Recenze: Legendární Woody Allen ve svém zřejmě posledním filmu vyznává lásku kinematografii i sobě samému

Americký režisér, scenárista a herec Woody Allen je možná terčem různých kontroverzí, vztahujících se především k jeho pověstnému vztahu s Miou Farrow a jejich dětmi, ovšem i na stará kolena zůstává činorodým a respektovaným tvůrcem. Minulý týden odstartoval v tuzemských kinech jeho nový počin, který bude s nemalou pravděpodobností také jeho vůbec posledním. Festival pana Rifkina nás zavádí na filmový festival ve španělském San Sebastianu. Jeho protagonista, zestárlý, věčně roztěkaný cinefil a bývalý filmový teoretik Rifkin, je takřka úplnou reminiscencí Allenových klasických hrdinů i jejich životních postojů. A pokud jde skutečně o jeho poslední snímek, čemuž napovídá pokročilý režisérův věk i nostalgické schéma příběhu, pak se jedná o rozlučku povedenou a všeříkající.

Filmová poetika Woodyho Allena je snadno rozpoznatelná. Nejslavnější hollywoodský neurotik a hypochondr publikum obvykle zasypává směsí myšlenek o lidských vztazích a jejich podobě v umění, přičemž jeho rukopis a intelektuální hra s diváky jsou záležitostí pro celé filmařské encyklopedie. Autor zbožňovaných klasik jako Annie Hallová nebo Láska a smrt je zároveň i zapáleným cinefilem, jenž nezapře své filmařské kořeny v dobách, kdy se v americké kinematografii rodil takzvaný Nový Hollywood. Nastupující generace filmařů v závěru šedesátých let s obdivem vzhlížela k modernistické evropské tvorbě a k autorským tvůrcům, jako byl Jean-Luc Godard, Francois Truffaut, Federico Fellini nebo Ingmar Bergman.

Festival pana Rifkina představuje další dílo, jímž Allen na své filmové vzory odkazuje a v mnohém také navazuje, současně je i vyvrcholením této filmařovy tendence. Protagonista Mort Rifkin, jehož bezvadně ztvárňuje sympatický herec Wallace Shawn, se společně s dlouholetou manželkou Sue (Gina Gershon) vydává na vyhlášený festival v San Sebastianu. Ona obdivuje talentovaného režiséra Philippa (Louis Garrel), s nímž ji váže také pracovní pouto, on ji doprovází víceméně z povinnosti a odevzdaně pozoruje, jak to mezi jeho atraktivní ženou a mladým úspěšným filmařem jiskří.

Allen se jako obvykle soustředí na lidské vztahy a nápadně sám sebe

otiskuje do titulního hrdiny, jenž má všechny typické „allenovské“ symptomy. Je drobné postavy, spíše intelektuální než sociální a ze všeho nejraději hovoří o tom, co ho nejvíce naplňuje a trápí. V podstatě neumí svému okolí naslouchat, což se mu vrací jako bumerang. Sue vrhá většinu své pozornosti na Philippa a zve jej také na společnou večeři s Mortem. Během ní se Rifkin obrňuje proti manželčině nevšímavosti po svém a neustále zavádí řeč na to, jak rád vyučoval o absolutních filmových klasikách, či na své režisérské ikony a jejich kanonická díla. Zmiňuje také naivitu a sentiment hollywoodských pionýrů jako Frank Capra a tvrdí, že s příchodem evropských tvůrců filmy „vyrostly“. A je přitom soustavně ignorován Sue i Philippem, jenž naopak vyzdvihuje jako své vzory právě velké americké režiséry.

Allen tedy v podstatě žehrá na současnou a nastávající generací filmařů, která si krade pozornost publika, odklánějícího se od něj, respektive od jím zbožňovaných vzorů. Rifkin má v průběhu filmu černobíle stylizované sny, které svou inscenací i obsahem přímo odkazují k filmovým klasikám od zmiňovaných autorů, ovšem jejich dialogy jsou vtipně našroubované na příběh Allenova protagonisty. Ten bloumá po ulicích San Sebastianu, přemýšlí o svém autorském bloku a neschopnosti napsat bestseller a náhle se ocitá ve slavné zahradní sekvenci z Felliniho filmu Osm a půl. Zde potkává známé ze svého života – svou první lásku, jíž předčítal Prousta, rabína zpochybňujícího jeho židovskou víru („Po tom, co bůh vykonal, mu nemám co říci. Ať si promluví s mým právníkem,“ tvrdí Mort rabínovi) i svou dávnou učitelku, která v něm viděla nadějného spisovatele. I ve svých pětaosmdesáti letech Allen řeší tvůrčí bloky, tak typické právě pro tvorbu Felliniho, a stále je nejistý ke vztahu k ženám.

