Seznamka
Jezuita James Martin
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Za posledních pár měsíců několikrát zmínil Svatý Otec na různých místech téma pastoračního přístupu k LGBT lidem. V závislosti na postoji jednotlivce je možné tato Františkova tvrzení chápat buď jako závan čerstvého vzduchu, anebo naopak jako skandál. Pro jiné jsou papežovy postoje matoucí, či dokonce rozporuplné.
Mně se situace jeví tak, že se František snaží vytvořit pro LGBT komunitu uvnitř katolické církve tolik potřebný prostor, který má však jasně dané hranice. I přes tyto limity jde ovšem o pole mnohem prostornější, než by si Františkovi předchůdci vůbec dokázali představit.
Některé papežovy komentáře tuto situaci jen podtrhují. Nedávno například při svojí oficiální návštěvě Slovenska v rámci rozhovoru s místními jezuity potvrdil, že „je potřebné poskytovat pastorační péči homosexuálním párům“, přičemž se zároveň vymezil proti „genderové ideologii“.
V rámci tiskové konference, která proběhla přímo na palubě letadla během papežova návratu ze Slovenska, František prohlásil, že „pokud chtějí homosexuální partneři vést společný život, může jim stát nabídnout bezpečí, stabilitu, možnost dědictví. Součástí jeho odpovědi na tutéž otázku ovšem byla také připomínka tradičního postoje katolické církve k manželství: v církvi jde o svátost, která je vyhrazena ženě a muži.
Je to jen pár měsíců, co mi při příležitosti konání konference Outreach LGBTQ Catholic Ministry [šlo o webinář, který James Martin uspořádal ve spolupráci s fordhamskou univerzitou; uskutečnil se 26. 6. 2021 a jeho tématem byla duchovní služba k LGBT+ komunitě, pozn. překl.] papež adresoval dopis, v němž podpořil kněží, kteří pracují s LGBT „stádem“ (použil španělský výraz feligresía), aby k němu přistupovali „Božím způsobem“, tedy projevováním „blízkosti, empatie a něhy“.
V zásadě tak papež František nabádá církev k tomu, aby LGBT komunitu zahrnula do svojí pastorační péče, což znamená chovat se k ní „s respektem, empatií a citem“, jak uvádí Katechismus katolické církve. V praxi to znamená naslouchat jí, pomáhat jí k tomu, aby se ve vlastní církvi cítila vítána, či podporovat jednotlivce i skupiny, které jim ve farnostech, školách i kdekoliv jinde poskytují duchovní službu. Papež ukázal, že je ochoten postavit se na stranu této komunity, tedy do opozice vůči homofobům. Během jedné z předchozích tiskových konferencí František uvedl, že LGBT lidé by neměli být zavrhováni svými rodinami, stejně jako Ježíš by tváří v tvář homosexuálovi nikdy neřekl „jdi ode mne“. Františkův přístup k LGBT komunitě lze – v kontextu jeho obecného přístupu k pastoraci – charakterizovat jako „doprovázení“.
Tento papežův přístup je korigován jeho nedůvěrou k tomu, co sám nazývá „genderová ideologie“ nebo „genderová teorie“, o níž zlí jazykové tvrdí, že lidem vnucuje ideologické konstrukty, na základě nichž je například možné vědomě měnit svůj gender. Dalším konstitutivním aspektem papežova přístupu je důraz na tradiční učení o svátosti manželství. František obecně odmítá ideologie jako něco „abstraktního“, a tedy odděleného od žité zkušenosti. Ve svém hovoru ke slovenským jezuitům označil „genderovou ideologii“ za „nebezpečnou“. Vatikánská Kongregace pro katolickou výchovu prohlásila, že tato ideologie je „vrcholem snah o kompletní nezávislost jedince na jakékoliv apriorní biologické danosti, a zánikem kategorií, které jsou nově chápány jako příliš rigidní“.
Prostor, který František pro LGBT komunitu vytvořil, tak představuje zejména pastorační péči těmto lidem a přijetí stejnopohlavních párů ve společenské rovině. Hranice této plochy jsou vymezeny církevním právem, definujícím svátost manželství, a Františkovým postojem ke „genderové ideologii“.
