„Vážený pane, žádáte mne o radu. Přečetl jsem si rukopis Vašeho románu a mohu Vám odpovědně říci: Jezte víc ryb! Obsahují fosfor, který podle mínění lékařů napomáhá rozvoji inteligence. Soudím, že by Vám stačily dvě velryby střední velikosti. S pozdravem Mark Twain.“
Americký novinář a spisovatel byl vyhlášený svým ostrým smyslem pro humor. Zkušenosti ho prý naučily, že „rozdávat rady je zbytečné, protože moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne“. A navíc: „Dáš-li dobrou radu, nebude ti nikdy odpuštěno.“
Pokud jsi nejchytřejší člověk v místnosti, pak jsi ve špatné místnosti.
Konfucius
Než tyhle životní zkušenosti taky nasbíráme, pojďme si říct, jak zacházet s takovým tím nutkavým pocitem, že řešení něčí situace máme přímo před očima a zhmotňuje se nám na jazyku. Touha poradit v nás tlakuje a tušíme, že udržet jazyk za zuby se nám zase nepodaří. Jak tedy aspoň regulovat rady, které z nás padají, a jakou jim dát formu?
Přiznejme si, že někomu poradit nebo ho poučit, nám dělá dobře. Přináší nám to jakýsi pocit moci, utvrzujeme se v sebehodnotě. V podstatě uspokojujeme především své vlastní pocity, které z dané situace máme. Psycholožka Dagmar Kožinová za tím vidí i sklon zabývat se raději životem druhých než svým vlastním: „Je jednodušší poukazovat na něčí neúspěchy, poučovat, jak by měl kdo žít, než se zabývat svým vnitřním světem a měnit svůj život.“ Aneb jak se říká: Kdyby se každý staral sám o sebe, bylo by o všechny postaráno.
Než z vás tedy zase nějaký chytrý návod vypadne, popřemýšlejte, proč byste danému člověku měli radit právě vy. Zodpovědnost přece máme za sebe, svůj život a do určitého věku za své děti. Ani přátelství není důvodem, abychom převzali odpovědnost za kamarádku či kamaráda, a tedy ani důvodem pro nevyžádané rady. Když si kamarádka po telefonu „jen tak stěžuje“, vaše role je jasná - vyslechnout, toť vše. Pokud jste na jejím místě vy a jako reakci na své stěžování obdržíte radu, možná vás to namíchne: „Kdo se jí ptal?!“ Místo hudrování to zkuste vzít jako prostor k zamyšlení: Proč si vlastně stěžuju a co od toho stěžování očekávám.
Leckdo vděčí za své úspěchy radám, jichž neuposlechl.
Bertrand Russell
Nevměšovat se radami je samozřejmě nejtěžší v případě nejbližších, zejména dospělých dětí, partnerů či rodičů. „Taky se občas přistihnu, jak své starší dceři něco začnu radit. Když si to uvědomím, obvykle to uzavřu tím, že si vše stejně udělá podle sebe, a vnímám, že je to tak vlastně dobře,“ říká psycholožka Dagmar Kožinová. Nejtěžší prý pro ni bylo uhájit si tenhle přístup, když starší dcera v poměrně mladém věku neplánovaně otěhotněla: „Pořád dokola se mě ptala, jak bych to řešila já. Tady jsem naopak cítila, že jí potřebuji odpovědnost za její život i život její dcery vrátit. Řekla jsem své stanovisko, ale zároveň ji vedla k tomu, aby se rozhodla podle sebe. Ujistila jsem ji, že ať bude její rozhodnutí jakékoli, jsem na její straně a budu tady pro ni.“
Co když mi dělá potíže přijmout dobrou radu?Psycholožka Dagmar Kožinová: „Pak je to asi tím, že nejste s danou radou v souladu. Popřemýšlejte, co za tím je. Jestliže totiž víte, že vám na někom záleží a tomu druhému zase na vás, a proto vám něco radí, možná je dobré se nestavět hned na zadní. Takže proč se vám ta rada nezamlouvá? Je to tím, že chcete být v opozici, nebo prostě máte jít v životě jinou cestou? Problém je, že lidé sami se sebou podobné rozhovory často nevedou, a tak se v sobě moc nevyznají. V takovém případě doporučuji soustředit se na emoce, ty jsou kontrolkou a často velmi dobrým ukazatelem. Ptejte se sami sebe: Co cítím při rozhovoru? Co cítím, když si představím, že radu ve svém životě aplikuji? Jaké emoce se u mě objeví? Cítím strach? Proč a z čeho? Nebrání mi strach vidět přínos rady? Když se vrátíte do klidu a pohody a popřemýšlíte nad radou, možná pro vás přece jen nakonec bude dobrá. A pokud cítíte radost, bylo by dobré se tou cestou vydat a radu přijmout.“  Dagmar Kožinová |
Právě podpora a ujištění by asi měly být to hlavní, co z nás namísto velkých a chytrých rad vypadne. Děti ani dospělé totiž nelze před vším uchránit, potřebují vlastní životní lekce. Skrze ně se totiž učí a lidsky posunují. „Chápu, že je někdy bolestné se na své blízké dívat, jak dělají chyby. V tom případě je lepší s nimi vést empatický rozhovor. Vcítit se do toho, co prožívají, a pomocí otázek je vést k zamyšlení. Skutečné rozhodnutí však musejí udělat sami,“ doporučuje Dagmar Kožinová. K tomu ale ještě dodává, že existují situace, kdy může být zrovna ona dnes tolik oslavovaná empatie i škodlivá: „Je mnoho okamžiků, kdy by bylo lepší - empatie neempatie - se prostě odmlčet. Každý z nás má svoji cestu životem, své zkušenosti, kterými si musí projít. Slovně tyto zkušenosti nemůžeme nikomu zprostředkovat.“
Nikdy totiž nebudeme schopni si úplně přesně představit, jak se druhý cítí a co skutečně prožívá. „Nedávno jsme tady na Moravě prožili tornádo. Zkušenost, kterou teď máme, se nedá předat. Jde samozřejmě o extrémní zážitek, ale mnozí z nás prožili i takové věci. Jestliže jste si ve svém životě už nějakým tornádem prošli a teď chcete ochránit druhého, nebude vám rozumět. Nebude chápat, před čím ho chcete ochránit,“ vysvětluje Dagmar Kožinová.
A pokud se o něco takového pokoušíte, balancujete na hraně nevyžádaných rad. A jak známo, o ty nikdo nestojí. O svých problémech si chce každý rozhodnout sám. Lidé nechtějí radu, chtějí přátelství, ucho, které bude poslouchat, rameno, na které budou plakat. Vaší rolí v tu chvíli je spíš dělat vrbu, uklidňovat, vciťovat se.
Oč méně budeš dávati rad, o to více budeš oblíben.
Francois de la Rochefoucauld
„Na nevyžádané rady je nejlepší zareagovat tak, že poděkujete a vezmete si odpovědnost za svůj život. Moje obvyklá odpověď je, že jsem spokojená s tím, jak to mám, a děkuji za radu. A v danou chvíli víc neřeším. Empaticky chápu, proč mi druhá strana něco říká, ale svým životem chci kráčet podle sebe,“ uzavírá Dagmar Kožinová.
Nedá mi to a stejně pro vás mám jednu skvělou nevyžádanou radu, kterou mě v bazénu při kurzu freedivingu uťal instruktor, když jsem zase byla moc chytrá: „Nedávej nevyžádané rady, leda by tam plavali žraloci.“
Alchymie rady aneb 21 rad, jak poradit
Teď si ukážeme, že radit je docela věda. I proto se různé poradenské profese tomuto tématu cíleně věnují. Možná si po přečtení následujících bodů necháte na nějaké rady zajít chuť.
1. Poslouchejte
Spousta lidí už vypráví svůj příběh poněkolikáté, jako kdyby tím mluvením mohli změnit, jak se cítí. Nechte je, aby popsali své emoce a problémy, nepřerušujte je.
2. Ptejte se
Co se děje? Jak se cítíš? Co jsi už udělal/a nebo zkusil/a? Otázky by měly být dostatečně otevřené, aby spíš povzbudily, ne nutily mluvit.
3. Pochopte očekávání
Vyjasněte si, co od vás dotyčný chce. Nemusíte být až takhle explicitní, zeptejte se třeba: Jasně, co bys potřeboval?
4. Zdržte se soudů
„Nesuď něčí život, dokud jsi neušel míli v jeho botách,“ říká se. Ostatně se podívejte na svoje vlastní životní „boty“, kterých jste se dopustili. Jakékoli hodnocení, posuzování a škatulkování proto prosím stranou.
5. Buďte upřímní
Pokud nemáte stejnou zkušenost, nemůžete poctivě říct: „Vím, jak se cítíš.“ Asi se do situace na určité úrovni dokážete vcítit, i tak pravdivě řekněte, že tohle jste nezažili, ale že se do toho pokusíte vžít. Popřípadě se nebojte přiznat, že teď vás k tomu nic nenapadá, ale stále jste tu, abyste naslouchali. Třeba vás něco napadne později.