Jako příkladný allenovský hypochondr si Rifkin stěžuje na bolesti na hrudi a dostává kontakt na místní doktorku Jo Rojas (Elena Anaya), v níž okamžitě poznává svou novou múzu. Neváhá se každodenně objednávat kvůli malichernostem a společně s Jo nakonec prochází kouzelným festivalovým městem v podobném stylu jako milenci v modernistickém filmu Alaina Resnaise Hirošima, má láska. Allen samozřejmě nechce podávat tak myšlenkově i formálně nepoddajné sdělení jako roku 1959 Resnais, ale jisté paralely zde užívá. V Hirošimě se například prolínala současnost a minulost postav, přičemž Festival pana Rifkina podobně pracuje s hrdinovými cinefilními sny. Ty zahrnují ještě další klasiky, jako je Jules a Jim od Truffauta, U konce s dechem od Godarda, Muž a žena od Clauda Leloucha nebo Personu od Bergmana. Kromě skládání pocty slouží jako jistý básnický komentář k pocitům protagonisty.

Jako kdyby chtěl Allen při své rozlučce opravdu zhmotnit atmosféru a řeč snímků, které jej v mládí natolik inspirovaly. Rozrušuje tedy poměrně jednoduché vyprávění o stárnoucím muži, jemuž se rozpadá dlouholeté manželství a který hledá impuls u mladší citlivé doktorky, když vše vsazuje do rámu filmových odkazů a uvědomělých tvůrčích postupů. Několik snových scén, v nichž Rifkin přihlíží randění Sue s Philippem, se například odehrává na pláži, která byla častým symbolem „nových začátků“ ve Felliniho filmech. Láska k filmovému médiu byla pro Allena ostatně vždy přirozenější a pevnější než náklonnost k ženám a nikdo se nemůže divit, že v závěru své tvůrčí dráhy se právě do média a jeho ikonických obrazů plně ponořuje. Vrcholem je samozřejmě závěrečná šachová partie se smrtí, odkazující k Bergmanově Sedmé pečeti, v níž se střetává snad vše pro Allena charakteristické. Bázeň z blížícího se konce doplňují přehnané lpění na prevenci zdraví („Kouříte?“ ptá se smrt v reakci na Rifkinovu otázku, kdy se zase shledají), úcta k filmařským vzorům, nejistota ohledně vlastní životní vize a satirické komentáře na adresu vztahů či existenciálních děl (v tomto případě Camusův Mýtus o Sisyfovi a jeho celoživotním plahočení za prchavým účelem).

A jako ve více případech z posledních let, i zde se místy projevuje, že Allen je obdivuhodným tvůrcem, který ale svými filmy už vše potřebné vyjádřil. Začleňování snových sekvencí sice plní svou příběhovou funkci dobře, nicméně přeci jen je poněkud fádní s ohledem na publikum, které odkazovaná díla nevidělo. Zkušenějším divákům už bude pro změnu jasné, kam slavný režisér opět míří, a namísto kýženého sdělení si naopak více vychutnají rozpoznávání jednotlivých inspirací a jejich proměnlivě vtipnou reimaginaci. Jestli se Allen opravdu loučí, pak je na jednu stranu zklamáním, že tak činí až takhle „na jistotu“, bez rozhodujícího vzepětí, které by jeho tvorbu posunulo trochu dále. Devadesátiminutový a pohodový snímek totiž občas vyznívá dosti prvoplánově a jeho symbolika podstrojuje výhradně statusu Allena jako umělecké osobnosti, přičemž běžnému divákovi prostě nic moc neřekne.

A to je určitě škoda, neboť snímek zároveň vypráví docela univerzální vztahový příběh, který řeší milostný trojúhelník z pohledu neurotického protagonisty, a zároveň zahlcuje cinefilními odkazy, které tvoří něco smysluplného jen pro zainteresované publikum. Divák nepolíbený kontextem tedy nikdy nepochopí úplný rozsah vyprávění a bude sledovat jen uměleckou pózu, zahleděnou do sebe.

Na druhou stranu je ale potěšující, že Festival pana Rifkina není ani zdaleka tak unavenou a vynucenou záležitostí, jaké jsem se obával. Woody Allen byl ostatně vždy poněkud sebestřednou osobností a dá se tedy pochopit, že se jeho možné filmové loučení, zasazené příhodně do kulis prosluněného filmového festivalu, ohlíží zpět za jeho tvůrčím výrazem. Po boku Rifkina/Allena je tentokráte opravdu příjemně a pokud budete schopni pochytávat všechny uctivé odkazy, spojující různé epochy kinematografie a tvůrčího myšlení, můžete si tohle sympatické a vřelé „sbohem“ opravdu užít. Nic moc objevného a intelektuálně štiplavého ale nečekejte, na to už nostalgický Allen podle všeho prostě nemá.

Hodnocení: 70%