STARÁ ŠUMAVA: Pohanský poklad v hoře Plechý
Před více než tisíci lety žil v Sasku jeden pohanský král. Když byl jednou pronásledován Karlem Velikým, dal všechny své poklady převézt k Plešnému jezeru a skrýt je ve skále jezerní stěny. Nežli zavřel své oči navždycky, očaroval vstup do úkrytu tak, aby ho už nikdo nikdy nemohl najít.
Každoročně v den Velkého pátku, zatímco kněz čte v kostele pašije ( texty o umučení Ježíše Krista), se však brána k pokladům otevírá. Ten, kdo do ní vejde, může si vzít zlata a drahokamů, co jen dokáže unést, jen si musí pospíšit, poněvadž sotva kněz dočte, vstup do skály se s hromovým rachotem opět uzavře.
Kdysi žila blízko hory Plechý chudá, ještě mladičká vdova. Trýzněna bídou a nouzí, vydala se na Velký pátek hledat ony skryté poklady. Se svým jediným malým děckem v náručí spěchala k jezerní stěně. Brzy nato se před ní brána ve skále otevřela dokořán. Už zdaleka viděla ta žena třpytit a blyštět se, v ostře dovnitř vpadajícím slunečním svitu dvojnásob jasněji, předměty ze zlata i stříbra, bohatě zdobené drahými kameny. Běžela, co nejrychleji mohla, aby dosáhla vchodu. Jako smyslů zbavena vtrhla do nitra skály, posadila dítě chvatně na zem, nahromadila do své zástěry dukáty a démanty, vyběhla s nimi ven a vysypala je tam, jen aby si šla ještě jednou nabrat poklady další.
Děťátko sedělo mezitím před jednou nízkou truhlicí a přehrabávalo se radostně ručkama v barevné nádheře třpytících se kamenů. V okamžiku, kdy chtěla vdova znovu vběhnout do hory, vchod se před ní s tupě dunivým rachotem uzavřel. Na smrt vyděšena zaznamenala ubohá žena ihned ztrátu svého miláčka. Zpola šílená strachem a bolestí bubnovala pěstmi do skalní stěny. Potom padla na kolena a ve vroucné modlitbě snažně prosila Boha, zda by jí mohl vrátit to jediné, co na světě ještě má, její milované, dobré dítě. Nijaká prosba nepomohla, jen ve trávě se povalující kameny a zlaté mince jako by jí chtěly povědět: “Vezmi si nás namísto dítěte a budeš moci vést nádherný život.”
V tom ovšem nenalézala zoufalá matka nijakou útěchu, jí byl ten ubohý bezbranný tvoreček daleko cennější nežli všechny poklady světa. Zemdlená a zcela zlomená na duchu vrátila se teprve pozdě večer do své chudobné chýše. Poklady nechala tam v trávě nahoře ležet bez povšimnutí. – Byl to truchlivý rok, který ta nuzačka prožila. Modlila se nicméně bez ustání k nebeskému Pánu za odpuštění své hrabivosti, z níž vlastně vzešla jen přítomná nouze. Nikdy nepomyslila na vlastní prospěch, toliko pro své dítě přece chtěla mít víc nežli suchý krajíc. – Rok plynul jen pomalu; konečně se dlouhá zima zatvářila, že učiní místo jaru. Velikonoce se přiblížily. Na Velký pátek však zářilo nebe nejjasnější modří, slunce vzešlo v plném svitu nad růžově zbarvenými jitřními červánky; mnohoslibně dalo spočinout svým laskavým paprskům na jezerní stěně, při níž se choulila ztrápená, hořce plačící žena. Občas obrátila uslzený zrak v prosebné bázni k nebesům a šeptala si pro sebe zpola pomatená: “Ach Bože, dej mi nazpět mého miláčka!”
Konečně se skalní brána otevřela. Slunce vstoupilo do hory první a ozlatilo vedle pokladů i světlovlasé kadeře dětské hlavičky, jejíž nositel si pokojně hrál po boku nízké truhlice, přeplněné zlatem a drahokamy. Ubohá žena se vrhla se sípavým výkřikem jásotu k dítěti, zvedla ho k sobě a rychle ho vynášela ven, co nejdál od neblahé hory. Teprve hluboko v lese se zastavila, aby si trochu odpočinula. Dítě na ni užasle hledělo, otevřelo pak malý uzlíček, který drželo při sobě, podalo jí několik třpytných démantů a řeklo: “Podívej, mami. ty pěkné kameny, proč sis taky odtud nějaké neodnesla?” Mlčky přitiskla na výsost blažená matka své dítě k srdci, pohlédla vděčným zrakem vzhůru k nebi a skryla pak své uslzené oči do spleti kadeří svého miláčka.
Zdroj: Budweiser Zeitung, 1919, č. 17, s. 3-4 Hannelore Traugottová zveřejnila text na stránkách českobudějovického německého listu v dobách pro zdejší a šumavské Němce věru převratných. A to ještě netušili, co je očekává a jaké pohromy, překonávající veškeré pověsti hraničních končin, je mají stihnout. Autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích,
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora