Práce na Novém Zélandu – 2.díl

V minulém článku jsem skončil s tím, že jsme se odstěhovali z Cromwellu, který byl tou dobou již přeplněný backpackery bez dolaru. Přítelkyně získala práci v nedalekém Arrowtownu v obchodě s luxusními oděvy. Takže jsme se tam během pár dní přestěhovali.

Začátky v Arrowtownu

Arrowtown je maličké městečko tak trochu ve stínu blízkého Queenstownu. Původně byl Arrowtown zlatokopeckou osadou. V Arrow River, která městem protéká, v minulosti rýžovali zlato o sto šest. V současnosti je jediné zlato, se kterým se v řece můžete setkat, pouze namalované kamení, které však japonští a čínští turisté sbírají s nemenším nadšením. Jinak je Arrowntown klidné až ospalé městečko (ostatně skoro jako všechna městečka na NZ) a bohužel i poněkud dražší. Bydlení jsme si naštěstí sehnali během dvou dnů v krásném domě ve stráni. Z obrovské terasy jsme měli výhled na pohoří Remarkables a musím říct, že takový výhled se jen tak neomrzí.

Arrowntown
Arrowtown v (skoro) celé jeho kráse
Tohle byla společná terasa

Zatímco přítelkyně pracovala v obchodě už nějaký ten týden, já si stále hledal práci. Nejdříve jsem oběhal všechny personální agentury v Queenstownu. Tam mi shodně s úsměvem na tváři oznámili, že je práce mraky a že nebude trvat dlouho a URČITĚ se něco naskytne. To samé mi řekli i za týden i za 14 dní. Po třech nedělích mi paní zkroušeně oznámila, že té práce moc není a že je vlastně docela blbé období. Znovu jsem proklínal tu kiwáckou slušnost a z toho pramenící neschopnost jednat s člověkem na rovinu. Nicméně jsem si sehnal na pár dní v týdnu práci kitchen hand (mytí nádobí) přímo v Arrowtownu. Tak odpornou práci jsem opravdu asi ještě nedělal. Kromě toho, že asi neznali výlevku, takže jsem se musel pořád máchat ve zbytcích jídla, ani příliš nehráli na nějaké pauzy, takže jsem byl rád, když jsem mohl vynést koš do kontejneru a bral jsem to jako odpočinek. Po nějaké době jsem si naštěstí našel jinou práci v Queenstownu, kterou jsem dělal další půlrok. Jako třešničku na dortu mi pak odmítli zaplatit svátky, které jsem tam odpracoval. Šlo asi o sto dolarů a protože jsme si nechtěli dělat zle na malém městě, sklopil jsem uši a držel hubu.

remarkables
Na vrcholu Remarkables
A ještě výhled z Remarkables
A ještě výhled z Remarkables

Uklízení v Queenstownu

Nová práce bylo o mnoho lepší. Kromě toho, že se jednalo o uklízení relativně luxusních apartmánů, takže obvykle nebyly nijak špinavé, jsem měl i vyšší plat. Z počátku to nebyl full time, ale postupem času se z toho stal full time plus hodiny navíc. Další výhodou bylo, že jsem byl prakticky jediným zaměstnancem, takže jsem si mohl plánovat směny víceméně jen podle plánovaných odjezdů a příjezdů hostů. V neposlední řadě moje šéfová byla skvělá ženská, která neměla problém s mojí angličtinou a hlavně mi vyšla hodně vstříc. Takže nebyl problém naplánovat si „víkend“ podle směn přítelkyně. Šéfová byla sice rodilá kiwačka, ale hodně cestovala. Celkově je velký rozdíl mezi kiwákem, kterým necestuje a kterým cestuje. O tom ale jindy. Půlrok jsem tedy stlal postele, pigloval zrcadla, luxoval atd. a myslím, že jsem se v tom ke konci stal docela dobrým…

Ben Lomond
Nad Queenstownem byla hora Ben Lomond, odkud byl taky pěkný výhled

Přestože jsme každý víkend jezdili na dlouhé výlety, po tom půlroce jsem se začal už nudit. Většina našich známých odjela pryč a s místními jsem si žádné vazby nevybudoval a popravdě jsem ani neměl potřebu. Takže jsme v půlce května prodali, co se nevešlo do auta. I tak jsme ale naložili auto pomalu až po střechu a vyrazili jsme na cesty. O tom napíšu jiný článek.

Glenorchy
A ještě jedna z cesty do Glenorchy (cca 20 km od QT)

Woofing

Za zmínku ještě stojí naše zkušenost s woofingem. Protože jsme měli relativně dost času, rozhodli jsme se, že zkusíme tenhle zajímavý způsob, jak ušetřit trochu peněz a ještě poznat kiwáky trochu blíž. Woofing je obvykle práce za bydlení a stravu. My jsme využili stránku helpx.net, kde je sice nutné zaplatit 40 dolarů registrační poplatek, ale při cenách hostelů na NZ to není ani jedna noc pro dvě osoby. První jsme si našli v rádoby zimním centru na severním ostrově v Ohakune. Na rodinné farmě pod Mt. Ruapehu jsme týden balili petržele. Díky tomu, že jsme pracovali normálně osm hodin, jsme 4 hodiny dostali zaplaceno. Co se týče stravy, tak tolik výborného jehněčího jsem snad v životě nejedl. Farmu vlastnili padesátníci Andy a Craig Mottovi a především Candy byla super ženská. Craig byl, jak to říct, zemědělcem každým coulem.

mt ruapehu
Snad jediná fotka, kde je vidět Mt. Ruapehu. Obvykle byla v mrakách

Od rodiny Mottů jsme vyrazili směr Auckland a Tahiti. Po návratu z Tahiti jsme si rovnou našli další woofing u rodinny Steelů. To pro změnu byli mladí manželé evidentně z vyšších vrstev se třemi dětmi. Když jsme viděli jejich sídlo, podvědomě jsme se zalekli, co to bude za snoby. Jak se ukázalo později, byli to opět velmi sympatičtí a úplně normální lidé. Díky nim jsme poznali i místa Aucklandu, na která bychom sami asi nejeli a nutno uznat, Auckland mi poté už nepřipadal tak odpudivý. Málem bych zapomněl, u nich jsme balili baterie.

auckland
Auckland z mořského kayaku

Každá práce byla zkušenost. Nejednalo se o nic extra náročného a většinou s námi zaměstnavatelé jednali slušně. Nakonec nám Nový Zéland i vrátil docela hezkých pár dolarů na daních.

3 komentáře u „Práce na Novém Zélandu – 2.díl“

  1. na NZ jsem strávil půl roku prací a bylo to půl roku fakt těžké dřiny. oni ti daj vydělat ale makáš tam fakt do úmoru. nicméně na tu dobu rád vzpomínám, hodně mi to dalo

    Odpovědět
  2. Výborný blog, hledáme tipy na cestování. Nemáš v plánu napsat nějaký článek o travel hackingu? Myslím že by to bylo dost informativní pro nás všechny, máš-li s tím zkušenost.

    Odpovědět

Napsat komentář