6. Požádejte o svolení
Je lákavé hrát si na amatérského psychologa, zvlášť pokud máte podobnou životní lekci ve svém repertoáru. Jestli se z vás nevyžádané rady derou ven, zeptejte se stylem: Nemám na všechno odpovědi, ale rád/a bych ti pomohl/a zjistit, co s tím dělat. Zajímá tě, jak bych to řešil/a já? Chceš nějaké nápady? A podobně. A když nechce, nebo se vykrucuje, tak pusu na zámek!
7. Nabídněte možnosti
Nikoli přímo řešení. „Udělej to takhle“ vás staví do iluzorní nadřazenosti a druhý má tendenci se vzepřít. Lepší je nabídnout několik možností. Můžete pak společně analyzovat jejich výhody a nevýhody. Myslete při tom na zlaté pravidlo: Nejlepším řešením je to, které funguje pro druhou osobu, ne pro vás.
8. Brainstormujte
Společně, tohle by neměl být váš monolog. Fajn je zeptat se: Co bys chtěl/a, aby se stalo? Nebo nechat druhého, aby stavěl na vašich nápadech. A když už nějakou dobu mluvíte, vraťte míček na jeho stranu hřiště stylem: Co si o tom myslíš?
9. Nepoužívejte výrazy jako…
… musíš, měl/a bys, dělej. Přesně takhle totiž začínají nevyžádané rady. Obecně v každé komunikaci raději škrtněte slova typu vždycky, zase, nikdy, vůbec, pořád, laskavě, desetkrát, stokrát, tisíckrát apod.
10. Použijte příběh
Suché informace nezaujmou ani neinspirují ke změně. Lidé si spíše pamatují krátké a výstižné příběhy. A bude-li v nich figurovat přímo vaše zkušenost, tím lépe. Jedna z výjimek: Nevyprávějte puberťákovi historku z dob svého mládí alias pravěku.
11. Krokujte
Pozor na dlouhé, komplikované rady, špatně se uvádějí do praxe. Super je rozdělit radu na části, nejlépe funguje trojice. Pokud to nezvládnete, zkuste se aspoň zaměřit na tři klíčová slova.
12. Strukturujte
Aby to dávalo smysl. Buď začněte tím nejdůležitějším bodem, nebo se v kontextu rady držte časové osy, tedy které události se staly jako první nebo jakými kroky začít.
13. Buďte zdvořilí
I kdyby dotyčný s vaší radou nesouhlasil, bude ji respektovat, pokud vy budete respektovat jeho.
14. Jděte k věci
Pozornost s časem klesá. A i sebeúžasnější rada může přijít vniveč, pokud se bude vléct. Jestli je vaše povídání rozvláčnější, raději hned na začátku upozorněte, že bude trvat, než se dostanete k meritu věci.
15. Inspirujte
Je na vás, jak to vymyslíte, ale je dokázáno, že se lidé touží inspirovat pozitivními příklady. Potíž s inspirací ale je, že většinou funguje pouze jednorázově.
16. Vpravte do toho emoce
Propojení rady s emocemi spíš přiměje k jednání. Lidé mají ale emoční radary, tak pozor na faleš. Vložit emoci do rady vyžaduje odvahu, autenticitu a taky zranitelnost.
17. Neslibujte
Možná za sebou máte podobnou zkušenost, ale nemůžete zaručit, že vámi vyzkoušený postup bude fungovat u někoho jiného. Ujistěte se, že dotyčný zná rizika. Pomozte mu zvážit možné následky - jak pozitivní, tak negativní -, aby se sám rozhodl, zda do změny půjde.
18. Nabídněte podporu
Spousta lidí spíš než seznam nápadů chce pomoci najít odvahu něco dokázat a projít tím. Někdy i vědí, co udělat, potřebují si to ale spíš ověřit a především cítit podporu.
19. Odpoutejte pozornost
Možná nejste guru, co se rad týče, ale pořád jste kamarád/ka - a to je někdy víc! Vytáhněte „řešiče“ na kafe, do kina, vyrazte na celodenní výlet nebo naplánujte společný víkendový výjezd. V jiném prostředí spíš získá odstup, uvolní se, přijde na jiné myšlenky a řešení si kolikrát najde cestu samo.
20. Navrhněte odborníka
Protože to vy nejste, i když se snažíte, seč můžete. Psycholog, kouč i terapeut umějí vhodně klást otázky, aby si klienti přišli na řešení sami a sami se rozhodli, co chtějí v životě změnit a co budou aplikovat.
21. Neřiďte se našimi radami
Protože jak praví hezké české přísloví: „Komu není rady, tomu není pomoci.“
