebude naše mlčení a naštvání po hádce trvat víc než pět minut. 

Chytrá věc. Cítíte, že jste přestřelili, chcete se udobřit, ale hrdost to nedovoluje. Pět minut je podaná ruka. Helenka popisovala, jak to praktikovali, už to nemohla vydržet, a tak prohodila, no tak Otíku, už je to pět minut! A Ota smečoval: Nene, Heleno, jsou to 4 minuty 35 sekund. Začali se smát a bylo zase dobře. Ale pozor, funguje to jen v případě, že vám na tom druhém opravdu záleží a že ho máte rád.

Prý znáte i univerzální recept na to, jak vyjít s obtížnými lidmi!
Dokonce ho s Vláďou i hodně praktikujeme. Není složitý, vychází z tibetské duchovní tradice zvané Bön a můžete ho s námi vyzkoušet na našich stránkách www.hovorykv.cz. Napovím. Posadíte se na příjemné místo, zklidníte se a představíte si obraz člověka, který vám ublížil. Zaměříte na něj pozornost a několikrát opakujete určité slovní afirmace, nic zlého nebo nenávistného. Spíše naopak. Vesmír je v tom neúprosný, zlobu, kterou někomu přejete, vám několikrát vrátí. Když na někoho ukazujete prstem, tři prsty ukazují zpátky na vás.

S Vladimírem jste už skoro 20 let, máte recept na šťastný vztah?
Univerzální recept neexistuje. Každý si musí prošlápnout vlastní cestu. Myslím si, že podstatou je nikoho ve vztahu nepředělávat k obrazu svému. Nepovede se to, buď se přizpůsobíte a budete se trápit, nebo se s tím nesmíříte a budete se zase trápit.  Nelpěte na ničem, ani na vztahu. Jde o vás. Důležitá je i tolerance, respekt k partnerovi, umět třeba i odpustit, ale zase neodpouštět pořád, to byste pak nedělali nic jiného. Mít společné zájmy a umět se spolu smát. Prosmát se životem a nebrat život ani sebe příliš vážně, co víc si přát, než to umět. Nebo se o to alespoň pokusit.