Rád bych se ještě zmínil o dvou pozoruhodných aspektech tohoto prostoru.
Jednak jde o papežovu neustálou podporu stejnopohlavních civilních svazků a jeho snahu nejen zasazovat se o právní ochranu těchto párů, ale také je pastoračně doprovázet. To je bez nadsázky revoluční záležitost. Stačí Františkovy postoje v této věci srovnat s nedávným tvrzením emeritního papeže Benedikta XVI., podle něhož jsou stejnopohlavní svazky „zvráceností rozumu“, anebo jeho komentáře z roku 2012, v nichž tyto svazky označil za „hrozbu pro budoucnost celého lidstva“.
Podpora legální ochrany stejnopohlavních svazků ze strany papeže Františka také představuje výzvu pro ty země světa, jejichž zákony či zvyklosti příkře odmítají jakékoliv přijímání LGBT komunity. Nedávno publikovaná kniha Marka Gevissera s názvem Růžová linie (The Pink Line) poskytuje zevrubný a mnohdy šokující vhled do toho, jakým bariérám musí zástupci LGBT komunity, poklidně žijící jako jednotlivci (nemluvě o stejnopohlavních párech), v mnoha částech světa čelit. Grevisser podává detailní svědectví o násilnostech a zneužívání, s nimiž se tito lidé – zejména páry – setkávají. Mnohdy je trýznivá situace dokonce přinutí ze své země uprchnout. Proto mohou být papežova slova – jakkoliv pro západní svět snad znějí vlažně – vnímána (zejména v některých částech světa) jako velmi kontroverzní.
Františkova slova, kterými vyzývá nejen k pastoraci LGBT jedinců, ale explicitně také – jak to ostatně řekl slovenským jezuitům – „stejnopohlavních párů“, jsou také v kontrastu s praxí mnoha institucí ve Spojených státech, které vyhazují zaměstnance z důvodu jejich homosexuální orientace, a to často za podpory místních biskupů. Vyhazovy, nemožnost vydělat si na živobytí, ztráta často dlouhodobých pozic ve společnosti, to je přesný opak „pastorační péče“.
Otázka „genderové ideologie“ je složitější. Je to natolik vágní pojem, že je možné najít tolik definic, kolik je jeho oponentů. Obecně se však jedná o filozofický nebo šířeji myšlenkový přístup, který zpochybňuje tradiční genderové role. Z tohoto pohledu je vnímán jako „ideologie“.
Realita, na kterou ukazují rozličné zkušenosti LGBT jedinců, se však jeví komplexnější. Drtivá většina této komunity, zejména pak transgender lidé, se shoduje na tom, že nejde o jejich příklon k jakékoliv filozofické nebo politické „ideologii“, ale zkrátka o pouhou touhu žít tak, jak se sami cítí – což s sebou mnohdy nese tvrdou perzekuci. Jak píše v jednom emailu z roku 1999 sestra dominikánka Luisa Derouen: „Transgender je komplexní neurologický stav. Nelze si jej vybrat.“ Obdobně lze zmínit katolického jáhna a otce transgender dítěte Raye Devera: „Když slyším různá prohlášení o genderové ideologii, prostě jim nevěřím. Každý, kdo má nějakou přímou zkušenost s transgender člověkem, musí být konsternován představou, že by trans lidé byli výplodem jakékoliv ideologie. Je nezpochybnitelným faktem, že transgender lidé existovali už dávno předtím, než vznikl nějaký specializovaný univerzitní obor, ba dokonce dávno předtím, než někdo sousloví genderová ideologie vůbec vypustil z úst.“
Pastorační přístup papeže Františka tak může být vnímán jako snaha nabídnout podporu, přijetí a doprovázení, která má své limity. Avšak prostor, který se mu podařilo vytvořit, je několikanásobně větší, než tomu bylo u jeho předchůdců. Františkův přístup ke skupině lidí, kteří jsou našimi bratry a sestrami, z mého pohledu mnohem lépe vystihuje princip Boží „blízkosti, empatie a něhy“.
Církev má před sebou stále dlouhou cestu, ale František nás zve, abychom se vydali správným směrem.
Z anglického originálu přeložila Adéla Rozbořilová.
